Eliška Zhořelecká

lucemburská vévodkyně, vnučka Karla IV.

Eliška Zhořelecká (listopad 1390, Hořovice3. srpna 1451, Trevír) byla jedinou dcerou vévody Jana Zhořeleckého, syna Karla IV., a švédské princezny Kateřiny Meklenburské a v letech 14111443 vládnoucí lucemburskou vévodkyní. Byla poslední legitimní příslušnicí císařské větve rodu Lucemburků.

Eliška Zhořelecká
Lucemburská vévodkyně
Portrét
Eliška jako sv. Barbora
Narozenílistopad 1390
Hořovice
Úmrtí3. srpna 1451
Trevír
Pohřbenafrantiškánský kostel sv. Trojice v Trevíru
PředchůdceJošt Moravský
NástupceFilip III. Dobrý
ManželéAntonín Brabantský
Jan III. Bavorský
Potomcis Antonínem: Vilém (*/† 1410), neznámá dcera (* 1412-†?)
DynastieLucemburkové
OtecJan Zhořelecký
MatkaKateřina Meklenburská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Lucemburské vévodství Elišce odkázal roku 1411 (po smrti předchozího vládce Jošta Moravského) její strýc Zikmund Lucemburský, protože je nebyl schopný vyplatit. Dne 16. července 1409 se v Bruselu Eliška vdala za Antonína Brabantského, který ji až do své smrti v bitvě u Azincourtu roku 1415 ochraňoval před lucemburskou šlechtou. Měli spolu dvě děti: Viléma (2. června 1410 – 10. července 1410) a dceru neznámého jména narozenou roku 1412.

V roce 1416 se objevily plány, že se s Eliškou ožení Vladislav II. Jagello. Vladislav se na tento svazek nedíval nadšeně a Eliška svou odpověď formulovala tak, že se jí „nechce do další svatby“. Eliščiným druhým manželem se roku 1418 stal Jan III. Bavorský. Toto manželství zůstalo bezdětné a Jan zemřel roku 1425. Po jeho smrti se dvojnásobná vdova ocitla v těžkých dluzích.

Roku 1441 uzavřela dohodu s burgundským vévodou Filipem III. Dobrým, která mu umožňovala okamžitě převzít administrativu Lucemburska a zdědit po její smrti vévodství. Filip souhlasil, ale o dva roky později nařídil na její území noční útok a převzal území hned. Eliška byla ze země vypovězena.

Zesnula v létě 1451 a k poslednímu odpočinku byla uložena ve františkánském kostele sv. Trojice v Trevíru. Na místě stojí dnes jezuitský kostel, kde je k vidění Eliščin epitaf, považovaný za dílo Nicolause Gerhaerta.[1]

Vývod z předků editovat

Reference editovat

Literatura editovat

Externí odkazy editovat