Druhá válka v Kongu
Druhá válka v Kongu probíhala v letech 1998 až 2003 v Demokratické republice Kongo (dříve nazývané Zair). Tato válka je někdy také nazývána Africká světová válka nebo také Velká africká válka. Druhá konžská válka patřila k největším a nejsložitějším v moderní africké historii, protože se do ní přímo zapojilo devět afrických států a také kolem 25 ozbrojených skupin.
| Druhá válka v Kongu | |||
|---|---|---|---|
 Uprchlíci na rwandsko-konžské hranici | |||
| Trvání | 2. srpna 1998 - 18. července 2003 | ||
| Místo | Demokratická republika Kongo, Afrika | ||
| Výsledek | Vojenský pat
| ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| 2 850 000 mrtvých (1998-2003) 1 000 000 mrtvých (2003-2005) | |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
_(1963%E2%80%931966).svg){kind=small}
Podle odhadů si válka od srpna 1998 do dubna 2004 vyžádala na 3,8 milionů obětí. Většinu tvořili civilisté a příčinou jejich úmrtí byly zejména nemoci a hladomor (často docházelo k zabavování potravin). Druhá konžská válka se tak stala nekrvavějším konfliktem od druhé světové války. Miliony lidí uprchly do sousedních zemí.
Příčina války editovat
Za hlavní příčinu druhé konžské války lze považovat boj o nerostné suroviny. To byl také důvod proč se do války zapojily i země, jako Namibie a Zimbabwe, které nebyly bezprostředně ohroženy. Nerostné suroviny těžili i povstalci, kteří tak získávali finanční prostředky na další boj. Roli v konfliktu sehrály také etnické faktory. Rwandské kmeny žijí v bohatých východních provinciích Severní a Jižní Kivu a konžští Tutsiové mají výrazný vliv na vývoj situace v zemi. Podíleli se na svržení prezidenta Mobutu a byli zastoupeni i v armádě. V roce 1997 Kabila vyměnil Tutsie v řadách konžské armády za příslušníky jiných etnik a později vypověděl příslušníky rwandské armády ze země.
Průběh druhé konžské války editovat
V září 1997 nařídil prezident Laurent-Désiré Kabila stažení rwandských jednotek z Konga a v červenci roku 1998 vypověděl všechny příslušníky rwandské armády ze země. Díky tomuto kroku se řada Kabilových spojenců obrátila proti němu.
Rwanda a Uganda začaly podporovat povstalce, díky čemuž se anti-kabilovské koalici dařilo postupovat ke Kinshase. Oficiálním důvodem pro přítomnost rwandských a ugandských jednotek na území Konga byla obava z povstaleckých skupin, které by mohly ohrozit bezpečnost jejich zemí. Rwanda se obávala milic Interhamwe a Uganda organizace zvané NALU (National Army for the Liberation of Uganda) působících na hranicích mezi Demokratickou republikou Kongo a Ugandou. Jejich cílem bylo svrhnout Kabilu a nahradit ho nově zformovanou povstaleckou skupinou nazývanou Konžské shromáždění za demokracii – RCD (Rassemblement Conglais pour la Democratie). Kabila se proto rozhodl požádat o pomoc Jihoafrické rozvojové společenství (Southern African Development community) a na jeho stranu se postavila Namibie, Zimbabwe a Angola. Na svou stranu získal i některé další země – Čad, Libyi a Súdán. RCD tak byla nucena se stáhnout do východní části Konga, odkud pokračovala v bojích s konžskou armádou a jejími zahraničními spojenci.
V únoru roku 1999 Uganda začala podporovat povstaleckou skupinu nazývanou Hnutí za osvobození Konga – MLC (Mouvvement pour la Liberation du Congo), v jejímž čele stál Jean Pierre Bemba. Uganda společně s MLC získala kontrolu nad severní částí Konga. Díky své jednotě se MLC stala nejsilnější povstaleckou skupinou v občanské válce. V tomto období bylo Kongo v podstatě rozděleno do tří částí. Ve všech částech probíhala intenzivní těžba nerostných surovin.
V červenci 1999 bylo v Lusace v Zambii navrženo příměří. Smlouvu v srpnu podepsalo Kongo, Zimbabwe, Angola, Namibie, Uganda a Rwanda. Tuto smlouvu se však nepodařilo naplnit. Laurent Kabila si vysloužil mezinárodní kritiku za to, že blokoval vytvoření společné vojenské komise, brzdil mezikonžské dialogy a byl proti rozmístění mírových jednotek OSN v zemi. Smlouvu ale porušovaly všechny strany konfliktu, takže dohoda existovala pouze na papíře. V prosinci roku 1999 došlo ke zhoršení bezpečnostní situace v zemi a vše naznačovalo tomu, že i nepatrný incident může spustit organizované násilí proti civilistům, zejména proti Tutsiům.
Dne 16. ledna 2001 byl prezident Laurent-Désiré Kabila zavražděn členem své ochranky. Jeho nástupcem se stal jeho syn Joseph Kabila.
V říjnu roku 2001 začal v Addis Abebě mezikonžský dialog pod záštitou Ketumily Masire (někdejšího prezidenta Botswany). První setkání nepřineslo velký pokrok a bylo odloženo.
V roce 2002 došlo znovu k setkání v Jižní Africe. Tohoto setkání se účastnili představitelé vlády, povstaleckých skupin, politické opozice, občanské společnosti a hnutí Mai-mai. Rozhovory ale opět skončily bezvýsledně.
Jednání pokračovala v Jižní Africe do října 2002. Na konci roku 2002 se vojáci Angoly, Namibie a Zimbabwe stáhli. Rwanda přislíbila stáhnout své vojsko ze země výměnou za odzbrojení milic Interhamwe. Rwandští vojáci se měli stáhnout z Konga do října 2002, ale vojáci a RCD zůstali na východě Konga i nadále. Ugandští vojáci se oficiálně stáhli z Konga v květnu 2003.
Smlouva z Pretorie (Jižní Afrika) byla formálně ratifikována všemi stranami 2. dubna 2003 v Sun City v Jižní Africe a tak došlo k oficiálnímu ukončení druhé konžské války. Byla rovněž vytvořena prozatímní vláda a plán, jak dovést zemi ke svobodným demokratickým volbám.
Zahraniční aktéři ve druhé konžské válce editovat
Angola – Angola bojovala již v první konžské válce proti Mobutu Sésé Sekovi, protože podporoval povstalce z UNITY v Angolské občanské válce. Angola se snažila zamezit operování UNITY v jižním Kongu, protože UNITA zde prodávala diamanty vytěžené v Angole a měnila je za zbraně. Také se obávala, že bezvládí v DRC by mohlo UNITU posílit. Pomoc Angoly byla velmi významná, protože po desetiletích bojů měla jednu z největších a nejzkušenějších armád v Africe.
Zimbabwe – Robert Mugabe poslal Kabilovi na pomoc vojáky. Učinil tak pravděpodobně ve snaze zvýšit svoji prestiž v Africe a také ho lákaly nerostné zdroje Konga. Mugabe se tak stal největším spojencem Kabily. Kabila a Mugabe podepsali kontrakt za 200 milionů dolarů, který získaly podniky vlastněné Mugabem a jeho rodinou.
Namibie – Prezident Sam Nujoma měl v Kongu podobné zájmy jako Mugabe. Řada členů jeho rodiny byla zapojena do těžby nerostných surovin. Opoziční politici a občané Namibie ale byli intervencí do DRC pobouřeni.
Čad – Kabila původně s pomocí francouzské Afriky nepočítal, ale po summitu v Libreville v Gabonu Čad souhlasil s vysláním dvou tisíc vojáků.
Libye – Muammar al-Gaddafi poskytl letadla přepravující vojáky z Čadu. Tento krok byl překvapující, protože Libye měla s Čadem územní spory. Gaddáfí se tak pravděpodobně pokoušel vymanit z mezinárodní izolace.
Súdán – Nepotvrzené údaje hovoří o tom, že súdánská armáda bojovala s povstalci v provincii Orientale blízko súdánské a ugandské hranice.
Významné povstalecké skupiny editovat
RCD-Goma – Konžské shromáždění za demokracii (Congolese Rally for Democracy) – rwandská povstalecká skupina podporovaná Rwandou a Burundi
RCD – K – Konžské shromáždění za demokracii – Kisangani (Congolese Rally for democracy – Kisangani) – působilo zejména v provinciích Ituri, Oriental a Severní Kivu.
MLC – Hnutí za osvobození Konga (Mouvement pour la Liberation du Congo) – podporované Ugandou, v jeho čele stál Jean Pierre Bemba. Toto hnutí působilo především v provinciích Equatur a Oriental.
UPC – Unie konžských patriotů (Union of Congolese Patriots) – působí v Ituri
Mai Mai – vládou podporované povstalecké skupiny bojující proti rwandských a ugandským vojákům a proti povstaleckým skupinám, které tyto země podporovaly. Bojovali také proti přílivu imigrantů z Rwandy
Milice Interhamwe – tvoření příslušníky kmene Hutu, postavily se na strany Kabily a bojovaly proti rwandské vládě, ve které dominovali Tutsiové
NALU – Národní armáda pro osvobození Ugandy (National Army for the Liberation of Uganda)
UNITA – Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (União Nacional para a Independência Total de Angola)
Poválečný vývoj editovat
Navzdory oficiálním prohlášením o ukončení násilí v roce 2003 boje v jižním Kongu nadále pokračovaly. Hutujské milice se obávaly vrátit zpět do Rwandy, aby se nestaly terčem útoků Tutsiů, a proto zůstaly v deštném pralese ve východním Kongu. Rwandský vpád do Demokratické republiky Kongo narušil „křehkou“ vládu a vytvořil nestabilitu.
V prosinci 2004 se střetly soupeřící skupiny, v rámci konžské státní armády, ve východní části země.
V květnu 2005 bylo zjištěno, že hutujští rebelové, usazení ve východním Kongu, jsou odpovědní za stovky hromadných poprav, znásilňování, násilí a braní konžských civilistů jako rukojmí na území Walungu a Jižního Kivu.
Během roku 2005 milice podporované Rwandou a Ugandou vytvářely nestabilitu v severovýchodním regionu Ituri. Rwandské milice také stále operují ve východní části země v deštných pralesích.
V roce 2005 proběhlo referendum, které vedlo k přijetí nové ústavy. Ústava zaručila nové rozdělení země na 25 provincií.
V roce 2006 se konaly svobodné prezidentské volby. Největší šance na vítězství měl Joseph Kabila a vůdce povstalců Jean Pierre Bemba. Ve volbách zvítězil Joseph Kabila. Bemba však odmítl výsledky voleb akceptovat. Naštěstí násilí bylo pouze dočasné a jen těsně po skončení voleb. V prosinci 2006 byl Joseph Kabila inaugurován za účasti mnoha afrických hlav států. V tomtéž roce se také konaly volby do parlamentu, ve kterých Kabilova Lidová strana pro rekonstrukci a demokracii získala většinu v parlamentu. S pomocí OSN a Evropské unie se Kabilovi podařilo stabilizovat situaci v zemi.
Důsledky války editovat
Drancování přírodních zdrojů editovat
Během války došlo k drancování přírodních zdrojů. Těžba probíhala většinou nelegálně. Experti OSN doporučili zakázat vývoz nerostných surovin ze země, ale tato doporučení nebyla nikdy dodržována. V roce 1999 se rwandská a ugandská vojska střetla ve městě Kisangani, které je proslulé těžbou diamantů.
Znásilňování editovat
V říjnu 2004 Amnesty International zaznamenala 40 000 případů znásilnění v předešlých šesti letech. Většina případů znásilnění se odehrála v jižním Kivu. Počet znásilněných žen však bude patrně daleko vyšší, protože velká část z nich se bojí odsouzení svého okolí, a tak znásilnění neohlásí. Znásilňování také přispělo k rozšíření HIV v DRC. Ve východním Kongu je intenzita znásilňování a dalšího sexuálního násilí popisována jako nejhorší na světě. Všechny vojenské jednotky jsou vinny, ale milice a další povstalecké skupiny mají podíl na vině největší.
Uprchlíci editovat
Během války bylo vyhnáno na 3,4 milionů lidí. Většina z nich pocházela z východní části země. Téměř další 2 miliony lidí uprchly do sousedních zemí: Rwandy, Burundi, Tanzanie a Ugandy.
Pygmejové editovat
Během války byli Pygmejové chytáni jako zvířata a zabíjeni. Někteří povstalci byli kanibalové a jedli Pygmeje, protože věřili, že tím získají magickou sílu.
Lidé stále umírají editovat
I když oficiálně válka skončila před několika lety, lidé v Kongu umírají i nadále. Odhadovaný počet obětí je 45 000 za měsíc; 2 700 000 lidí umřelo od začátku roku 2004. Tento počet obětí je zaviněn hlavně kvůli velmi rozšířeným nemocem a hladomoru, zprávy ukazují, že téměř polovina usmrcených osob jsou děti mladší 5 let. Tento počet mrtvých byl zaznamenán od roku 2004, kdy počala snaha obnovit národ. Úsilí jsou omezována faktory, jako je konflikt v Kivu, který může být, a často je považován za pokračování druhé války v Kongu. Počet obětí násilných vojáků, radikálů, a povstalců v akci byly odhadnuty na více než 1 000 v roce 2009.
Reference editovat
- ↑ a b c d e Mario von Baratta: Der Fischer Weltalmanach 2001. Zahlen, Daten, Fakten. Aktuell. Kompetent. Zuverlässig. Fischer, Frankfurt 2000, ISBN 3-596-72001-X.
- ↑ Scholl-Latour, S. 116
- ↑ Johnson, S. 94.
- ↑ Scholl-Latour, S. 320
- ↑ Johnson, S. 93
- ↑ a b Johnson, S. 104.
- ↑ First assessment of the armed groups operating in DR Congo. www.reliefweb.int [online]. [cit. 16-10-2008]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16-10-2008.
- ↑ Scholl-Latour, S. 35
- ↑ Coghlan B, Brennan RJ, Ngoy P, et al. (enero de 2006). "Mortality in the Democratic Republic of Congo: a nationwide survey". Lancet 367 (9504): 44–51. doi:10.1016/S0140-6736(06)67923-3. PMID 16399152.
Související články editovat
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Druhá válka v Kongu na Wikimedia Commons - (anglicky) Global security
- (česky) Portál Asociace pro mezinárodní otázky[nedostupný zdroj]
- (česky) Bakalářská práce: Občanská válka v Kongu – Analýza příčin občanské války v Demokratické republice Kongo
