Otevřít hlavní menu

David Joseph Bohm FRS (20. prosince 1917, Wilkes-Barre27. října 1992, Londýn) byl americko-britský fyzik a představitel tzv. kvantové fyziky. Pokusil se aplikovat kvantovou teorii na oblast filozofie mysli a rozbít s její pomocí "karteziánský řád". Úzce přitom spolupracoval s Karlem Pribramem, jehož holonomní model mozku pomáhal formulovat.

David Bohm
David Bohm.jpg
Narození 20. prosince 1917
Wilkes-Barre
Úmrtí 27. října 1992 (ve věku 74 let)
Londýn
Příčina úmrtí infarkt myokardu
Národnost Maďarsko
Alma mater Bristolská universita
Kalifornský technologický institut
Kalifornská univerzita v Berkeley
Zaměstnavatelé Univerzita São Paulo
Princetonská univerzita
Technion – Izraelský technologický institut
Kalifornská univerzita v Berkeley
Birkbeck, University of London
Bristolská universita
Ocenění medaile Elliotta Cressona (1991)
člen Královské společnosti
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Pocházel ze židovské rodiny, jeho otec emigroval do USA z Maďarska, matka z Litvy. Víru svých rodičů ovšem nepřijal a stal se agnostikem. Dostal se do studijní skupiny Roberta Oppenheimera na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Díky tomu se dostal i do projektu Manhattan, tedy k výrobě první atomové bomby v Los Alamos. Po válce se stal profesorem na Princetonské univerzitě, kde spolupracoval s Albertem Einsteinem. Kvůli svým raným sympatiím ke komunismu však musel v mccarthyovské éře opustit jak univerzitu, tak Spojené státy. Stal se nejprve brazilským a nakonec britským občanem.

Teorie implicitního řáduEditovat

Ve své snaze vyřešit znepokojivé paradoxy moderní fyziky vzkřísil Bohm teorii skrytých proměnných, kterou považovali za vyvrácenou takoví eminentní fyzici a matematici jako Einstein a John von Neumann. Bohm popsal podstatu skutečnosti všeobecně a vědomí zvláště jako spojitý a soudržný celek, který podléhá nikdy nekončícímu procesu změn - celopohybu (holomovement). Svět je ve stálém toku proměn a stabilní struktury jakéhokoliv druhu jsou pouze abstrakce. Jakýkoliv popsatelný objekt, entitu nebo událost považuje Bohm za odvozeniny od nedefinovatelné a neznámé totality.

Jevy, které přímo vnímáme našimi smysly a pomocí vědeckých přístrojů, představují jen zlomek celé skutečnosti, rozvinutý nebo explicitní řád. Jeho zdrojem a jeho tvořivou matricí je zavinutý nebo implicitní řád, který je obecnější totalitou existence a jehož je explicitní řád speciální vnitřní formou. V implicitním pořádku nejsou již prostor a čas dominantními faktory, které určují vztahy závislosti a nezávislosti různých prvků. Různé aspekty existence mají smysluplný vztah k celku a slouží svými specifickými funkcemi konečnému účelu, spíše než by byli jeho nezávislými stavebními bloky. Obraz vesmíru se tak podobá obrazu živého organismu, jehož orgány, tkáně a buňky mají smysl jedině v relaci k celku.

Fakticky je nemožné stanovit mezi životem a neživou hmotou ostrou a absolutní hranici. Tak život, jakož i neživá hmota mají svůj společný základ v celopohybu, který je jejich prvotním a univerzálním zdrojem. Neživou hmotu můžeme považovat za relativně autonomní podoblast, v níž život existuje "implicitně", ale neprojevuje se významně.

Hmota a vědomí nemohou být jedno z druhého vysvětleny nebo jedno na druhé zredukovány. Obě jsou abstrakcemi implicitního řádu, který je jejich společným základem, a představují tak nedělitelnou jednotu. Podobně jsou abstrakcemi jediného totálního proudu i znalosti o skutečnosti a zejména o vědě. Spíše než reflexe skutečnosti a její nezávislé popisy jsou to integrální části celopohybu.

Myšlení má dva důležité aspekty: pokud funguje samo o sobě, je mechanické a odvozuje svůj – vesměs neúčelný a irelevantní – řád z paměti. Může však reagovat přímo na inteligenci, která je volným nezávislým a nepodmíněným prvkem, který vzniká při celopohybu. Vnímání a znalosti včetně vědeckých teorií jsou výsledkem tvůrčí činnosti, kterou lze srovnat s uměleckým procesem, a nejsou tedy jen objektivními reflexemi nezávisle existující skutečnosti. Skutečná realita je neměřitelná a pravdivé chápání světa vidí neměřitelné jako podstatu existence.

Koncepční fragmentace světa vytváří stav vážné disharmonie a má nebezpečné důsledky. Pokouší se nejen rozdělovat, co je nedělitelné, ale i sjednocovat, co je nesjednotitelné, a vytvářet umělé struktury - národní, ekonomické, politické a náboženské skupiny. Nemít jasno o tom, co je a co není skutečně odlišné, znamená nemít jasno o ničem. Nevyhnutelným důsledkem je pak citová, politická a ekonomická krize. Bohm poukázal na fakt, že pojmová fragmentace je podporována strukturou našeho jazyka, která zdůrazňuje dělení pomocí podmětu, slovesa a předmětu. Položil základy nového jazyka, zvaného rheomode. Ten nedovoluje diskusi pozorovaných faktů pomocí separátních věcí statické povahy, ale popisuje svět ve stavu proudění jako dynamický proces.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku David Bohm na slovenské Wikipedii.

Externí odkazyEditovat