Dante Alighieri (1909)

italský dreadnought

Dante Alighieri byl první postavený dreadnought italského královského námořnictva.[1] Ve službě byl v letech 1913–1928. Účastnil se první světové války a po jejím skončení byl na základě výsledku Washingtonské konference vyřazen a sešrotován. Byla to první bitevní loď vybavená trojdělovými věžemi.[1]

Dante Alighieri v roce 1914
Základní údaje Vlajka
Typ: dreadnought
Jméno podle: Dante Alighieri
Zahájení stavby: 6. června 1909
Spuštěna na vodu: 20. srpna 1910
Uvedena do služby: 15. ledna 1913
Osud: vyřazena 1928
Předchůdce: třída Regina Elena
Následovník: třída Conte di Cavour
Takticko-technická data
Výtlak: 19 500 t
Délka: 167,7 m
Šířka: 26,6 m
Ponor: 8,6 m
Pohon: 4 turbínová soustrojí
23 kotlů
4 lodní šrouby
26 023 kW
Rychlost: 22 uzlů
Dosah: 4800 nám. mil při 10 uzlech
Posádka: 31 důstojníků
950 námořníků[1]
Pancíř: 250mm boky
250mm věže
305mm velitelská věž
50mm paluba
Výzbroj: 12× 305mm kanón (4×3)
20× 120mm kanón
16× 76mm kanón
3× 450mm torpédomet

StavbaEditovat

 
Dante Alighieri

Do stavby dreadnoughtů, nové kategorie bitevních lodí, vzniklé nedlouho před první světovou válkou, se zapojila rovněž Itálie. Prvním plavidlem nové kategorie se stala bitevní loď Dante Alighieri, u které byla zavedena technická novinka v podobě třídělových věží. Na ní navázala stavba pěti plavidel vylepšených tříd Conte di Cavour a Andrea Doria. Čtyři superdreadnoughty třídy Caracciolo už Itálie nedostavěla.[2] Dreadnought Dante Alighieri navrhl italský konstruktér Edoardo Masdea.[1] V letech 19091913 jej postavila státní loděnice v Castellamare di Stabia. Kýl plavidla byl založen 6. června 1909, dne 20. srpna 1910 proběhlo spuštění na vodu a do služby byla bitevní loď přijata 15. ledna 1913.[1]

KonstrukceEditovat

Hlavní výzbroj tvořilo dvanáct 305mm kanónů umístěných ve čtyřech třídělových věžích. Sekundární výzbrojí bylo dvacet 120m kanónů, z nichž osm bylo ve dvoudělových věžích a zbytek v kasematech. Další výzbroj představovalo šestnáct 76mm kanónů a tři pevné 450mm torpédomety.[3] Pohonný systém tvořilo 23 kotlů dodávajících páru čtyřem turbínám Parsons, které poháněly čtyři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 22 uzlů. Dosah byl 4800 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.[1]

Operační nasazeníEditovat

 
Dante Alighieri

Plavidlo bylo v operační službě za první světové války, nebylo však prakticky bojově nasazeno, protože se italské velení obávalo jeho ztráty. Když byl na poválečné Washingtonské konferenci omezen výtlak italských bitevních lodí, země si ponechala ta nejmodernější plavidla a starších se zbavovala. Dante Alighieri byl vyřazen roku 1928.[4]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f FRACCAROLI, Aldo. Italian Warships of World War I. London: Ian Allan, 1970. S. 16. (anglicky) 
  2. HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. 28-029-88. S. 30. (česky) [Dále Hynek, Klučina a Škňouřil (1988)]
  3. [Hynek, Klučina a Škňouřil 1988, s. 40.]
  4. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 115. (česky) [Dále Pejčoch, Novák a Hájek (1993)]

LiteraturaEditovat

  • HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. 28-029-88. S. 337. (česky) 
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374. (česky) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat