Wikipedie

Děvičnik

tradiční lidový předsvatební obřad

Děvičnik je tradiční ruský lidový předsvatební obřad, při kterém se nevěsta loučí se svým dívčím životem. Nejčastěji se tímto termínem označuje celý předsvatební den, v jehož průběhu se odehrává řada rituálů (někdy mohou být rozloženy do více dní), avšak v některých případech je takto označována pouze jedna jeho část, a to setkání nevěsty s kamarádkami v předvečer svatby.[1] Rituál byl rozšířen a detailně zmapován především v etnografické oblasti Ruského Severu.[2]

V. J. Makovskij: Děvičnik, 1882

Význam editovat

Děvičnik je součást série tzv.předprahových (preliminárních) rituálů[3] vázaných ke svatbě. Nahlížíme-li na svatbu jako na přechodový rituál, pak dívčí večer symbolizuje odloučení od předchozího světa. Nevěsta se loučí s kamarádkami, rodiči a rodným domem, oplakává ztrátu svého dívčího života. Chlapeckou analogií je malčišnik, který však byl u Slovanů mnohem méně ritualizovaný.

Průběh editovat

V závislosti na konkrétní lokalitě mohly být součástí děvičniku následující rituály, ve většině případů doprovázené svatebními nářky a pláči (folklórní žánry věnující se ztrátě dívčích atributů, např. copu, krásy, svobody apod.)

  • Ohledy – ženich se svou rodinou přijíždí do nevěstina domu. Jsou pohoštěni a obdarováni dary. V dřívějších dobách bývala nevěsta při této příležitosti poprvé veřejně představena.[4]
  • Skrutušnik (od slova skruta = ženský svatební oděv) – nevěsta žádá za zpěvu svatebních nářků matku o přinesení šatů. Matka přináší šaty a pokládá je na stůl. Šaty se jakoby personifikují a nechtějí nevěstu k sobě pustit, a to kvůli zármutku, který v sobě nese. Zpěvem se nevěsta smutku zbaví, šaty si obleče a vychází s kamarádkami ven, kde pokračuje ve zpěvu.[5]
  • Pláče – nevěsta oplakává svůj starý život, často v doprovodu plačky.[6]
  • Zahalování nevěsty – nevěsta je zahalena šátkem, což představuje definitivní rozloučení s jejím dívčím životem. Nevěsta se tomuto aktu má aktivně bránit, plakat a naříkat. Zahalení slouží také jako ochrana nevěsty před uřknutím nebo zhlédnutím.[7]
  • Báňa – nářky doprovázená rituální koupel nevěsty. Nářky zde hrají klíčovou roli, neboť komentují průběh a objasňují přípravu obřadu (odkud je voda v lázni, kdo ji ohřál apod.), a zároveň vnitřní svět nevěsty a její pocity (přeměna dívky v ženu). Velmi výrazně se v nich prolíná pravoslavný a předkřesťanský pohled na svět. Báňa plní magickou funkci, neboť právě zde se pravděpodobně odehrával předkřesťanský svatební rituál ztráty panenství.[8]
  • Obřady spojené s vlasy jako symbolem krásy – jedná se například o rozplétání a zaplétání copu, česání vlasů, zaplétání stuh do vlasů.[9]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ VLASOVA, I. V. Russkij Sever. Etničeskajaistorija i narodnaja kultura XII-XX věka. Moskva: Nauka, str. 499.
  2. ↑ TOLSTOJ, N.I. Slavjanskie drevnosti: Etnolingvističeskij slovar. Moskva: Meždunarodnyje otnošenija, díl 2., str. 455.
  3. ↑ VAN GENNEP, Arnold. Přechodové rituály: systematické studium rituálů. Praha: NLN, str. 27.
  4. ↑ VLASOVA, I. V. Russkij Sever. Etničeskajaistorija i narodnaja kultura XII–XX věka. Moskva: Nauka, str. 499–501.
  5. ↑ VLASOVA, I. V. Russkij Sever. Etničeskajaistorija i narodnaja kultura XII–XX věka. Moskva: Nauka, str. 501–503.
  6. ↑ VLASOVA, I. V. Russkij Sever. Etničeskajaistorija i narodnaja kultura XII–XX věka. Moskva: Nauka, str. 503–504.
  7. ↑ VLASOVA, I. V. Russkij Sever. Etničeskajaistorija i narodnaja kultura XII–XX věka. Moskva: Nauka, str. 505–506.
  8. ↑ VLASOVA, I. V. Russkij Sever. Etničeskajaistorija i narodnaja kultura XII–XX věka. Moskva: Nauka, str. 508–512.
  9. ↑ VLASOVA, I. V. Russkij Sever. Etničeskajaistorija i narodnaja kultura XII–XX věka. Moskva: Nauka, str. 517.

Literatura editovat

  • TOLSTOJ, N.I. Slavjanskie drevnosti: Etnolingvističeskij slovar. Moskva: Meždunarodnyje otnošenija, 1999. ISBN 5-7133-0982-7. (heslo: Kanun svaďby, díl 2., str. 454-457).
  • VAN GENNEP, Arnold. Přechodové rituály: systematické studium rituálů. Přeložila Helena BEGUIVINOVÁ. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-178-6.
  • VLASOVA, I. V. Russkij Sever. Etničeskaja istorija i narodnaja kultura XII-XX věka. Moskva: Nauka, 2000. ISBN 978-5-4211-0146-8.

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Děvičnik&oldid=20303668“