Otevřít hlavní menu

Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě

kniha Františka Palackého

Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (zkráceně České dějiny či Palackého Dějiny) je životní historické dílo „Otce národa“ Františka Palackého česky publikované v letech 1848–1872. Celkem pět svazků mapuje české dějiny od dob mýtických do roku 1526, tedy do nástupu Habsburků na český trůn.

Autor ke svému dílu shromáždil a kriticky zpracoval zásadní prameny a zároveň mu vtiskl jasný koncept a filosoficky pojatý smysl dějin českého národa. Základním motivem mu je „stýkání a potýkání“ českého a německého, slovansky přirozeně demokratického a germánsky aristokratického,[1] a vyvrcholením národní historie období husitství. Palackého dějiny se staly základním dílem moderního českého dějepisectví a zároveň ideologickou oporou národního obrození i pozdějších státoprávních požadavků.

Vydání a obsahEditovat

Původně začal Palacký své dílo vydávat roku 1836 německy pod názvem Geschichte von Böhmen (Dějiny Čech). Česky vyšel první díl 18. března 1848, přičemž na překladu spolupracoval Karel Jaromír Erben.[pozn. 1] První a druhý díl Palacký psal německy a později byl pořízen český překlad, od třetího dílu psal česky a teprve následně překládal do němčiny.[3] První české i méně obsáhlé německé vydání bylo dokončeno roku 1867. Období husitsví, které Palacký sepisoval za Bachova absolutismu, zásadně přepracoval a ve třech svazcích znovu vydal v letech 1870–1872. Konečnou redakci Dějin připravil už po Palackého smrti v letech 1876–1878 Josef Kalousek.[4]

Rozdělení na pět dílů odpovídá pěti historickým obdobím, periodizace však už nevychází z vlády panovnických dynastií, ale z Palackého pojetí českých dějin:[5]

  1. díl do roku 1125 – období převahy slovanského „demokratického“ řádu (do smrti Kosmy)
  2. díl 1125–1403 – postupný přechod k feudálnímu, tj. germánskému řádu, zejména v období německé kolonizace ve 13. století
  3. díl 1403–1439 – husitství, vrcholné období, kdy znovu oživuje a vítězí slovanský duch demokratismu
  4. díl 1439–1471 – věk poděbradský, kdy se po Lipanech opět vrací feudalismus
  5. díl 1471–1526 – věk jagellonský, kdy dochází k definitivnímu vítězství feudalismu a přeměně svobodného rolnictva v nevolníky; od této poroby vedla přímá cesta k porážce na Bílé hoře, zatímco demokratický duch přežívá díky jednotě bratrské

Význam a hodnoceníEditovat

Kniha měla mimořádný dopad na český veřejný prostor a na proces formování moderního českého národa. Palacký v ní představil koncepci národních dějin, a tím svého druhu koncepci národa. Někdy se hovoří i o "Palackého koncepci dějin" (navazoval na ni především Tomáš G. Masaryk). Revoluční bylo již to, jak Palacký vymezil téma práce - český národ viděl jako jednotku nezávislou na němectví a německé říši a vždy se s němectvím potýkající a snažící se vůči němu vyhranit - to byl pro německé historiky té doby šok. Druhá ideologická linie spočívala v tom, že slovanství mu bylo symbolem demokratičnosti, kdežto germánství principem autoritářským. Třetí, nejčastěji diskutovaný pilíř Palackého koncepce dějin bylo vyzdvižení "protestantské linie" v českých dějinách (Hus, husitství, Chelčický, Komenský). Husitství (jemuž se věnoval ve třetím díle) Palacký považoval za vrchol a jádro národních dějin.[6]

Opět i rokem 1848 navazovali jsme snahami humanitními na naši minulost reformační (...) Právě roku 1848 vyšel českým jazykem prvý svazek českých dějin — významná to předzvěst Palackého programu politického. Palackého čin národní byl, že nám v plném dosahu uvědomil smysl našich dějin — stavě nám za ideál snažení našich Českých bratří (...) Palacký nám ukázal vlastní minulost českou, ukázal nám, co v historii jsme vykonali velikého i malého, Palacký svazoval přítomnost k minulosti, a tak dotvrdil dílo Dobrovského a ostatních křisitelů. Palacký se tím stal zakladatelem národního programu českého, stal se vůdcem a Otcem národa.

Tomáš Garrigue Masaryk, Česká otázka[7]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. „První svazky Dějin psal Palacký původně německy. K. J. Erben je zčásti překládal do češtiny a Palacký sám poté takto vyhotovené překlady přepracovával. (...) Nejedná se tedy o překlady v pravém smyslu slova a role K. J. Erbena jako překladatele by měla být v tomto smyslu také posuzována. Erbenův vliv na vyznění českého textu není zásadní (...) Nejnovější bádáni Jiřího Kořalky (zatím nepublikované) doložilo Erbenovu roli překladatele s jistotou pouze pro svazek 1/2. O tom, zda Erben překládal také část 1/1, se pouze uvažuje, ačkoli v obecném přesvědčení je tato představa zakořeněna a řada autorů ji stereotypně přebírá."[2]

ReferenceEditovat

  1. Předmluva k první části Dějin
  2. JACQUES-PAJEROVÁ, Kateřina. Srovnávání Palackého výkladů vybraných témat v českém a německém vydání jeho „Českých dějin". Rigorózní diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Ústav politologie. Praha 2002. 131 s. + přílohy. [Citovaný text je na str. 22.] Dostupné online
  3. kol.: Československé dějiny v datech, Praha, Svoboda 1987. Str. 269.
  4. Kutnar (1997), s. 217
  5. Kutnar (1997), s. 225
  6. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1460147-zacaly-vychazet-palackeho-dejiny-naroda-ceskeho
  7. MASARYK, Tomáš Garrigue. Česká otázka: snahy a tužby národního obrození. 7. vyd., v Melantrichu 1. vyd. Praha: Melantrich, 1969. 271 s. [Citovaný text je na str. 100–101.]

LiteraturaEditovat

  • VÁLKA, Josef. František Palacký – historik. In: MYŠKA, Milan, ed. Památník Palackého: 1798-1968. Vyd. 1. Ostrava: Profil, 1968. 80 s. cnb000448315. [Studie J. Války je na str. 31–59.]

Externí odkazyEditovat