Wikipedie

Clodius Albinus

římský vzdorocísař (193–197)

Decimus Clodius Albinus, jako císař Decimus Clodius Septimius Albinus (kolem 147 Hadrumentum, Afrika – 19. února 197 v Lugdunum, Galie), byl římský císař vládnoucí v letech 193–197, nejprve jako caesar (193–196), později jako augustus (196–197).

Clodius Albinus
uzurpátor římské říše
Portrét
Portrét Clodia Albina z Louvru
Doba vlády193–197
Úplné jménoDecimus Clodius Albinus
Narozeníkolem 147
Hadrumentum, Afrika
Úmrtí19. únor 197
Lugdunum, Galie
PředchůdceDidius Iulianus
NástupceSeptimius Severus
PotomciPescennius Princus
OtecCeionius Postumius
MatkaAurelia Messalina
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původ a kariéra editovat

Clodius Albinus pocházel ze senátorské rodiny usazené v severní Africe. Podle Historie Augusty se jeho otec jmenoval Ceionius Postumus a matka Aurelia Messalina, údaje, které moderní historiografie většinou pokládá za fikci.[1]

O počátcích Albinovy kariéry není nic důvěryhodného známo,[2] první informace jsou k dispozici až z osmdesátých let 2. století, kdy se Albinus spolu s budoucím císařem Pescenniem Nigrem vyznamenal v bojích s Dáky.[3] Později ho císař Commodus ustanovil dodatečně zvoleným konzulem (consul suffectus) a vyslal jej jako místodržitele do Dolní Germánie (189–191) a do Británie (191–193).[4]

Proklamace za caesara editovat

Zavraždění Commodova nástupce Pertinaka vytvořilo v římské říši mocenské vakuum, neboť císař Didius Iulianus dosazený pretoriánskou gardou neměl respekt ani u senátu a obyvatel Říma, ani u jednotek rozmístěných v pohraničí. Tento stav byl dlouhodobě neudržitelný a v dubnu 193 proklamovaly legie v Panonii tamního místodržitele Septimia Severa za císaře a totéž vzápětí učinily i legie v Sýrii, které za imperátora zvolily Pescennia Nigra. Schylovalo se k občanské válce mezi několika pretendenty trůnu.

Septimius Severus, který hodlal co nejrychleji táhnout na Řím, měl vážné obavy, jak se zachovají legie v západních provinciích – bylo jasné, že každá revolta v týlu by ohrozila jeho dosud vratké postavení. Zvolil za této situace diplomatické řešení a nabídl místodržiteli Británie Clodiu Albinovi, že ho jmenuje caesarem a svým spoluvládcem. Albinus poctu patrně ještě v dubnu 193 přijal.[5]

Spoluvláda se Severem editovat

Počátkem června 193 ovládl Severus, zabezpečený neutralitou Clodia Albina a západních legií,[6] bez větších potíží metropoli říše, nechal své kroky schválit senátem a ihned se vypravil na východ proti Pescenniu Nigrovi. Příští rok oficiálně stvrdil své spojenectví s Albinem tím, že spolu nastoupili řádný konzulát. Navenek byl Albinus prezentován jako Severův dědic, třebaže císař měl dva legitimní syny a potenciální nástupce.

Dvojvládí Severus-Albinus bylo však vzdor všem proklamacím o svornosti jen dočasné, jednalo se o výsledek momentální politické konstelace, nikoli o dlouhodoběji pojatý svazek. To se jasně ukázalo po nečekaně rychlém vítězství Septimia Severa nad Nigrem, které v ničem neposílilo Albina, ale jen Severa. Nyní už Severus svého partnera nepotřeboval[7] a Albinus si toho byl podle všeho velmi dobře vědom.[8]

Rozkol a porážka editovat

 
Aureus Clodia Albina

V závěru roku 195 se Albinus přesunul z Británie do Galie, kde se někdy v prvních týdnech roku 196 nechal prohlásit za augusta, tedy plnoprávného císaře. Severus na to reagoval povýšením svého staršího syna Caracally na caesara a usilovnými přípravami na střet se svým bývalým spojencem. Ačkoli rozhodný krok ke konfrontaci učinil jednoznačně Albinus, prameny se shodují v tom, že ho k tomu donutila Severova politika.[9]

V počínající občanské válce dosáhl zprvu větších úspěchů Albinus, jemuž se podařilo porazit Severova straníka Viria Lupa.[10] Nepříznivě se v první fázi nevyvíjela ani bitva Lugduna, kde se srazily hlavní síly obou soupeřů, nakonec však boj rozhodla Severova jízda a prchající Albinus spáchal 19. února 197 sebevraždu.[11] Nad jeho památkou dal Severus vyhlásit damnatio memoriae.

Poznámky a reference editovat

  1. ↑ Historia Augusta, vita Clod. Alb. 4, 3.
  2. ↑ Informace Historie Augusty, vita Clod. Alb. 6, 1–7 jsou fiktivní.
  3. ↑ Cassius Dio 73, 8, 1.
  4. ↑ Dietmar Kienast, Römische Kaisertabelle, Darmstadt 1996, s. 160.
  5. ↑ Cassius Dio 74, 15, 2; Herodianos 2, 15, 1–5.
  6. ↑ Albinus měl vliv nejen na britské legie, ale i na legie v Dolní Germánii, kde před několika lety působil ve funkci místodržitele.
  7. ↑ Herodianos 3, 5, 2.
  8. ↑ Cassius Dio 76, 4, 1.
  9. ↑ V tomto směru může jako příklad sloužit Severův pokus Albina zavraždit, viz Herodianos 3, 5, 4–7.
  10. ↑ Cassius Dio 76, 6, 2.
  11. ↑ Herodianos 3, 7, 2–7; Cassius Dio 76, 6, 1–7, 3.

Literatura editovat

  • BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
  • HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. 
  • Portréty světovládců I (od Hadriana po Alexandra Severa). Praha: Svoboda, 1982. 356 s. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Clodius_Albinus&oldid=22982291“