Wikipedie

Carl Gustav Jung

švýcarský lékař a psychoterapeut (1875–1961)
(přesměrováno z Carl Jung)

Carl Gustav Jung (26. července 1875 Kesswil, Švýcarsko – 6. června 1961 Küsnacht, Švýcarsko) byl švýcarský lékař-psychiatr a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie. Jeho přínos psychologii spočívá v pochopení lidské psychiky na pozadí světa snů, umění, mytologie, náboženství a filosofie. Měl významný podíl na zkoumání příčin a léčbě schizofrenie.

Carl Gustav Jung
Rodné jménoCarl Gustav Jung
Narození26. července 1875
Kesswil, ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko
Úmrtí6. června 1961 (ve věku 85 let)
Küsnacht, ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko
Příčina úmrtícévní mozková příhoda
Místo pohřbeníhřbitov v Küsnachtu
Povolánípsychoterapeut, psycholog, psychiatr a esejista
Alma materGymnasium am Münsterplatz (1886–1895)
Univerzita v Basileji (1895–1900)
Vilémovo gymnázium v Mnichově
Tématapsychiatrie, psychologie, analytická psychologie, psychoterapie, srovnávací mytologie, antropologie, alchymie, výklad snů, umění, Srovnávací religionistika a filozofie
Významná dílaSymbole der Wandlung
Psychologische Typen
Synchronizität als ein Prinzip akausaler Zusammenhänge
Archetypy a nevědomí
Ein moderner Mythus. Von Dingen die am Himmel gesehen werden
… více na Wikidatech
Oceněníčestný doktor Clarkovy univerzity (1909)
čestný doktor Kalkatské univerzity
Manžel(ka)Emma Jungová (1903–1955)
RodičeJohann Paul Achilles Jung[1] a Emilie Preiswerková[1]
PříbuzníFranz Beda Riklin (bratranec)
Karl Gustav Jung (dědeček z otcovy strany)
Ernst Robert Fiechter (bratranec)
Rudolf Jung (bratranec)[2]
Samuel Preiswerk (dědeček z matčiny strany)[3]
Hélène Preiswerk (sestřenice)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie editovat

Dětství a mládí editovat

Jako syn protestantského faráře prožíval všechny otcovy pochybnosti spojené s vírou. Jako velmi citlivé dítě se často oddával osobní imaginaci, při níž se pokoušel navázat kontakt s Bohem. Vzhledem k velikému množství duchovních hodnostářů v rodině se předpokládalo, že i jeho dráha půjde v otcových stopách. Poté, co objevil v rané dospělosti filosofii a literaturu, rozhodl se vymanit z rodinné tradice a nechal se zapsat ke studiu lékařství. Po absolutoriu se specializoval v oboru psychiatrie.

Působení v Burghölzli editovat

V letech 1895–1900 studoval na univerzitě v Basileji a později Curychu. Curyšská univerzita měla svoji psychiatrickou kliniku Burghölzli v Curychu a Jung se stal jejím lékařem v roce 1900.

 
Psychiatrická klinika Burghölzli, kolem roku 1890

Ústav vedl Eugen Bleuler, který se zabýval spíše tradičním popisným zkoumáním duševních chorob. V opozici k filosofické psychologii se Jung zabýval experimentální psychologií, v níž odvozoval zákony se stejnou platností jako ve vědě. Se svým spolupracovníkem Franzem Riklinem významně přepracovali Bleulerem používaný asociační test, rozšířili škálu podnětných slov i asociačních párů. Asociační test tak pro Junga představoval bránu k obsahům nevědomých komplexů v lidské psychice. Ve fabulacích duševně nemocných nacházel podobnosti s mýty a tuto shodu chápal jako projev společné základny individuální imaginace a vědomí celé lidské rasy. Studoval mytologii a sbíral materiál přeludů, halucinací a snů pacientů, který se mu zdál pro tuto teorii relevantní.

Spolupráce a přátelství s Freudem editovat

V určitém slova smyslu se hovoří o vztahu učitele a žáka, avšak spolupráci Junga s Freudem charakterizuje především důvěra a přátelství. Jung se poprvé setkal s Freudem v roce 1907, jejich spolupráce trvala do roku 1912. Pro Freuda znamenal Jung nejinspirativnější prvek jeho psychoanalytického hnutí, především se shodovali ve výzkumech v oblasti hysterie. Freudovská psychoanalýza, která se zaměřovala na sexuální původ neurózy, však připadala Jungovi příliš omezená, přál si pracovat s „trajektorií“ neurózy a jejími implikacemi pro budoucí vývoj pacienta. Stejně tak pojetí komplexu jako jakéhosi homosexuálního rezidua z psychických prožitků raného dětství mu připadalo silně omezující.

Objev fantazií americké spisovatelky Frank Millerové jej přivedl k podvědomým tvořivým imaginacím, mytologickým snům a fantaziím, které měly veskrze neosobní charakter. Subjekt se vrací k archaické mimoslovní formě výrazu. Zatímco pro Freuda byl symbolismus z větší části důsledkem historického a kulturního kontextu, Jung kladl na tyto faktory minimální důraz a zaměřil se na neosobní vrstvu lidské duše, kterou nazval kolektivní nevědomí. Zde se začaly společné cesty rozcházet. V roce 1912 vydal Jung studii Symboly proměny, kde odmítl Freudův přílišný důraz na sexualitu a na příkladu symbolismu vizí Frank Millerové rozšířil pojetí libida jako obecné psychické a životní energie zaměřené na cíl. Freud nebyl schopen přijmout cokoli, co by bylo v neshodě s jeho teorií, kterou už mezitím povýšil na dogma.

Vztah Freuda a Junga neměl jen vědecké, ale i osobní pozadí. Freud se rozhodl Junga adoptovat a „po vzoru patriarchů jej pomazat in partibus infidelium – v zemi nevěřících“. To později založilo problém, jak se vymanit z otcovské autority, a to zejména ve chvíli, kdy se objevil vztah konkurence. Jung v roce 1911 stanul v čele Mezinárodní psychoanalytické společnosti, kde setrval do roku 1914.

Charakteristika Jungovy hlubinné psychologie editovat

Rok 1913 byl pro Junga zlomový. Po sérii apokalyptických snů a vizí rezignoval na přednášky na univerzitě a v roce 1914 se vzdal funkce prezidenta Mezinárodní psychoanalytické společnosti. V tomto období se věnoval převážně práci na svých teoretických studiích, založil úzký kroužek Psychologického klubu, věnoval se soukromé terapeutické praxi, avšak především zdokonalil svoji techniku, jak promlouvat se svým nevědomím. Navázal tak na své rané zážitky z dětské imaginace. Učil se personifikovat fenomény nevědomí, naslouchat jejich hlasu, a tím je vydělovat z bezbřehosti a činit je uchopitelnými vědomím. Došel k postulátu, že v individuální mysli existují prvky, které jí nepatří.

Vědomí a nevědomí editovat

Jung se snažil zachytit a popsat nějakou praktickou metodiku, jak se člověk může vypořádat se svým nevědomím. Byl si vědom toho, že náboženské filosofie, metafyzické systémy nebo symbolická imaginace pracují s tímto faktem. Psychologické výpovědi mají podle něj stejnou váhu jako výpovědi vědeckého rázu, jakými disponuje například fyzika. Jung v této souvislosti zavedl pojem psychické reality, kterou osvícenské pojetí člověka odkazuje mimo skutečnost. Neustále zdůrazňoval empirickou povahu duševních výpovědí a byl si zároveň vědom, že pro soudobý vědecký názor nebude snadné tento fakt přijmout. Poukazoval na nebezpečí plynoucí z oddělení psychického světa od úzce racionalisticky chápané skutečnosti. Na mnoha místech vyslovil předtuchu nebezpečného vlivu nezpracovaných nevědomých archetypů, která se mu splnila druhou světovou válkou.

V těchto úvahách dospěl Jung k podstatnému zjištění, že vědomí a nevědomí se k sobě chovají komplementárně a kompenzačně. Po vzoru matematické vědy vytvořil pojem transcendentní funkce, faktor vědomí a faktor nevědomí tvoří jednu psychickou funkci, podobně jako komplexní číslo určuje poměr jednotlivých komponent. Různé varianty vztahu vědomých a nevědomých faktorů jsou charakteristické pro různé typy duševního onemocnění.

Jung pracoval na koncepci psychologických typů. Zavedl dvojí kategorii povahy podle zaměření libida, introvertní (orientovaná do svého nitra) a extrovertní (orientovaná na vnější svět). Později klasifikaci doplnil o čtyři základní funkce lidské psychiky (myšlení, cit, vnímání, intuice). V této souvislosti hovořil o diferenciaci (rozlišení) jednotlivých funkcí, přičemž nejméně diferencovaná psychická funkce patří u jednotlivce do oblasti osobního nevědomí.

Symbolismus nevědomých projekcí editovat

 
"Bollingenská věž", rodinný a úmrtní dům C. G. Junga, nyní muzeum

V roce 1923 zahájil Jung stavbu věže v Bollingenu, obydlí, které je živoucím důkazem jeho dalšího objevu, psychického středu v lidské duši – Self neboli bytostného Já. Bollingenská věž, kterou psycholog neustále vlastními silami rozšiřoval, nebyla jen místem setkávání s různými osobnostmi, ale především symbolickým vyjádřením osobního růstu k celistvosti kombinací praktické životní orientace a zpracováním snové imaginativní látky. Pracoval přesně v intencích svého zjištění, že projekcí nevědomých obsahů do reality se stávají obsahy viditelné. Stavba tímto překračovala svůj symbolický význam.

Koncem 20. let začal Jung studia alchymistického symbolismu, obracel se ke starým filosofickým mistrům (Mistr Eckhart, Paracelsus, sv. Augustin aj.), zkoumal křesťanství, jeho heretická hnutí a symbolismus, sám se účastnil objevení gnostických svitků z egyptského Nag Hammádí. Na půdě religionistického spolku Eranos se setkal s Mirceou Eliadem, Károlem Kerényim. S Richardem Wilhelmem pracoval na interpretaci Tajemství zlatého květu, esoterického textu čínského taoismu, napsal předmluvu k čínské knize proměn I-ťing.

Veškerou získanou látku a znalosti trvale konfrontoval se svojí praxí psychiatra, jejíž spektrum klientely se pohybovalo od obyčejných pacientů psychiatrického ústavu v Küsnachtu až po známé i zámožné osobnosti (dcera Jamese Joyce, spisovatel Hermann Hesse, dcera Johna D. Rockefellera). Pořádal přednášky, psal články do odborných časopisů, studoval myšlení primitivních afrických kmenů.

Bytostné Já (Selbst) editovat

Na Basilejské univerzitě se v roce 1943 stal řádným profesorem lékařské psychologie, aniž by přerušil svou psychiatrickou praxi. Jeho nadmíru široký záběr vědomostí mu umožňoval vyjadřovat se fundovaně k současnému dění. Často se vracel ke svým textům a přepracovával je ve světle nově nabyté zkušenosti s religiózními a esoterními systémy. Symbolika alchymistických obrazových sérií jej přivedla ke koncepci dvojice archetypů anima a animus, přičemž mužskému světu tvoří nevědomý protějšek anima (ženská část duše) a naopak. Rozvíjením symboliky dochází adepti alchymie ke kontaktu s nevědomím a jejich psychický střed ve vědomém já se přesouvá směrem k Self. Stejnou charakteristiku našel Jung u snové imaginace, což jen podtrhlo teorii o zaměřenosti lidské psychiky na cíl (teleologie), který nazval procesem individuace a ztotožnil s vytvořením psychického středu v bytostném Já. Jako nástroj takto zaměřené terapie použil aktivní imaginaci, při níž klienti často zpracovávali své vize do obrazů, které po vzoru mandal východu zobrazují psychickou celost osobnosti v řádu kosmu.

Jung své myšlenky na vývoj lidské duše neodděloval od biologické evoluce člověka. Nikdy však samostatně netematizoval evoluční teorii a vždy se držel svého psychologického úhlu pohledu. Jako psychologickou nutnost v rámci vývoje lidského myšlení viděl například přijetí čtvrté nevědomé psychické funkce do oblasti psychologie vědomí, takže jej vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie papežem Piem XII. v listopadu 1950 nijak nepřekvapilo, a to právě s ohledem na nauku o Nejsvětější Trojici. V souvislosti s pojmem synchronicity (nepříčinné spojení dějů) byl dotazován fyzikem Wolfgangem Paulim na možnost analogie při přechodových dějích elementárních částic. Při této příležitosti překročil i některá vědecká paradigmata, když v souvislosti se synchronicitou uvažoval, že psýché nemusí být vázaná na mozek, není lokalizovaná v prostoru a čase nebo že je prostor psychicky relativní.

Kritika editovat

Jungova práce nebyla přijímána bez výhrad. Před soudobou vědou musel trvale dokazovat empirickou povahu svých zjištění a byl často obviňován z esoterismu. Z opačné strany jej například židovský filosof Martin Buber kritizoval za přílišné zatemňování Boha gnostickou spekulací. Častá výtka teologů směřuje k psychologizujícímu pojetí Boha, který jako autonomní psychický obsah nemá žádnou realitu mimo lidskou psýché. K této výtce se Jung vyjadřoval mnohoznačně, vždy se zřetelem na své psychologické zaměření. V korespondenci s anglickým dominikánem Victorem Whitem došlo navzdory veškerým sympatiím k neshodě okolo otázky privatio boni. Zlo podle Junga patří do celku skutečnosti a nelze je redukovat na pouhý nedostatek dobra, a i zde nacházel pro tvrzení psychologické zdůvodnění.

Pokračování Jungových myšlenek editovat

Jungova analytická psychologie je obecně použitelná a neomezuje se pouze na určité psychologické typy, nýbrž respektuje jedinečnost každého člověka. Získala si celou řadu ctitelů a žáků, kteří pokračovali v Jungově díle. V roce 1948 byl v Curychu založen Institut C. G. Junga jako reakce na vzrůstající zájem o rozvíjení a spolupráci na myšlenkách analytické psychologie. Jung si byl vědom faktu, že jeho objevy jej překročily a z analytické psychologie se stalo hnutí. Dnes se institut orientuje jako tréninkové centrum analytiků a psychoterapeutů, slouží jako místo k setkávání studentů, vědců a učitelů. Obdobně v Londýně byla založena Společnost pro analytickou psychologii. V Brně zas Česká společnost pro analytickou psychologii (ČSAP). Lokální společnosti zastřešuje The International Association for Analytical Psychology. V žebříčku nejcitovanějších psychologů mu autor pořadí přiřadil 23. místo.[4]

Socionika editovat

Jungovy výzkumy položily základ typologii osobnosti zvané socionika. V 60. letech 20. století ji vytvořila litevská socioložka Aušra Augustinavičiūtė. Socionika je dodnes používanou metodou.[5]

Osobní život editovat

 
Rodinný hrob v Küsnachtu

Dne 14. února 1903 si vzal za manželku Emmu Rauschenbach (30. března 1882 – 27. listopadu 1955), která pocházela z průmyslnické rodiny v Schaffhausenu.

Měli spolu pět dětí:

  • Agathe Jung-Niehus (1904–1998),
  • Anna Margaretha (Gret) Jung-Bauman (1906–1995),
  • Franz Karl Jung (28. listopadu 1908 – 30. června 1996),
  • Marianne Jung-Niehus (1910–1965),
  • Helene Jung-Hoerni (1914–2014).

Za svého působení v Burghölzli navázal Jung mimomanželský poměr se Sabinou Spielreinovou. Tato inteligentní ruská židovka studovala v Curychu medicínu a k Jungovi si během psychoanalýzy (přenosu) vytvořila silný citový, v některých ohledech až bizarní vztah.[6] Když na tento neetický poměr přišel Eugen Bleuler, byl Jung z léčebny v Burghölzli propuštěn.

Carl Gustav Jung zemřel 6. června 1961 v Küsnachtu a je zde pochován v rodinném hrobě.

Dům a muzeum editovat

Jungův dům v Küsnachtu, zvaný Bollingenská věž, slouží jako Muzeum C. G. Junga a knihovna[7]

Fotogalerie editovat

  •  
    Carl Gustav Jung jako dítě
  •  
    Carl Gustav Jung v Curychu (1910)
  •  
    Carl Gustav Jung v dospělosti
  •  
    Jeho manželka Emma Jung (roz. Emma Rauschenbach)
  •  
    První řada zleva: C. G. Jung (3) v přítomnosti Sigmunda Freuda (1)
  •  
    Jungův podpis
  •  
    S. Freud a C.G.Jung na setkání psychoanalytiků

Odraz v kultuře editovat

Životopisné filmy

V roce 2021 měl premiéru český dokumentární film C.G. Jung - Povedený kacíř (C.G.Jung - The fine heretic). Režie a animace: Matyas Brych, kamera: Martin Víglaský, střih a zvuk Andrej Verešvársky, scénář: Pjér la Šé´z, Matyas Brych a Vladimír Chrz, hudba Rakousko-Uhersko © Medusa Pictures 2020

Dílo editovat

Překlady do češtiny

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ a b Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  2. ↑ Theaterlexikon der Schweiz. Dostupné online. [cit. 2019-10-03]
  3. ↑ Dostupné online.
  4. ↑ Haggbloom, S.J.; et al. (2002). "The 100 Most Eminent Psychologists of the 20th Century". Review of General Psychology 6 (2): 139–152
  5. ↑ Úvod. Socion - typologie - socionika [online]. [cit. 2020-05-19]. Dostupné online. 
  6. ↑ STERN, Jan. Nietszcheho Lilith, Jungova židovka a Freudova přímluvkyně u Hitlera. Britské listy [online]. 29. 11. 2006 [cit. 2015-12-18]. Dostupné online. 
  7. ↑ https://www.cgjunghaus.ch/de/museum/ webové stránky muzea

Literatura editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Carl_Gustav_Jung&oldid=23739775“