Bombardování Tokia

Letecký pohled na Tokio po válce

Bombardování Tokia bylo sérií bombových náletů leteckých sil Spojených států během tichomořských kampaní druhé světové války. Operace Meetinghouse, která proběhla v noci z 9. na 10. března 1945, je považována za nejničivější nálet v lidské historii.[1] 40 km2 centrálního Tokia bylo zničeno a odhaduje se, že v sutinách zemřelo 100 000 civilistů a přes milion lidí zůstalo bez domova.

USA v dubnu 1942 uskutečnily první nálet na Tokio. Strategické bombardování městských oblastí začalo v roce 1944 poté, co byl do výzbroje amerického letectva zařazen bombardér B-29 Superfortress s dlouhým doletem, nejprve nasazený z Číny a poté z Marianských ostrovů. Nálety B-29 z těchto ostrovů začaly 17. listopadu 1944 a trvaly až do japonské kapitulace 15. srpna 1945.[2]

Více než 50 % tokijského průmyslu bylo rozptýleno mezi obytnými a obchodními čtvrtěmi; bombardování snížilo výrobu ve městě na polovinu.[3]

Doolittlův náletEditovat

První nálet na Tokio byl Doolittlův nálet z 18. dubna 1942. Z letadlové lodi USS Hornet vzlétlo šestnáct letounů B-25 Mitchell k útoku na cíle na japonských domácích ostrovech, včetně Jokohamy a Tokia. Bombardéry po útoku odlétly směrem na letiště v Číně. Nálet byl odvetou za japonský útok na Pearl Harbor. Z vojenského hlediska nezpůsobil velké škody, byl však významným propagandistickým vítězstvím Spojených států.[4] Nálet byl zahájen z větší vzdálenosti, než bylo v plánu, kvůli střetu s japonskou hlídkovou lodí, všechna útočící letadla při návratu buď havarovala nebo nouzově přistála. Jedno letadlo přistálo v neutrálním Sovětském svazu, kde byla posádka internována, ale v květnu 1943 unikla přes hranice do Íránu. Japonci v okupované Číně zajali dvě posádky. Tři členové těchto posádek byli později popraveni.[5][6]

Nálety B-29Editovat

 
Rezidenční část Tokia, která byla zničena po operaci Meetinghouse, bombardování Tokia v noci z 9. na 10. března 1945

Klíčovým momentem pro bombardování Japonska byl vývoj strategického bombardéru B-29 Superfortress, který měl operační dolet 6000 km a byl schopen útočit ve vysoké výšce nad 9000 m, kde byla nepřátelská obrana velmi slabá. Téměř 90 % bomb, které dopadly na japonské ostrovy bylo shozeno tímto typem bombardéru. Jakmile spojenecké pozemní síly obsadily ostrovy dostatečně blízko Japonska, byla na těchto ostrovech (zejména Saipanu a Tinianu) postavena letiště pro B-29, které odtud vyrážely na své bombardovací mise.[7]

Počáteční nálety byly provedeny 20. perutí amerického letectva působící z pevninské Číny v operaci Matterhorn pod XX. velitelstvím bombardérů, ale ty nedosáhly až na Tokio. Operace ze Severních Mariánských ostrovů začaly v listopadu 1944 po aktivaci XXI. velitelství bombardérů.

Výškové nálety s klasickými trhavými pumami považovalo velení USAAF za neúčinné kvůli silným větrům ve vysokých výškách (později objevené tzv. tryskové proudění), které unášely bomby mimo cíle.[8]

Mezi květnem a zářím 1943 byly provedeny bombové pokusy na tzv. „japonskou vesnici“ v Utahu. Tyto zkoušky prokázaly účinnost zápalných bomb na budovy ze dřeva a papíru a vedly k tomu, že Curtis LeMay nařídil bombardérům změnit taktiku a využít této munice proti Japonsku.[9]

První takový útok proběhl proti Kóbe 4. února 1945. Tokio zasáhly zápalné bomby 25. února 1945, kdy 174 B-29 letělo během nočního náletu s vysokou nadmořskou výškou a zničilo kolem 2,6 km2 zasněženého města, s využitím 453,7 tun většinou zápalných bomb.[10] Po tomto náletu nařídil LeMay bombardérům B-29 znovu zaútočit, ale v relativně nízké výšce kolem 2000 m v noci, protože japonské protiletadlové dělostřelectvo dosahovalo v tomto výškovém rozsahu nejmenší účinnosti.[11]

Operace MeetinghouseEditovat

 
Pohled z ptačí perspektivy na Tokio před a po náletu

V noci z 9. na 10. března 1945 [12] vzlétlo 334 B-29 k náletu, přičemž 279 z nich na Tokio svrhlo 1665 tun bomb. Bomby byly většinou 230 kg vážící E-46 kazetové pumy shazované z výšky kolem 700 metrů. M-69 prorazily tenkou střechu nebo přistály na zemi; v obou případech se zapálily o 3–5 sekund později a vypustily proud hořících napalmových koulí. Byl také shozen menší počet zápalných bomb M-47 : M-47 byl 45 kg vážící puma s náplní želatinizovaného benzínu a bílého fosforu, která se vznítila při dopadu. Během prvních dvou hodin náletu shodilo své bomby 226 útočících letadel, jejich úkolem bylo zneschopnit protipožární ochranu města.[13] První B-29, které dorazily, shazovaly bomby ve vzoru velkého X, s průsečíkem v hustě osídlené dělnické čtvrti v Tokiu poblíž doků v městských částech Koto a Chūō; pozdější letadla jednoduše zaměřovala svůj náklad na toto planoucí X. Jednotlivé požáry způsobené bombami se i díky větru vanoucímu rychlostí až 45 km/h spojily a vytvořily rozsáhlý požár, klasifikovaný jako ohnivá bouře.[14] Přibližně 4000 ha města bylo zničeno a podle odhadů zemřelo asi 100 000 lidí. Celkem 282 z 339 B-29 nasazených během operace Meetinghouse se dostalo k cíli, z nich 27 bylo ztraceno následkem japonské protivzdušné obrany, technických závad nebo bylo strženo vzdušnými víry způsobenými požárem.[15]

Návštěva císaře Hirohita ve zničených částech Tokia v březnu 1945 byla začátkem jeho osobního angažování v mírovém procesu, který vyvrcholil kapitulací Japonska o šest měsíců později.

Odhady obětíEditovat

 
Ohořelé zbytky japonských civilistů po operaci Meetinghouse

Američané po válce odhadovali, že při tomto jednom útoku zahynulo téměř 88 000 lidí, bylo zraněno 41 000 lidí a více než milion obyvatel ztratil své domovy. Tokijský hasičský sbor odhadl vyšší počty: 97 000 zabitých a 125 000 zraněných. Tokijské metropolitní policejní oddělení evidovalo 83 793 mrtvých a 40 918 raněných a 286 358 budov a zničených domů. Historik Richard Rhodes odhadoval, že zahynulo více než 100 000 lidí, zraněných mohlo být k milionu a ten samý počet lidí zůstal bez domova.

 
Ohořelé tělo ženy, která měla dítě na zádech

Historik Gabriel Kolko ve své knize z roku 1968 uvedl údaj o 125 000 úmrtích.[16] Elise K. Tipton, profesorka japonských studií, dospěla k hrubému rozmezí 75 000 až 200 000 úmrtí.[17] Donald L. Miller, citující Knox Burgera, uvedl, že bylo zabito „nejméně 100 000“ lidí a „asi jeden milion“ zraněných.

Bombardování Tokia v noci 9. března 1945 bylo nejsmrtelnějším náletem druhé světové války;[18] větším než nálety na Drážďany[19], Hamburg, Hirošimu nebo Nagasaki.[20][21]

Poválečná obnovaEditovat

 
1947 americký vojenský průzkum ukazující oblasti Tokia poškozené bombardováním

Po válce se Tokio snažilo o obnovu vybombardovaných částí. V letech 1945 a 1946 dostalo město podíl z rozpočtu na národní rekonstrukci úměrný rozsahu škody způsobené bombovým útokem (26,6 %), ale v následujících letech příjmy Tokia klesaly. V roce 1949 bylo Tokiu přiděleno pouze 10,9 % rozpočtu, tyto peníze navíc značně znehodnotila probíhající inflace. Okupační úřady drasticky omezily program obnovy japonské vlády, namísto toho se zaměřily pouze na opravy dopravní infrastruktury. Tokio zažilo rychlý hospodářský růst až v 50. letech 20. století.

PamátníkyEditovat

 
Kenotaf občana, park Sumida, Taitó, Tokio

Mezi lety 1948 a 1951 byl popel 105 400 lidí zabitých při útocích na Tokio pohřben v parku Jokoamičo v Sumidě. Památník náletu byl odhalen v parku v březnu 2001.[22]

Po válce pomohl japonský autor Katsumoto Saotome, který přežil bombardování 10. března 1945, založit knihovnu o náletu ve čtvrti Koto s názvem Centrum tokijských náletů a válečných škod. Knihovna obsahuje dokumenty a literaturu o obětech náletu a pozůstalých, které shromáždil sám Saotome a Asociace k záznamu tokijského náletu.[23]

Poválečná japonská politikaEditovat

V roce 2007 se japonský premiér Šinzó Abe omluvil v tisku a uznal vinu Japonska za bombardování čínských měst a civilistů počínaje rokem 1938. Napsal, že japonská vláda se měla vzdát, jakmile byla kapitulace nevyhnutelná, což by zabránilo bombardování Tokia v březnu 1945, jakož i následné bombardování dalších měst.[24] V roce 2013, během svého druhého funkčního období v křesle předsedy vlády, Abeho kabinet uvedl, že nálety byly „neslučitelné s lidskostí, což je jeden ze základů mezinárodního práva“, ale také poznamenal, že je obtížné tvrdit, že útoky byly nezákonné podle mezinárodních zákonů té doby.[25][26]

V roce 2007 podalo 112 členů Asociace pro poškozené rodiny rodin obětí tokijských náletů proti japonské vládě žalobu, v níž požadovalo omluvu a 1,232 miliard jenů jako odškodnění. Žaloba vinila japonskou vládu, že nálet způsobila tím, že neukončila válku dříve a pak nedokázala pomoci civilním obětem náletů, zatímco značnou podporu poskytla bývalému vojenskému personálu a jejich rodinám.[27] Věc žalobců byla zamítnuta prvním rozsudkem v prosinci 2009 a zamítnuto bylo i jejich odvolání.[28] Navrhovatelé se poté obrátili na Nejvyšší soud, který jejich případ zamítl v květnu 2013.[29]

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bombing of Tokyo na anglické Wikipedii.

  1. Dostupné online. 
  2. Craven, Wesley Frank, and James Lea Cate, eds. The Army Air Forces in World War II, Volume Five, the Pacific: Matterhorn to Nagasaki June 1944 to August 1945. Chicago: University of Chicago Press, 1953, page 558.
  3. United States Strategic Bombing Survey, Summary Report (Pacific War), p. 18.
  4. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 1-4401-4124-X. 
  5. The Illustrated History of WWII, by Dr. John Ray, p.126, Weidenfeld & Nicolson (2003)
  6. http://www.doolittleraider.com
  7. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-0-316-02375-7. 
  8. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 0-525-94610-1. 
  9. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 0-7603-3435-8. 
  10. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 9781563114830. 
  11. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 9780743227186. 
  12. Crane, Conrad C. "The War: Firebombing (Germany & Japan)." PBS. Accessed 24 August 2014.
  13. Bradley 1999
  14. Rodden, Robert M.; John, Floyd I.; Laurino, Richard (May 1965). Exploratory Analysis of Firestorms., Stanford Research Institute, pp. 39, 40, 53–54. Office of Civil Defense, Department of the Army, Washington D.C.
  15. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 0-525-94610-1. 
  16. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  17. [s.l.]: [s.n.] ISBN 0-585-45322-5. 
  18. Dostupné online. 
  19. Archivovaná kopie [online]. [cit. 2020-04-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-29. 
  20. Dostupné online. 
  21. www.commondreams.org. Dostupné online. 
  22. Karacas 2000, pp. 521–523
  23. Aukema Justin, "Author sees parallels between prewar, nuclear indoctrination", Japan Times, 20 March 2012, p. 12.
  24. Dostupné online. 
  25. Archivovaná kopie. japandailypress.com. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-08-09. 
  26. www.47news.jp. Dostupné online. 
  27. www.47news.jp. Dostupné online. 
  28. www.47news.jp. Dostupné online. 
  29. www.47news.jp. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat