Bohnický ústavní hřbitov

Bohnický hřbitov bláznů

Bohnický ústavní hřbitov (někdy označován jako „hřbitov bláznů“)[1] je bývalý hřbitov nacházející se v severní části Prahy 700 metrů západně od Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Hřbitov měří přibližně 2,5 ha a vstupuje se do něj dvěma branami (hlavní ze západu a vedlejší z východu). Celkem je zde něco kolem 4200 hrobů.

Bohnický ústavní hřbitov
Hřbitovní zeď ústavního hřbitova v Bohnicích
Hřbitovní zeď ústavního hřbitova v Bohnicích
Lokalita
Stát Česko
Obec Praha
Zeměpisné souřadnice
Odkazy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HistorieEditovat

Hřbitov byl dokončen a vysvěcen 12. září 1909 jako součást Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Jako první zde byl pohřben 14. září 1909 jedenáctiletý ošetřovanec František Janovský postižený hydrocefalem (vodnatelností mozku).[1] Ročně se zde pohřbívalo asi 80 pacientů v léčebně zemřelých.[1] Kromě pacientů zde našli místo odpočinku i jejich ošetřovatelé, řádové sestry, místní dělníci či úředníci.[1] V roce 1916 podlehli epidemii tyfu i italští vojáci z nedalekého zajateckého tábora.[1] Ti jsou zde rovněž pochováni.[1] Za první světové války byli do léčebny přesunuti chovanci psychiatrické léčebny z Tridentu.[1] Bohnický hřbitov se i těm, jenž zde zemřeli, stal místem posledního odpočinku.[1] Roku 1951 se zde přestalo pohřbívat a zároveň byl zrušen kostel a ústavní duchovní správa. Hřbitov byl 1. ledna 1963 předán Pohřební službě hl. m. Prahy. Ta jej nevyužívala a nechala zpustnout. Během let oficiálního provozu hřbitova zde bylo na ploše 2,5 hektarů pohřbeno na 4300 osob.[1] Dominantou hřbitova je kaple s márnicí a také mohyla vystavěná na památku vojákům a obětem první světové války, kteří v průběhu hospitalizace v ústavu zemřeli.[2]

V roce 1984 se v ponurých kulisách bohnického hřbitova filmovalo ukládání W. A. Mozarta do hromadného hrobu (scéna z filmu režiséra Miloše Formana Amedeus).[1] V roce 1989 místní kapličku vypálili vandalové.[1] Po požáru zbylo z kaple pouhé torzo.[1] Panuje oprávněná domněnka, že bohnický hřbitov je místem posledního spočinutí ostatků zavražděné mladé prostitutky Otýlie Vranské nebo těla vraha Gavrilo Principa[1] (Poznatek o tom, že byl zde na „hřbitově bláznů“ uložen dne 1. května 1918 do neoznačeného hrobu Gavrilo Princip zjistilo gestapo v září 1942, když se německým bezpečnostním složkám v Protektorátu Čechy a Morava podařilo rozbít ilegální odbojovou skupinu z Psychiatrické léčebny v Bohnicích.[1] Hrobník Slavata při výslechu uvedl, že byl Gavrilo Princip v seznamech uveden jako demobilizovaný kaprál Karel Chotěžovský od 28. pěšího pluku, který zemřel v bohnické léčebně na „úbytek mozku“.[1]) V roce 1996 nechala Margaret Thatcherová z tohoto hřbitova exhumovat ostatky předka svého manžela Denise Thatchera (1951–2003).[1]

„Dne 13. ledna 1917 dle nařízení odevzdány k účelům válečným zvony, a mezi nimi i zvon ze hřbitovní kaple ústavní v průměru 38 cm, a ve váze 30 kg. Duchovní správce sám ohledně zvonu žádného podání neučinil, a kdyby byl věděl, že bude udán také tento zvon ze hřbitova ústavního, byl by sám u c. k. vojenského velitelství vymohl, aby zvon zůstal vzhledem k tomu, že pro c. k. vojíny v ústavu zemřelé, bylo na hřbitově ústavním dle přání c. k. polního vrchního kuráta Voneše vyhlédnuto zvláštní prostranné místo pro jejich hroby a ústav sám, připojiv se v čele k dobrodincům, dal uprostřed tohoto místa postaviti obrovský pomník s nápisem: Corpora dant tumulo, sed patriae vitam (Těla jsou dána do hrobu, ale život vlasti). Nahoře v popředí jest hlava Kristova jako Domini pacis, a po straně jsou písmena Alfa a Omega. Návrh na pomník zdarma vyhotovil pan architekt František Thoř z Prahy. A železobetonový pomník sám zdarma zpracoval pan Scrivante z Troje. Ústav pak dodal potřebný materiál. Pomník měl býti vojensky vysvěcen v říjnu minulého roku, ale svěcení oddáleno až na konec května 1917. Vzhledem k stále vzrůstajícímu počtu úmrtí bylo nutno zakročiti u zemské správní komise o bezodkladné rozšíření ústavního hřbitova. Přes všechno namáhání duchovního správce vlekla se stavba zděného a dřevěného plotu při známé váhavosti vrchního inženýra Dvořáka krokem hlemýždím, až konečně v prosinci, a sice dne 15.12.1917, vysvěcen byl ústavní hřbitov vikářem Antonínem Brožem, farářem v Podolí, zároveň byl vysvěcen pomník pro vojíny v ústavu zemřelé a vykonána předepsaná pobožnost za všechny padlé naše hrdiny.“

—Otakar Hruška, Pamětní kniha duchovní správy Královského českého zemského ústavu pro choromyslné v Bohnicích

Dne 16. října 1932 byl arcibiskupem pražským Karlem kardinálem Kašparem za přítomnosti italského velvyslance posvěcen druhý památník Italům, kteří byli roku 1916 evakuováni do Bohnic z ústavu pro choromyslné na Tridentském území. Jednalo se o dvě desky z Kararského mramoru zasazené do zdi u vchodu do hřbitovní kaple. Na deskách byly nápisy v italštině a češtině:

„Věčné památce 48 Tridentských choromyslných do tohoto ústavu převezených a zde zemřelých za strašné světové války, jejichž tělům na tomto hřbitově pohřbeným, nedostalo se se svrchovaného štěstí posledního odpočinku v osvobozené půdě vlasti.“

Pod deskami byly umístěny měděné skříňky s hlínou z Tridentského hřbitova.[2]

V současné době[kdy?] je hřbitov veřejnosti nepřístupný a velmi zchátralý. Většina bývalých hrobů je obrostlá břečťanem a zbylo zde jen velmi malé množství náhrobků. Bývalá kaple spolu s márnicí je v dezolátním stavu. Vzhledem k atmosféře místa a jeho pohnuté historii se zde občas konají noční komentované prohlídky pro zájemce.

1. listopadu 2014 sloužil P. Jan Kofroň slavnostní requiem za oběti první světové války u příležitostí stého výročí od jejího vypuknutí.[2]

Po jednáních, která započala v březnu 2015, dne 8. srpna 2018 rada hlavního města Prahy schválila bezúplatný převod hřbitova z vlastnictví České republiky na hlavní město Prahu a pod správu městské části Praha 8, o což Praha zažádala v srpnu 2015. V rámci obnovy mají být stabilizovány obvodové zdi i kaple a zredukovány náletové dřeviny, popínavý břečťan má být na hřbitově kvůli zachování atmosféry ponechán. Hřbitov má zůstat nadále uzavřený, ale městská část v něm plánuje pořádat komentované prohlídky.[3]

Místa v okolíEditovat

V bezprostřední blízkosti hlavní brány se nachází zahrádkářská osada a zvířecí hřbitov (v současné době pietní park), směrem dál na východ pak vlastní areál nemocnice a Staré Bohnice.

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p KUNCOVÁ, Monika. Tajemství bohnického hřbitova bláznů. Magazín – příloha deníku Právo. 2019-11-02, s. 32 až 35. 
  2. a b c Psychiatrická nemocnice Bohnice: Historický hřbitov. Jaromír Odrobiňák, 2015. Dostupné z WWW.
  3. Hřbitov bláznů přechází pod správu Prahy 8, bude v něm pořádat prohlídky, idnes.cz, 9. 8. 2018

LiteraturaEditovat

  • KOVAŘÍK, Petr. Klíč k pražským hřbitovům. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 369 s. ISBN 80-7106-486-6. S. 291 - 292.
  • HRUŠKA, Otakar: Pamětní kniha duchovní správy Královského českého zemského ústavu pro choromyslné v Bohnicích (archív PNB).
  • TICHÝ, Josef: Historie Bohnické psychiatrie. Galén, 2006.

Externí odkazyEditovat