Otevřít hlavní menu

Bitva u Vyškova

bitva z napoleonských válek

Bitva u Vyškova se udála dne 28. listopadu 1805 v ulicích města Vyškova a v jeho okolí. Střetla se zde rusko-rakouská vojska postupující od Olomouce k Brnu s vojsky Napoleonovy Francie, která sem v předchozích dnech a týdnech pokročila od Vídně při svém pronásledování dosud ustupujících koaličních armád. Výsledkem střetu bylo, že jezdci Napoleonova předvoje ustoupili podél císařské silnice směrem na Brno a přesila předvoje spojeneckého postoupila k Rousínovu a dále k Holubicím, v zády s hlavními vojsky ruského cara Alexandra a rakouského císaře Františka. Jednalo se o předzvěst následné bitvy u Slavkova, k níž došlo o čtyři dny později a jíž vojensky vyvrcholila válka třetí koalice.

Bitva u Vyškova
konflikt: Napoleonské války
Car Alexandr ve Vyškově po vyhnání Francouzů ve čtvrtek 28. 11. 1805
Car Alexandr ve Vyškově po vyhnání Francouzů ve čtvrtek 28. 11. 1805
trvání: 28. listopad 1805
místo: Vyškov a okolí, Morava
Zeměpisné souřadnice:
výsledek: ústup francouzského předvoje a postup vojsk III. koalice ke Slavkovu
strany
Francie Francouzské císařství Rusko Ruské impérium
Svatá říše římská Svatá říše římská
velitelé
Francie Milhaud Rusko Bagration
Svatá říše římská Kienmayer

Vyškov ve válce 1805Editovat

Vyškov byl v roce 1805 poddanským městem olomouckého arcibiskupa. Koncem 18. století žilo 1 212 obyvatel ve 116 domech ve vnitřním městě a dalších 1 378 ve 176 domech na předměstích.[1] V době bitvy zde tedy bylo zhruba 2 tisíce lidí.[2] Město leželo na významné císařské silnici z Brna do Olomouce, kromě správního centra panství sloužilo i jako sídlo poštovního úřadu.[1]

Válka s Francií do té doby probíhala daleko za hranicemi, v roce 1805 však poprvé dosáhla i na Moravu. V září 1805 procházelo po císařské cestě 55 tisíc vojáků ruské Podolské armády a 30. září se na vyškovském zámku ubytoval její vrchní velitel generál Kutuzov, jenž zde strávil pár dní a 3. října dorazil do Brna.[3] Ruská vojska spěchala na pomoc rakouskému spojenci, jehož hlavní armáda vedená podmaršálkem Mackem však byla v říjnu z větší části obklíčena a zajata u Ulmu. Kutuzovova armáda se tedy obrátila na ústup.[3]

Příchod fronty k VyškovuEditovat

Rakouský císař František I. se po útěku z Napoleonem obsazené Vídně uchýlil do Brna, kam 17. listopadu 1805 dorazila zpráva o prohrané bitvě u Schöngrabernu a císař ihned prchl dále do Olomouce. Nazítří 18. listopadu město opustila i špilberská vojenská posádka a ostatní rakouské jednotky, 19. listopadu do něj vkročili jezdci francouzského předvoje maršála Murata a 20. listopadu osobně císař Napoleon.[4] Téhož dne už byly Muratovy přední hlídky umístěny severně a jižně kolem olomoucké silnice nedaleko Pozořické pošty, kde odbočovala silnice na Slavkov. Samotné město Slavkov obsadila jezdecká divize generála Margarona na příkaz maršála Soulta.[5] Dne 21. listopadu postoupil generál Treilhard se svou lehkou jezdeckou brigádou dál k Vyškovu a toto město bez boje obsadil. Jemu v patách dorazili také jízdní myslivci generála Milhauda.[6]

Shromažďování vojskEditovat

 
Portrét P. I. Bagrationa od Salvatora Tonciho.

O dva dny dříve, 19. listopadu se ve Vyškově setkaly dva ruské sbory – ustupující Podolská armáda generála Kutuzova s Volyňskou armádou generála Buxhöwdena, aby následujícího dne odešly směrem k Olomouci, přičemž jejich ústup kryly zadní hlídky generálporučíka Bagrationa u Brodku a podmaršálka Kienmayera u Klenovic na Hané.[6][2] Oba generálové se osobně setkali 19. listopadu ve vyškovském zámku. Kutuzovova armáda čítala asi 37 tisíc mužů, Buxhöwdenova kolem 30 tisíc.[7] V následujících dnech (24. listopadu[8]) je doplnilo ještě 10 tisíc mužů carské gardy pod velením velkoknížete Konstantina a na cestě od ruského Grodna při hranicích s Pruskem byl sbor 40 tisíc vojáků generála Bennigsena, který však už ani do slavkovské bitvy zasáhnout nestihl. Asi 10 kilometrů jižně od Olomouce, na půli cesty k Prostějovu, vybudovala spojenecká vojska 22. listopadu opevněný tábor, s podporou olomoucké pevnosti. Rakouský císař František, jehož vojska se na celkových stavech podílela asi 15-17 tisíci, se po odchodu z Brna usídlil v olomouckém arcibiskupském paláci a vyčkával příjezdu ruského cara Alexandra I., který v Berlíně přesvědčoval pruského krále Bedřicha Viléma III. k účasti na protifrancouzské koalici.[9] Dne 19. listopadu Alexandr dorazil do Šternberka, kam mu František přijel naproti, a poté se rovněž ubytoval v arcibiskupské rezidenci.[10] Rakouský generálmajor Weyrother, dosavadní styčný důstojník při Volyňské armádě, byl jmenován generálním ubytovatelem spojenecké armády a zásadním způsobem ovlivnil vypracování operačního plánu pro příští dny.[11] Dne 24. listopadu padlo rozhodnutí přejít do útoku a napadnout Napoleona před Brnem.[12]

 
Portrét generála Milhauda od Charlese Verhulsta (r. 1808).

Na francouzské straně se po 20. listopadu nacházelo asi 5 tisíc gardistů a 12 tisíc mužů maršála Lannese přímo v Brně a nejbližším okolí. Soultův sbor čítající 25 tisíc mužů byl vysunut východně ke Slavkovu a sbor maršála Bernadotta s asi 19 tisíci vojáky přicházel od jihozápadu mezi Znojmem a Jihlavou. Nejdál na východ postoupil Muratův předvoj, jehož 5 tisíc jezdců se umístilo mezi Vyškovem a Brnem a další muži prováděli rozptýlený průzkum po okolí. U Pohořelic bylo přes 6 tisíc mužů generála Caffarelliho a 14 tisíc vojáků maršála Davouta bylo zčásti u Bratislavy a zčásti u Vídně. Napoleon se tedy rozhodl dále na Olomouc nepostupovat a vyčkat shromáždění všech svých nejbližších vojsk.[13][14] Ve čtvrtek 21. listopadu ještě osobně vyjel za předsunutá stanoviště k obhlédnutí situace[14] a ve vyškovském zámku se setkal s generály Treilhardem a Milhaudem.[2]

První šarvátkaEditovat

Už v pondělí 25. listopadu došlo k drobné šarvátce mezi Vyškovem a Brodkem u Prostějova, v níž se potkali francouzští husaři z Treilhardovy brigády s asi 5 tisíci Bagrationovými kozáky. Vyškov tehdy ještě ubránili.[2][15]

Diplomatická jednáníEditovat

Dne 25. listopadu vyhledal Napoleona rakouský vyjednavač generál Gyulay spolu s hrabětem Stadionem a jednali o možném míru, zatímco císař dosud marně očekával příjezd pruského vyjednavače hraběte Haugwitze, který dorazil teprve 28. listopadu.[16] Mezitím 26. listopadu navštívil generála Kutuzova na olomouckém předměstí Nové Sady Napoleonův vyjednavač generál Savary ve snaze navázat kontakt s ruským carem, který jej přijal, avšak bez výsledku.[pozn. 1][17]

Postup spojenců a srážkaEditovat

Rusko-rakouská armáda se měla podle Weyrotherova plánu vydat na pochod k Brnu už 25. listopadu, kvůli nepřipravenosti potravin a zmatkům ve velení však vyrazila až ráno ve středu 27. listopadu,[18][14] a to v pěti proudech (kolonách). Postupovala velmi pomalu a na druhý den dosáhla pozic Bagrationova předvoje u Brodku.[19] Ten dosud mohl krýt postup hlavních sil svým setrváním v pozicích, nyní se však také dal do pohybu.[2][20] Posílen 58 jezdeckými eskadronami pod vedením carova pobočníka knížete Dolgorukova, vyrazil na pochod ve třech proudech – střední postupoval po hlavní silnici na Vyškov, druhý proud vpravo od silnice přes Pustiměř na Dědice a třetí vlevo přes Moravské Prusy na vyvýšeninu Kopaniny.[18]

Bagrationovi a Kienmayerovi vojáci zaútočili z několika směrů na zaskočená francouzská vojska ve Vyškově. Ta tvořilo 8 eskadron Milhaudovy brigády.[20] Boje probíhaly zčásti přímo v ulicích města, zčásti v jeho okolí.[2] Srážky se zúčastnil osobně i ruský car Alexandr.[20]

Napoleon sice příchod soupeřů přes Vyškov očekával, proto umístil do města jen jízdní jednotky, které měly rozkaz se stáhnout. Nečekal však patrně, že k tomu dojde již tak brzy a náhle, proto došlo i ke střetu.[pozn. 2][21] Vzhledem ke značné převaze a momentu překvapení spojenci Vyškov po krátkém boji obsadili. Ještě téhož dne jejich předvoj postoupil k Rousínovu a Kienmayerovy jednotky obsadily také Dražovice.[18]

Podle historika Dušana Uhlíře se nejednalo o žádné velké vítězství. V knize Slunce nad Slavkovem cituje z deníku ruského podplukovníka Jermolova: „Výnam této události byl silně zveličen a kníže Bagration, chytrý jako vždy, připsal ten úspěch knížeti Dolgorukovovi.“[21] Uhlíř však dále soudí, že hladký průběh této srážky povzbudil spojenecké velitele a utvrdil je v přesvědčení, že francouzská vojska se chtějí vyhnout bitvě.[21] Napoleon oproti tomu zpozorněl, neboť do toho dne si nebyl postupu spojenecké armády vědom,[21] a vyslal rozkazy k urychlenému stažení Bernadottova sboru od českých hranic a Davoutova sboru od Vídně a Bratislavy.[14]

Další vývojEditovat

Ve Vyškově se 28. listopadu ubytovali oba panovníci František a Alexandr a přenocovali na zdejším zámku, který náležel olomouckému arcibiskupovi a kde za jejich účasti proběhla porada štábu.[22] Opětovné setkání císařů na zámku je zmíněno mimo jiné v románu Lva N. Tolstého Vojna a mír.[2] Ve Vyškově strávil noc také generál Kutuzov se svým štábem a byla zde ubytována carská garda.[22] Hlavní část vojska přenocovala mezi Lulčí, Vyškovem a Topolany.[18]

 
Francouzský vyjednavač generál Savary u cara Alexandra I.

Napoleon se v té chvíli snažil získat čas, aby mu stihly přispět na pomoc narychlo povolané sbory. Večer 28. listopadu tedy po jednání s Haugwitzem vyrazil z Brna na Pozořickou poštu poblíž frontové linie, kde přijal svého vyjednavače Savaryho, jenž se vrátil z Olomouce. Znovu jej vyslal za carem se žádostí o osobní schůzku obou panovníků. Savary Alexandra zastihl ve Vyškově, car však svolil jen s tím, že místo sebe vyšle k Napoleonovi svého blízkého pobočníka, generála Dolgorukova. Savary byl nucen přenocovat ve Vyškově a spolu s Dolgorukovem ráno 29. listopadu odjel zpět k císaři.[22] K setkání došlo u předních francouzských linií na císařské silnici nad Holubicemi a bylo zaznamenáno Napoleonovými pobočníky Savarym a Ségurem i historiky, spisovateli a filmaři.[23]

Mezitím spojenecká vojska 29. listopadu pokračovala v jen pozvolném postupu, odbočila z hlavní silnice k jihu a zastavila se v oblasti kolem Kučerova, Bohdalic, Kozlan a Pavlovic. Panovníci nocovali v zámku hraběte Michaela Mannera v Bohdalicích, generál Kutuzov v Pavlovicích, carův bratr Konstantin v Medlovicích. Buxhöwden s Dolgorukovem a dalšími se ubytovali na faře v Kučerově.[18][24] Bagrationův předvoj zůstal při silnici u Rousínova a Slavíkovic, zatímco Kienmayerův se dostal až ke Slavkovu, který týž den Francouzi vyklidili.[18] Některé jednotky pronikly až k Židlochovicím a Hustopečím.[24]

 
Výchozí postavení vojsk před bitvou u Slavkova, tj. na konci spojeneckého postupu od Olomouce (mapa kolem r. 1885).

V sobotu 30. listopadu spojenecká armáda postoupila ke Slavkovu a utábořila se kolem Hodějic a Křižanovic, přičemž Bagrationův předvoj na severu obsadil Pozořice a Kruh a zezadu armádní těleso uzavírala ruská garda tábořící východně od Bučovic.[18] K drobné přestřelce došlo jen v Dražovicích, jinak se Francouzi před postupujícími armádami rychle stáhli. Panovníci strávili noc v Křižanovicích, generál Kutuzov v Hodějicích.[25]

V neděli 1. prosince pak spojenci vstoupili do Slavkova, který před dvěma dny vyklidili Soultovi vojáci. Rakouský i ruský panovnický dvůr obsadil zdejší zámek, patřící Dominiku Ondřeji z Kounic, který v té době pobýval v Pešti, a generál Kutuzov se svým štábem se usadil v Křenovicích. Armádní kolony obsadily Pratecké návrší jako nejvyšší bod v krajině a rozložily se podél jeho hřebenu, zatímco carská garda zůstala v Bučovicích a Slavkově a Bagrationův předvoj již druhým dnem stál připraven na severním okraji mezi Holubicemi, Kovalovicemi a Pozořicemi.[26] Skončil tak pětidenní rusko-rakouský postup od Olomouce ke Slavkovu a vojska čekal rozhodující střet, k němuž došlo v pondělí 2. prosince 1805 na polích mezi Slavkovem a Brnem.

PoznámkyEditovat

  1. Savary vyrazil z Brna už o den dříve, 25. listopadu. Kvůli probíhající šarvátce mezi Muratovými a Bagrationovými jezdci však musel celý den setrvat ve Vyškově a až večer mohl pokračovat dál, aby do Olomouce dorazil v ranních hodinách 26. listopadu.
  2. Dušan Uhlíř však ve Slunci nad Slavkovem cituje také Napoleonovy paměti, v nichž císař překvapení nepřiznal a popisuje událost jako předem naplánovaný ústup, který měl přispět k vlákání nepřítele do pasti a vnucení mu vlastních podmínek následné rozhodující bitvy ve výhodném postavení.

ReferenceEditovat

  1. a b SVOBODA, Miroslav. Vyškov od roku 1789 do dvacátých let 19. století. In: MLATEČEK, Karel. Vyškov. Dějiny města. Vyškov: Město Vyškov, 2016. ISBN 978-80-906656-0-6. S. 245. Dále jen Svoboda.
  2. a b c d e f g HANÁK, Jaromír. Slavkovské bojiště. Průvodce krajinou bitvy „tří císařů“. 1. vyd. Brno: Ave, 2015. 221 s. ISBN 978-80-86831-00-8. Kapitola Vyškov, s. 172-173. 
  3. a b Svoboda. s. 247.
  4. UHLÍŘ, Dušan. Slunce nad Slavkovem. Třebíč: Akcent, 2010. 469 s. ISBN 978-80-7268-777-0. S. 187–188.  Dále jen Uhlíř.
  5. Uhlíř, s. 192.
  6. a b Uhlíř, s. 193.
  7. Uhlíř, s. 201-202.
  8. Uhlíř, s. 209.
  9. Uhlíř, s. 202-204.
  10. Uhlíř, s. 206.
  11. Uhlíř, s. 203.
  12. Uhlíř, s. 210.
  13. Uhlíř, s. 200-201.
  14. a b c d CASTLE, Ian. Slavkov 1805. Osud císařství (původním názvem: Austerlitz 1805. The fate of empires). Redakce Zdeňka Zienertová, Danuše Martinová; překlad Ondřej Vévoda. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 96 s. (Válečná tažení). ISBN 978-80-247-1895-8. S. 33-35. 
  15. Uhlíř, s. 224.
  16. Uhlíř, s. 210-212.
  17. Uhlíř, s. 224-226.
  18. a b c d e f g KOPECKÝ, František. O slavkovské bitvě: dopady a tradice. Brno: Onufrius, 2009. 240 s. ISBN 978-80-903881-6-1. S. 25. 
  19. Uhlíř, s. 226-229.
  20. a b c Uhlíř, s. 229.
  21. a b c d Uhlíř, s. 229-230.
  22. a b c Uhlíř, s. 231-234.
  23. Uhlíř, s. 234-237.
  24. a b Uhlíř, s. 237.
  25. Uhlíř, s. 238-239.
  26. Uhlíř, s. 239-241.