Białogard
Białogard (česky historicky Pomořský Bělehrad,[1] německy Belgard) je okresní město v Polsku v Západopomořanském vojvodství ve stejnojmenném okrese. Leží na soutoku řek Parsęty a Liśnicy, 24 km jihovýchodně od Košalína, 54 km severně od Drawska, 33 km jihovýchodně od Kolobřehu a břehů Baltského moře. Roku 2023 mělo město přes 22 tisíc obyvatel.
| Białogard | |
|---|---|
 Plac Wolności (Náměstí Svobody) a kostel Narození Panny Marie | |
 znak  vlajka | |
| Poloha | |
| Souřadnice | 54°0′25″ s. š., 15°59′15″ v. d. |
| Nadmořská výška | 23 m n. m. |
| Časové pásmo | UTC+01:00 (standardní čas) UTC+02:00 (letní čas) |
| Stát |  Polsko |
| Vojvodství | Západopomořanské |
| Okres | Białogard |
| Gmina | městská gmina |
  Białogard | |
| Rozloha a obyvatelstvo | |
| Rozloha | 25,73 km² |
| Počet obyvatel | 22 561 (2023) |
| Hustota zalidnění | 876,8 obyv./km² |
| Správa | |
| Starosta | Emilia Bury |
| Vznik | 1299 |
| Oficiální web | bialogard |
| PSČ | 78-200 |
| Označení vozidel | ZBI |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Název
editovatV roce 1124 je název města Belgrod uveden v publikaci Život Ottona, bamberského biskupa. V kronice Galla Anonyma se objevuje jako civitas Albam (ačkoli nelze vyloučit, že kronikář měl na mysli jiné sídlo).[2] V jiných historických dokumentech je název města zaznamenán jako Belegarde (1159, 1176), Belegarda (1194), Belgard (1229). Přípona -gard je pozůstatkem pomořanské formy odpovídající celopolské příponě -gród.[3] Na polských mapách před rokem 1939, mimo jiné na vojenské mapě z roku 1937, byl uveden polský exonymum Białogród.[4]
Po krátkou dobu po druhé světové válce město neslo název Białogród.[5] Současný název byl zaveden nařízením ministrů veřejné správy a znovuzískaných území ze dne 7. května 1946.
Historie
editovatPodle archeologů bylo nedaleko dnešního města na soutoku řek Parsęty a Liśnicy již v 8. století vybudováno hradiště stejného názvu. V 10. století šlo o důležité centrum dálkového mezinárodního obchodu na křižovatce dvou důležitých obchodních cest: severojižní „solné cesty“ z Kolobřehu do Poznaně a celého Velkopolska a západovýchodní pomořanské trasy ze Štětína do Gdaňsku.
Pomořansko bylo obýváno několika kmeny známými jako Pomořané, Białogard byl pravděpodobně centrem jednoho z nich. V 10. století bylo Pomořansko dobyto polským knížetem Měškem I. a začleněno do vznikajícího polského státu. Jeho syn, kníže Boleslav Chrabrý, založil v roce 1000 biskupství v nedalekém Kolobřehu a zavedl šíření křesťanství.
Poprvé je Białogard zmíněn v kronice Galla Anonyma jako bohaté a populačně rozsáhlé hradiště uprostřed Pomořanska, známé také jako slavné královské město zvané bílé (Alba Regia). Město v roce 1107 dobyl Boleslav III. Opolský. Na pozvání Boleslava III. Křivoústého a jeho vazala Vartislava I. Pomořanského přišel v roce 1124 s misií do Pomořanska biskup Ota z Bamberku; Białogard byl mimo jiné jedním z míst, která navštívil. Ve 12. století byl Białogard sídlem místního správce (kastelána).
Během pozdního středověku se pro oblast okolo města vžil název Kašubsko.[6] Białogard se rychle rozvíjel jako významné hospodářské centruim Pomořanského knížectví, k čemuž přispělo udělení lübeckého městského práva vévodou Bohuslavem IV. v roce 1299. V roce 1307 město získalo tržní právo,[7] roku 1386 se pak Białogard stal členem Hanzy. Vévoda Wartislav IV. si roku 1315 zvolil Białogard za své hlavní sídlo. Ve 15. století došlo ke vzájemným sporům s nedalekým městem Świdwin, které vyvrcholily v roce 1469 bitvou mezi oběma městy. U příležitosti pětistého výročí této události se v poválečném Polsku, z iniciativy polského spisovatele a nakladatele Leona Zdanowicze, uskutečnila mezi obyvateli rekonstrukce této bitvy. Rekonstrukce se od té doby koná každoročně jako místní tradice.[7] V důsledku feudálního rozdělení Pomořanska byl Białogard od roku 1295 součástí Pomořanska-Wolgastu a od roku 1368 náležel k Słupskému knížectví, které bylo lénem polské koruny. V roce 1478 došlo ke sjednocení Pomořanska pod vládou vévody Bohuslawa X. Po roce 1569 náležel Białogard k Pomořansku-Štětínsku a později opět ke sjednocenému Pomořanskému vévodství pod navládou Bohuslava XIV., posledního pomořanského vévody.
V této době došlo k rozkvětu místních řemsel a obchodu.[7] Roku 1534 zde vznikl cech pekařů, v roce 1580 následovaly cechy řezbářů a soukeníků. Po náboženské reformaci přijal Białogard v roce 1534 protestantské vyznání. V průběhu třicetileté války bylo město vydrancováno vojsky Svaté říše římské i Švédska. Po smrti posledního pomořanského vévody v roce 1637 a v důsledku války bylo knížectví rozděleno mezi Švédsko a Braniborsko-Prusko. Město, tehdy známé jako Belgard, spolu s celým Zadním Pomořanskem připadlo roku 1653 Braniborsku a od roku 1701 se stalo součástí Pruského království. Roku 1724 byl Belgard ustanoven sídlem okresní správy v Pomořanské provincii, a po správní reorganizaci v roce 1815 se stal okresním městem okresu Landkreis Belgard (Belgardský okres).
První poštovní úřad zde byl otevřen roku 1825. Roku 1858 byla dokončena výstavba železniční trati spojující město s městy Koszalin a Świdwin, roku 1878 pak byla trať prodloužena do Stargardu a Szczecinku. Roku 1871 se Belgard stal součástí nově vzniklého Německého císařství.
Za druhé světové války provozovali Němci ve městě pobočný pracovní tábor nacistického vězení v Koszalinu.[8] V únoru 1945 městem prošly tzv. pochody smrti spojeneckých válečných zajatců z táborů Stalag Luft IV a Stalag XX-B, organizované Němci. V posledních válečných týdnech bylo město dne 4. března 1945 obsazeno Rudou armádou. Podle ustanovení postupimské konference bylo město po válce znovu připojeno k Polsku.
Během 2. poloviny 20. století se Białogard stal okresním městem ve Štětínském vojvodství, později byl začleněn do Koszalinského vojvodství, dnes administrativně leží v rámci Západopomořanského vojvodství. Do 90. let byly v místních kasárnách umístněny tři jednotky Severní skupiny sil sovětské armády. V roce 1999 bylo za účasti polského prezidenta Aleksandra Kwaśniewského, jenž se v Białogardu narodil, slavnostně připomenuto 700. výročí udělení městských práv.[7]
Památky
editovat
Ve vojvodském rejstříku památek jsou zapsány následující památky:
- Farní kostel Narození Panny Marie – gotický, z roku 1310. Římskokatolický, náleží k białogardskému děkanátu, diecézi koszalińsko-kołobřežské, provincii štětínsko-kamieńské.
- Pobočný kostel sv. Jiří, ulice Świdwińska – postaven přibližně ve 14. století na základech staré pohanské svatyně. Původně sloužil jako kaple a útulek pro malomocné, nacházející se za městskými hradbami. Přestavěn v 15. a 16. století. Cihlová stavba s gotickými prvky, obdélníkového půdorysu. Kostel byl opakovaně poškozen požáry. V roce 1858 prošel rozsáhlou rekonstrukcí a přestavbou. Současná podoba pochází z přelomu 19. a 20. století. Dnes jde o pobočný římskokatolický kostel, náležející k evangelicko-augsburské farnosti Ježíše Dobrého Pastýře v Koszalinu, diecéze pomořansko-velkopolské.
- Bývalý evangelický hřbitov, ulice Szpitalna – z 19. století.
- Pozůstatky městských hradeb, ulice Matejki – ze 14./15. století.
- Brána Wysoka, též Połczyńska, ulice Grottgera – postavena spolu s městskými hradbami počátkem 14. století. Cihlová stavba na kamenných základech má obdélníkový půdorys a dvě podlaží; dolní část tvoří lomený průjezd, horní část zdobí tři dvoudílné niky s okénky a kružbový vlys, zastřešena je valbovou střechou. Jde o jedinou dochovanou z původně dvou bran. Do konce 19. století sloužila jako městské vězení a obydlí dozorce. Později byla užívána Regionálním muzeem.
- Zámecké sklepení, ulice Płowiecka 3 – z 18. století.
- Radnice, náměstí Wolności 5 – z první poloviny 19. století.
- Budova sýpky, dnes sklad, ulice Piłsudskiego 25 – hrázděno-zděná stavba z konce 18. století, od poloviny 19. století průmyslový objekt.
- Dům se dvěma dvorními přístavbami, ulice Najświętszej Marii Panny 3 – z roku 1880.
- Dům, dnes sídlo banky PKO, náměstí Wolności 17 – z roku 1910.
Hospodářství
editovatNa území Białogardu se nachází podzóna Kostřyňsko-Slubické speciální ekonomické zóny. Ve třetím čtvrtletí roku 2012 bylo v Białogardu evidováno 1989 registrovaných nezaměstnaných.
V roce 2016 činily skutečné výdaje rozpočtu obce 93,2 milionu zlotých a příjmy rozpočtu 92,5 milionu zlotých. Závazky samosprávy (veřejný dluh) k 31. prosinci 2016 dosahovaly 22 milionů zlotých, což představovalo 23,7 % příjmů obyvatel.[9]
V Białogardu se nachází závod na výrobu lepených desek,[10] v lokálním podniku Rolimpex probíhá výroba v sektoru obilovin a trav.[11] Místní obilnářsko-mlýnský závod se specializuje na produkci pšeničné a žitné mouky. Ve městě se nachází okresní nemocnice se šesti odděleními.[12]
Doprava
editovatBiałogardem prochází vojvodská silnice č. 163 z Kolobřehu do Wałcze a ze severu bývalá vojvodská silnice č. 166, která slouží jako východní obchvat města. V plánu je výstavba severního obchvatu města,[13] který by ovšem zatížil ulice Połczyńska a Kołobrzeska.
Město má funkční autobusovou dopravu provozovanou společností ZKM Białogard a několika soukromými dopravními firmami. Zajišťuje přepravu po městě a zajíždí též do okolních obcí.
V místní železniční stanici Białogard se kříží dvě jednokolejné, elektrifikované železniční tratě: trať č. 202 Gdańsk – Stargard a trať č. 404 Szczecinek – Kołobrzeg. Až do 90. let 20. století byl Białogard rovněž koncovou stanicí dvou tratí úzkorozchodné železnice, tzv. Białogardské příměstské dráhy, která v současnosti není v provozu.
Osobnosti
editovat- Otto Busse (1867–1922), německý patolog
- Erika Fuchs (1906–2005), německá překladatelka (Kačer Donald)
- Czesław Niemen (1939–2004), zpěvák, textař
- Leonore Siegele-Wenschkewitz (1944–1999), historik
- Hraběnka Anna Marie Komorowská (* 1946), šlechtična, matka Královny Matyldy Belgické
- Andrzej Wasilewicz (1951–2016), herec a režisér
- Aleksander Kwaśniewski (* 1954), polský prezident v letech 1995–2005
- Dariusz Szubert (* 1970), fotbalista
- Dariusz Białkowski (* 1970), závodní kanoista
- Zbigniew Baranowski (* 1991), volnostylař
Partnerská města
editovat
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Białogard na polské Wikipedii.
- ↑ Jména světa [online]. Zeměměřický úřad [cit. 2021-12-01]. Dostupné online.
- ↑ KOCIUBA, Jarosław. Pomorze: praktyczny przewodnik turystyczny po ziemiach dawnego Księstwa Pomorskiego. Szczecin: Walkowska Wydawnictwo - Jeż 708 s. ISBN 978-83-61805-49-6.
- ↑ RYMUT, Kazimierz. Nazwy miast Polski. 2-ie wyd. uzupełnione. vyd. Wrocław: Zakład narodowy im. Ossolińskich ISBN 978-83-04-02436-6.
- ↑ Archiwum Map WIG (Polski strona) - Mapy WIG 1:300 000. polski.mapywig.org [online]. [cit. 2025-05-04]. Dostupné online.
- ↑ isap.sejm.gov.pl [online]. [cit. 2025-05-04]. Dostupné online.
- ↑ Historia Pomorza: pt. 1-2 Do roku 1466. [s.l.]: Wydawn. Poznańskie 832 s. Dostupné online. (polsky) Google-Books-ID: QyHjAAAAMAAJ.
- ↑ a b c d Historia - Nasze Miasto - Miasto Białogard. bialogard.info [online]. [cit. 2025-05-04]. Dostupné online.
- ↑ Haftstättenverzeichnis der Stiftung EVZ. www.bundesarchiv.de [online]. [cit. 2025-05-04]. Dostupné online.
- ↑ Strona główna. BIP Regionalna Izba Obrachunkowa w Szczecinie [online]. [cit. 2025-05-04]. Dostupné online. (polsky)
- ↑ Zakład Przemysłu Drzewnego Białogard. web.archive.org [online]. 2012-04-18 [cit. 2025-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-04-18.
- ↑ Rolimpex | Nasiona traw [online]. [cit. 2025-05-04]. Dostupné online. (polsky)
- ↑ Oddzia�y - Szpital Powiatowy w Bia�ogardzie. web.archive.org [online]. 2012-11-11 [cit. 2025-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-11-11.
- ↑ Sesja RM: Obwodnica Białogardu - Aktualności - Miasto Białogard. bialogard.info [online]. [cit. 2025-05-04]. Dostupné online.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Białogard na Wikimedia Commons
