Otevřít hlavní menu

Bernd Alois Zimmermann (20. března 1918, Bliesheim, Rhine Province10. srpna 1970, Königsdorf (Frechen); celým jménem Bernhard Alois Zimmermann) byl západoněmecký skladatel.

Bernd Alois Zimmermann
Základní informace
Narození 20. března 1918
Bliesheim
Úmrtí 10. srpna 1970 (ve věku 52 let)
Königsdorf
Příčina úmrtí střelná rána
Žánry opera
Povolání hudební skladatel, muzikolog, vysokoškolský učitel a hudebník
Významná díla Koncert pro violoncello a orchestr
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ4857841
Ocenění Berliner Kunstpreis (1969)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

ŽivotEditovat

Zimmermann se narodil v Bliesheimu (nyní součást Erftstadtu) v blízkosti Kolína nad Rýnem. Jeho otec pracoval pro německou železniční společnost Deutsche Reichsbahn a kromě toho měl malé hospodářství. V roce 1929 začal Berndt navštěvovat soukromou katolickou školu, kde se poprvé systematicky zabýval hudbou. Poté co nacisté uzavřeli všechny soukromé školy přestoupil do na katolické gymnázium v Kolíně nad Rýnem, kde v roce 1937 maturoval.

V témže roce vykonal tehdejší povinnou pracovní službu a zimní semestr 1937/1938 strávil studiem na Vysoké škole pedagogické v Bonnu. V roce 1938 začal studovat hudební výchovu, muzikologii a skladbu na Hochschule für Musik und Tanz Köln (Vysoká škola hudby a tance). V roce 1940 musel narukovat do Wehrmachtu, ale na podzim roku 1942 byl pro kožní chorobu z armády propuštěn. Vrátil se ke studiu, ale školu dokončil až po válce v roce 1947. V té době již však pracoval jako skladatel na volné noze, převážně pro rozhlas. V letech 1948–1950 se účastnil Darmstadtských prázdninových kurzů Nové hudby, kde studoval mezi jinými u René Leibowitze a Wolfganga Fortnera.

V roce 1957 obdržel stipedium ke studiu na Deutsche Akademie Rom Villa Massimo v Římě a o rok později se stal nástupcem skladatele Franka Martina jako profesor skladby na vysoké škole v Kolíně nad Rýnem, kde založil a vedl Seminář filmové, divadelní a rozhlasové hudby.

V šedesátých letech se stal známým a uznávaným skladatelem. V roce 1960 obdržel Velkou uměleckou cenu Severního Vestfálska a v roce 1966 Uměleckou cenu města Kolín nad Rýnem. Kromě toho získal i druhé stipendium pro studium v Římě. Po úspěchu opery Die Soldaten (Vojáci) byl přizván ke spolupráci s Berlinskou akademií umění a v roce 1969 získal i Uměleckou cenu města Berlína.

Skladatel trpěl depresemi a k tomu se přidaly i vážné oční potíže. Dne 10. srpna 1970 spáchal ve svém domě v Königsdorfu sebevraždu, jen několik dní po dokončení své poslední skladby Ich wandte mich um und sah alles Unrecht das geschah unter der Sonne. Podle muzikologa Hanse Jahnna připravoval v té době další operu Medea.

Na počest skladatele uděluje město Kolín nad Rýnem každoročně stipendium ke studiu Nové hudby skladateli do 35 let nazvané Bernd-Alois-Zimmermann-Stipendium.

Charakteristika dílaEditovat

Zimmermann byl skladatelem mezi dvěma epochami. Byl příliš mladý, aby mohl být ovlivněn hudebním vývojem v období Výmarské republiky a zároveň příliš starý, aby mohl spolupracovat s nastupující generací mladých umělců nezatížených minulostí. To u něj vedlo k vytvoření vlastního nezávislého pracovního stylu vycházejícího z konceptu „pluralitního“ komponování a využívajícího techniky koláže.

Jeho kompoziční růst byl ovlivněn tím, že nacistickým režimem byla většina německých skladatelů odříznuta od vývoje nové hudby. Jeho první skladby proto vycházely z neoklasicismu. Pod dojmem Darmstadtských letních kurzů (od roku 1949) pokračoval ve volné atonalitě, přes dvanáctitónové skladby po roce 1951 až po hudbu seriální po roce 1956. Jeho láska k jazzu se odráží v Houslovém koncertu z roku 1950, v Koncertu pro trubku z roku 1954 i v opeře Die Soldaten. Z více méně existenčních důvodů se věnoval hudbě filmové a scénické hudbě rozhlasové.

Na rozdíl od představitelů tzv. Darmstadtské školy (Stockhausena, Bouleze, Nona apod.) se však nejednalo o nějaký radikální rozchod s tradiční hudbou. V padesátých letech vyvinul svou vlastní kompoziční techniku, která získala název Klangkomposition a která se vyznačuje kombinací a překrývání vrstev hudebního materiálu z různých dob a různého původu (hudba středověku, baroka a klasicismu až po jazz a písně Beatles). Od vkládání jednotlivých citací do vlastní kompozice (jako např. v orchestrální skladbě Photopsis) až po skladby, které jsou jako hudební koláž zamýšleny (např. v baletu Musique pour les soupers du Roi Ubu). Ve vokálních dílech (nejvýrazněji v jeho Requiem za mladého básníka) bývá tato metoda použita i v textu.

Tuto metodu použil i ve svém nejznámějším díle, jediné dokončené opeře Die Soldaten. Opera je nejen kombinací zpěvu, dramatu, pantomimy a balet, ale používá v ní i multimediální techniku. Dirigent Wolfgang Sawallisch ji nejprve odmítl jako nehratelnou. Opera však měla při provedení v Kolíně nad Rýnem pod taktovkou Michaela Gielena úspěch a zcela mimořádného ohlasu se jí dostalo o čtyři roky později v Mnichově.

DíloEditovat

  • 1942-46: Pět písní pro střední hlas a klavír
  • 1946: Extemporale pro klavír
  • 1946: Capriccio pro klavír
  • 1947: Lob der Torheit pro sóla sbor a velký orchestr
  • 1949: Enchiridion I
  • 1950: Sonáta pro housle a klavír
  • 1950: Koncert pro housle a orchestr
  • 1950: Rheinische Kirmestänze (v roce 1962 upraveno pro 13 žesťů)
  • 1950: Märchen-Suite
  • 1951: Enchiridion II
  • 1951: Sonáta pro housle sólo
  • 1951: Jednovětá symfonie
  • 1952: Koncert pro hoboj a malý orchestr
  • 1954: Nobody knows de trouble I see – Koncert pro trubku a orchestr
  • 1955: Sonáta pro violu sólo
  • 1955: Alagoana, Caprichos Brasileiros – balet
  • 1956: Konfigurationen
  • 1956: Perspektiven – hudba k imaginárnímu baletu
  • 1957: Canto di speranza
  • 1957: Die fromme Helene
  • 1957: Omnia tempus habent
  • 1958: Impromptu
  • 1960: Dialoge
  • 1960: Sonáta pro violoncello sólo
  • 1961: Présence, ballet blanc
  • 1961: Antiphonen
  • 1962: Cinque Capricci di Girolamo Frescobaldi „La Frescobalda“ pro orchestr
  • 1962: Giostra Genovese. Staré tance různých mistrů pro malý orchestr
  • 1962: Vokální symfonie na téma opery „Vojáci“ pro šest pěvců
  • 1963: Tempus Loquendi
  • 1964: Monologe
  • 1965: Die Soldaten – opera
  • 1966: Musique pour les soupers du Roi Ubu – Ballett noir (v roce 1968 přepracováno pro koncertní provedení)
  • 1966: Koncert pro violoncello a orchestr en forme de pas de trois
  • 1967: Intercomunicazione
  • 1967: Tratto
  • 1968: Photoptosis
  • 1969: Requiem für einen jungen Dichter – Lingual
  • 1970: Stille und Umkehr
  • 1970: Tratto 2
  • 1970: Vier kurze Studien
  • 1970: Ich wandte mich und sah an alles Unrecht, das geschah unter der Sonne
  • Řada dalších skladeb pro rozhlas, divadlo a film

LiteraturaEditovat

  • H. Beyer und Siegfried Mauser (Hg.), Zeitphilosophie und Klanggestalt – Untersuchungen zum Werk Bernd Alois Zimmermanns. Mainz 1986
  • Patrick van Deurzen, Tijdsaspecten in het werk van Bernd Alois Zimmermann, in: Tijdschrift voor Muziektheorie, Jg. 1 (1996), Nr. 2, Juni 1996, S. 98–106
  • Klaus Ebbeke, Sprachfindung - Studien zum Spätwerk von Bernd Alois Zimmermann, Mainz 1986. ISBN 3-7957-1793-0
  • Klaus Ebbeke, Zeitschichtung - Gesammelte Aufsätze zum Werke von Bernd Alois Zimmermann, Mainz 1998. ISBN 3-7957-0345-X
  • Jörn Peter Hiekel, Bernd Alois Zimmermanns "Requiem für einen jungen Dichter". Stuttgart 1995 (= Beihefte zum Archiv für Musikforschung, Band 336)
  • Martin J. Junker, Nobody knows ... Alagoana – Untersuchungen zu zwei Frühwerken Bernd Alois Zimmermanns, Frankfurt am Main 2007
  • Wulf Konold, Bernd Alois Zimmermann – Der Komponist und sein Werk. Köln 1986
  • Oliver Korte, Zu Bernd Alois Zimmermanns später Reihentechnik, in: Musiktheorie, Heft 1/2000, S. 19–40
  • Oliver Korte, Die Ekklesiastische Aktion von Bernd Alois Zimmermann. Untersuchungen zu einer Poetik des Scheiterns, Sinzig 2003 (= Berliner Musik Studien, Band 29)
  • Aloyse Michaely: Toccata - Ciacona - Nocturno. Zu Bernd Alois Zimmermanns Oper "Die Soldaten", in: C. Floros, H. J. Marx und P. Petersen (Hrsg.), Musiktheater im 20. Jahrhundert, Laaber 1988 (= Hamburger Jahrbuch für Musikwissenschaft, Band 10), S. 127-204
  • Ralph Paland, "...ad usum delphini"? Bernd Alois Zimmermanns "Monologe" für 2 Klaviere als Transkription und Transformation der "Dialoge" für 2 Klaviere und großes Orchester, in: A. Edler und S. Meine (Hrsg.), Musik, Wissenschaft und ihre Vermittlung. Bericht über die internationale Musikwissenschaftliche Tagung der Hochschule für Musik und Theater Hannover 26.-29. September 2001, Augsburg 2002 (= Publikationen der Hochschule für Musik und Theater Hannover, Band 12), S. 267-271. ISBN 3-89639-342-1
  • Ralph Paland, "Work in Progress" und Werkindividualität. Bernd Alois Zimmermanns Instrumentalwerke 1960-1965, Mainz 2006 (= Kölner Schriften zur Neuen Musik, Band 9). ISBN 3-7957-1898-8
  • Dörte Schmidt, "Es ist genug ..." B. A. Zimmermanns Ekklesiastische Aktion: opus summum oder opus ultimum?, in: Archiv für Musikwissenschaft, Jg. 46 (1989), S. 121-154
  • Stadt Bochum und Bochumer Symphoniker, (Hg.), Momente. Konzerte der Saison 2007 - 2008, Bochum 2007, S. 18-22
  • Franz-Bernhard Stammkötter, Eine musikalische Interpretation Augustins. Motive der Augustinischen Zeitphilosophie in Bernd Alois Zimmermanns Requiem für einen jungen Dichter, in: A. Zumkeller OSA und A. Krümmel (Hrsg.), Traditio Augustiniana. Studien über Augustinus und seine Rezeption. Festgabe für Willigis Eckermann OSA, Würzburg 1994, S. 415-440
  • Ulrich Tadday (Hg.), Musik-Konzepte Sonderband Bernd Alois Zimmermann, München 2005

Externí odkazyEditovat