Wikipedie

Bekasina subantarktická

druh ptáka rodu Coenocorypha
(přesměrováno z Bekasina malá)

Bekasina subantarktická (Coenocorypha aucklandica) je druh malého slukovitého ptáka obývajícího několik chladných subantarktických ostrovů Nového Zélandu.

Jak číst taxoboxBekasina subantarktická
alternativní popis obrázku chybí
Bekasina subantarktická (ilustrace z roku 1844)
Stupeň ohrožení podle IUCN
téměř ohrožený
téměř ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleďslukovití (Scolopacidae)
Rodbekasina (Coenocorypha)
Binomické jméno
Coenocorypha aucklandica
(Gray, 1845)
Synonyma

Coenocorypha aucklandica aucklandica

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Systematika editovat

První popis druhu pořídil anglický přírodovědec George Robert Gray v roce 1845 na základě exempláře odchyceného během Rossovy expedice v roce 1840 na Enderbyho ostrově.[2] K roku 2022 se bekasina subantarktická dělila do 3 poddruhů s následujícím rozšířením:[3]

Bekasina snarská (C. huegeli), vyhynulá bekasina jižní z Jižního ostrova (C. iredalei) a bekasina severní (C. barrierensis) ze Severního ostrova byly dlouhou dobu považovány za poddruhy bekasiny subantarktické, nicméně na základě morfometrických a genetických dat byly vyděleny do samostatných druhů.[4][5][6][7] Poddruh bekasiny z Campbellova ostrova (C. a. perseverance) byl objeven teprve v roce 1997 na 20hektarovém ostrově Jacquemart.[8]

Popis editovat

 
Bekasina subantarktická subsp. perseverance

Jedná se o malého nenápadného ptáka kryptických barev. Opeření hraje černými, hnědými, červenohnědými a bílými barvami, které jsou namixováni do bohatých vzorů. Na hlavě má výrazné podélné pruhování – pruhy vedou přes oči a jeden pruh se nachází i uprostřed čela a pokračuje přes hlavu až k šíji. Spodina bývá světlejších odstínů s méně výraznými vzory. Poddruhy se velmi mírně liší ve velikosti a vzoru na opeření. Nohy jsou krátké a hnědé, u subs. meinertzhagenae žlutavé. Zobák je asi 5 cm dlouhý, nepatrně zahnutý směrem dolů. Délka těla dospělých jedinců je kolem 23 cm, váha se pohybuje kolem 110 g. Samice jsou o něco větší než samci.[8][9][10]

Rozšíření a stanoviště editovat

Druh je rozšířen po ostrovech Protinožců a na Aucklandových a Campbellových ostrovech. V rámci Aucklandových ostrovů se vyskytuje na ostrovech Adams, Disappointment, Enderby, Ewing, Rose a Ocean; nevyskytuje se na Aucklandově ostrově, což je největší ostrov Aucklandových ostrovů, jelikož se tam vyskytují zdivočelá prasata a kočky, které bekasina subantarktická špatně snáší. Obývá části ostrovů s dostatkem vegetace, kde se dá dobře ukrýt. K typickému vegetačními pokryvu ostrovů patří kleče, kapradí, a různé trávy a byliny.[8] Celková populace druhu se k roku 2016 počítala v desítkách tisíc jedinců.[9]

Biologie editovat

 
Bekasina subantarktická subsp. perseverance

Živí se bezobratlými živočichy jako jsou pavouci, různonožci, hmyz a larvy. Potravu získávají hlavně z mokré půdy (např. u báze trsů trav nebo v hustém křoví, kde se drží vlhkost), do které se bekasinám dobře zapichuje jejich zobák, kterým potravu sbírají.[11] Samec se zvukově projevuje nízko položeným třek třek třek a kjuéjó, kjuéjó. Umí vydávat i mechanický zvuk pomocí rozvibrování svých ocasních per.[10] Tento chřastící zvuk lze slyšet hlavně v noci, když dochází k pózovacím aktivitám bekasin. Dovede létat, avšak jejich létající schopnosti jsou jen slabé, což je činí náchylné k predaci savců.[11]

Hnízdi si staví přímo na zemi v husté vegetaci. Ke kladení vajec dochází v závislosti na poddruhu od srpna do ledna. Samice kladou 2 velká vejce, z nichž každé představuje kolem 19–22 % váhy samice. Rozměry vejce jsou 43×31 mm, váha 23 g. Na ostrově Protinožců dochází ke dvěma snůškám během jediného hnízdního období. Inkubují samec i samice. Mláďata opouští hnízdo krátce po narození (v ten samý den), avšak nadále zůstávají v blízkosti rodiče do doby prvního letu, který nastává kolem věku 9 týdnů. Každý rodič se stará pouze o jedno mládě.[12][11]

Ohrožení editovat

Hlavní ohrožení bekasin představují introdukovaní savčí predátoři, na které jsou malé, na zemi hnízdící bekasiny velmi citlivé. Z Campbellova ostrova byly bekasiny úplně vyhlazeny potkany, avšak po eradikaci těchto hlodavců v roce 2001 došlo k přirozené rekolonizaci Campbellova ostrova bekasinami. Podobně i zdivočelé kočky a zdivočelá prasata vyhladily populaci bekasin z Aucklandova ostrova.[8] Jelikož bekasiny obývají geograficky malé území a nadále čelí hrozbě nové invaze hlodavců či jiných savců, Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako téměř ohrožený.[9]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ WATOLA, George. The discovery of New Zealand's birds: the first record of every bird species in New Zealand since 1769. Orewa: Stepping Stone Books, 2009. Dostupné online. ISBN 9780473135409. S. 134–136. (anglicky) 
  3. ↑ Sandpipers, snipes, Crab-plover, coursers [online]. IOC World Bird List v12.1 [cit. 2022-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ WORTHY, Trevor H.; MISKELLY, Colin M.; CHING, Bob (R.) A. Taxonomy of North and South Island snipe (Aves: Scolopacidae: Coenocorypha), with analysis of a remarkable collection of snipe bones from Greymouth, New Zealand. New Zealand Journal of Zoology. 2002-01-01, roč. 29, čís. 3, s. 231–244. Dostupné online [cit. 2022-10-19]. ISSN 0301-4223. DOI 10.1080/03014223.2002.9518307. (anglicky) 
  5. ↑ BAKER, Allan J.; MISKELLY, Colin M.; HADDRATH, Oliver. Species limits and population differentiation in New Zealand snipes (Scolopacidae: Coenocorypha). Conservation Genetics. 2010-06-01, roč. 11, čís. 4, s. 1363–1374. Dostupné online [cit. 2022-10-19]. ISSN 1572-9737. DOI 10.1007/s10592-009-9965-2. (anglicky) 
  6. ↑ SHEPHERD, L. D.; BULGARELLA, M.; HADDRATH, O.; MISKELLY, C. M. Genetic analyses reveal an unexpected refugial population of subantarctic snipe (Coenocorypha aucklandica). S. 403–418. Notorni [online]. 2020 [cit. 2022-10-19]. Roč. 67, čís. 1, s. 403–418. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ GILL, B. J.; BELL, B. D.; CHAMBERS, G. K.; MEDWAY, D. G.; PALMA, R. L.; SCOFIELD, R. P.; TENNYSON, A. J. D. Checklist of the birds of New Zealand, Norfolk and Macquarie Islands, and the Ross Dependency, Antarctica. Wellington: Te Papa Press in association with the Ornithological Society of New Zealand, 2010. 502 s. Dostupné online. ISBN 978-1-877385-59-9. S. 192–193. (anglicky) 
  8. ↑ a b c d MISKELLY, C. M. Subantarctic snipe [online]. New Zealand Birds Online, 2022 [cit. 2022-05-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ a b c Auckland Snipe [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T22727499A94950981, 2016 [cit. 2022-10-18]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22727499A94950981.en. (anglicky) 
  10. ↑ a b Heather, Robertson & Onley 2015, s. 104.
  11. ↑ a b c Heather, Robertson & Onley 2015, s. 317.
  12. ↑ MISKELLY, C. M.; WALKER, K. J.; ELLIOTT, G. P. Breeding ecology of three subantarctic snipes (genus Coenocorypha). S. 361–374. Notorni [online]. 2006 [cit. 2022-10-19]. Roč. 53, čís. 4, s. 361–374. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura editovat

  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • HIGGINS, P. J.; DAVIES, S. J. J. F, 1996. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Volume 3, Snipe to pigeons. Svazek 3. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0195530704. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bekasina_subantarktická&oldid=23836950“