Otevřít hlavní menu

Bazilika svatého Petra a Pavla

kostel v Praze na Vyšehradě

Bazilika svatého Petra a PavlaPraze na Vyšehradě je významná církevní a kulturní památka; při kostele byla už v době jeho vzniku roku 1070 založena kolegiátní kapitula. Kostel, původně raně románská bazilika, byl v průběhu historie opakovaně přestavován, výrazně goticky v době Karla IV. a vrcholně barokně na počátku 18. století. Dnešní podoba je výsledkem radikální novogotické přestavby z konce 19. století a počátku 20. století. Od roku 2003 má kapitulní kostel titul bazilika minor.[1]

Bazilika svatého Petra a Pavla
Bazilika svatého Petra a Pavla na Vyšehradě
Bazilika svatého Petra a Pavla na Vyšehradě
Místo
Stát ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Bazilika svatého Petra a Pavla
Bazilika svatého Petra a Pavla
Základní informace
Církev Římskokatolická
Provincie česká
Diecéze pražská
Vikariát III. pražský vikariát
Farnost Římskokatolická farnost u kostela svatého Petra a Pavla Praha-Vyšehrad
Status basilica minor
Architektonický popis
Stavební sloh gotika, novogotika
Výstavba 14. až 19. století
Odkazy
Oficiální web www.kkvys.cz/bazilika-sv-petra-a-pavla
Kód památky 11740/1-1273 (PkMISSezObr) (součást památky Vyšehrad)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vyšehradský hřbitov u kostela byl v 19. století přeměněn na národní pohřebiště.

HistorieEditovat

 
Barokní malba zachycující představu o původním chrámu a pověst o Čertově sloupu

Zdejší chrám založil český král Vratislav II. v letech 1070–1080, stalo se tak v souvislosti se založením vyšehradské kapituly. V té době se jednalo o trojlodní baziliku vystavěnou v románském slohu. Poprvé přestavěna a rozšířena byla v roce 1129 v době vlády knížete Soběslava I. V roce 1249 byla budova těžce poškozena požárem, posléze pak byla goticky obnovena. V roce 1369 došlo v době panování císaře Karla IV. k výstavbě nového chrámu.

V letech 1576 až 1576 byl chrám opět přestavěn, tentokrát v renesančním slohu, v letech 1707–1729 zde proběhla další přestavba barokní.

Do současné podoby byl chrám přestavěn v novogotickém stylu Josefem Mockerem v letech 1885–1887 a průčelí dle návrhu Františka Mikše v letech 1902–1903.[2] Kostel dostal kromě své málo obvyklé vnitřní secesní výzdoby také své dvě charakteristické, 58 metrů vysoké věže, které dnes tvoří jednu z výrazných dominant hlavního města Prahy. V letech 1981–1987 byl chrám generálně zrekonstruován a opraven a proběhl zde i archeologický průzkum. V roce 2003 byl chrám povýšen papežem Janem Pavlem II. na baziliku minor.

PopisEditovat

 
Pravý portál (ω)

V dnešní podobě je kostel novogotickou trojlodní pseudobazilikou s monumentálním západním dvojvěžím, které tvoří dominantu Vyšehradu a dotváří jedno z charakteristických panoramat Prahy, protiváhu Pražského hradu.

Západní průčelí s trojicí katedrálních portálů je zdobeno zemskými a kapitulními znaky, v tympanonech reliéfem a moderními mozaikami s motivem α a ω od L. Šindeláře. Uvnitř je křížově klenuté trojlodí s mělkými bočními kaplemi, na západě předsíní a v patře hudební kruchtou, na východě presbytář lemovaný vlevo sakristií a vpravo kaplí Panny Marie Šancovské.

Interiér kostela je bohatě vyzdoben. Torzovitě se zachovaly gotické nástěnné fresky, nejlépe se dochovala P. Maria s Ježíškem a sv. Jiřím v kapli sv. Josefa vpravo u vchodu do kaple P. Marie Šancovské. Nad vchodem do sakristie je upravená barokní malba s dobovou představou o původní podobě chrámu a pověstí o tzv. Čertově sloupu (dnes v Karlachových sadech). Barokní, původně oltářní obrazy z dílny či okruhu Karla Škréty se nyní nacházejí v bočních kaplích. Z doby novogotické přestavby pochází cyklus nástěnných maleb vídeňského malíře Karla Jobsta, legenda sv. Petra a Pavla v presbytáři a Ježíše Krista v lodi, nebo vitraje v oknech – v presbytáři postavy světců dle návrhu F. Sequense.[3]

HřbitovEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Vyšehradský hřbitov.

Od středověku existovaly na území Vyšehradu čtyři zjištěné hřbitovy – u rotundy svatého Martina, u baziliky svatého Vavřince, u kostela Stětí svatého Jana Křtitele a u baziliky svatého Petra a Pavla, který sloužil nejdéle. Za josefínských reforem nebyl zrušen, protože byl dostatečně vzdálen od města (přes 500 kroků) a dostal tak roku 1785 výnosem úřadu zvláštní povolení.

Hřbitov byl rozdělen na několik částí. Kněží, jeptišky a vyšších duchovní hodnostáři byli pohřbíváni v západní části v devíti samostatných sekcích. Později zde nalezly poslední odpočinek sestry školské a nemocniční. Tato část u vchodu na západní straně, kde jsou pohřbeny řádové sestry (voršilky, bartolomějky, redemptoristky), se dochovala a má samostatné oddělení. Východní část měli vyhrazenu jezuité. Nejstarší místo hřbitova je ohrazeno barokní mříží a jsou zde pohřbeni ošetřovatelé malomocných a nakažených morem.

  • Národní pohřebiště – o přeměnu hřbitova na národní pohřebiště se zasloužil člen vyšehradské kapituly probošt Václav Štulc, přestavbu navrhl František Ladislav Rieger. K prvnímu rozšíření došlo roku 1869.
  • Slavín – společná hrobka vybraných osobností, postavena v letech 1889–1893 ve východní části.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. http://www.kkvys.cz/bazilika-sv-petra-a-pavla/
  2. Emanuel Poche: Prahou krok za krokem. Orbis, Praha 1958. S. 139
  3. Baťková a kol. (1998)

LiteraturaEditovat

  • EKERT, František. Posvátná místa král. hl. města Prahy: dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého. Svazek II. V Praze: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1884. 539, xiii s., [1] s. obr. příl. Podíl údů na rok 1884 / Dědictví sv. Jana Nepomuckého; Čís. 71. S. 243 – 284. Dostupné online.
  • KOVAŘÍK, Petr. Klíč k pražským hřbitovům. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 369 s. ISBN 80-7106-486-6.
  • R. Baťková a kol., Umělecké památky Prahy. Nové Město a Vyšehrad . Praha: Academia 1998, ISBN 80-200-0627-3. S. 724–729

Externí odkazyEditovat