Wikipedie

Automatofon

samohrající hudební nástroj

Automatofon je samočinný mechanický hrací stroj, který dokáže hrát živě bez nutné asistence muzikanta, jako je tomu u hudebních nástrojů. Zařízení hraje pomocí součástí, do kterých je melodie či hudební pasáž naprogramována na válcích, discích nebo pásech pomocí skobiček, kolíčků, hřebíčků, výstupků nebo otvorů. Termín "automatofon" zavedl v 60. letech 20. století organolog a hudební historik Alexand Buchner (3. 9. 1911 - 4. 10. 2000),[1] jehož přičiněním začala být na našem území věnována těmto unikátním technickým předmětům badatelská pozornost.

Píšťalový flašinet s pohyblivými figurkami

Odbornou veřejností je však nadále upřednostňován termín hrací stroj nebo hrací strojek.

HistorieEditovat

Větrné a vodní varhany jsou známé již ve starověku, ale větší pozornost je jim věnována od 17. století. Na konci 19. století zažívají rozkvět a na počátku 20. století jsou již vytlačovány fonografy a gramofony.

TypologieEditovat

 
Hřebenový hrací stroj

Staly se nejpopulárnějšími a nejdostupnějšími předměty počátku 19. století. Jednoduché varianty vytvářela v Praze například dílna Franze Rzebitschka. Pro svou kvalitu a mistrné hudební podání se proslavily téměř po celém světě.

  • symfoniony (např. Polyfony)

Polyfon je obchodní označení pro hrací skříňky na kotouče, mechanické zařízení, které byly poprvé vyrobené firmou Polyphon Musikwerke. Byla založena v r. 1885 v Lipsku v Německu. Výroba v plném rozsahu začala okolo r. 1897 a pokračovala v počátečních letech 20. století. Polyfony byly vyváženy do celého světa a hudba byla dodávána pro anglický, francouzský a německý trh, jakož i dodatečně do ciziny s hudební produkcí určenou pro ruský, polský a balkánský region.

  • mechanismy s ocelovými jazýčky (Aristony, Intony, Manopany, Herophony)
  • orchestriony (s klavírním základem nebo píšťalovým základem) - mechanické s hracím válcem a pneumatické s perforovaným notovým svitkem
  • pianoly
  • androidi (obohacení o hrací stroj)
     
    Klavírový orchestrion s bubny, činely a ozvučnými dřívky

Významné sbírky hracích strojů v ČeskuEditovat

Alexandr Buchner však nezůstal pouze u publikační činnosti. Jednotlivé nástroje začal systematicky shromažďovat a položil základy sbírce hudebních automatů v Národním muzeu v Praze (část je k vidění ve stále expozici Českého muzea hudby). Založeny byly posléze i sbírky v dalších paměťových institucích, například Národním technickém muzeu v Praze (nevystaveno) nebo Technickém muzeu v Brně (Salon mechanické hudby).

Další neméně významnou kolekci spravuje Severočeské muzeum v Liberci, u jejíž základů byl restaurátor a historik Jiří Volný.

Některé veřejně přístupné sbírky, například Muzeum hracích hracích strojků Karla Irmiše v Lišově (ul. 5. května) nebo Muzeum historických hudebních automatických strojů, mechanických gramofonů a fonografů (Hradčanské nám. 12, Praha), již bohužel zanikly.

Spektrum předmětů z depozitářů muzeí i od soukromých sběratelů bývá ale prezentováno veřejnosti formou putovních výstav, například Svět mechanické hudby.[2]


Kruh přátel mechanických hracích strojůEditovat

Při Technickém muzeu v Brně funguje od roku 2012 kruh přátel Flašinety a mechanické hrací stroje věnující se popularizaci a prezentaci mechanických hudebních strojů. Každoročně spoluorganizují Flašinetářský festival v České republice, odborný seminář a množství dílčích akcí. Mezi členy se řadí i aktivně vystupující flašinetáři.[3][4]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. ↑ BUCHNER, Alexandr. České automatofony - Czech Automatophones. Praha: Národní muzeum v Praze, 1957. 69 s. 
  2. ↑ PAŘÍZEK, Patrik. Svět mechanické hudby. patrikparizek.com [online]. [cit. 2021-10-16]. Dostupné online. 
  3. ↑ KVAPILOVÁ, Barbora. Jan Bondra umí naladit flašinet i varhany. Rád by vrátil flašinety zpátky do ulic, jak bývalo zvykem. region.rozhlas.cz [online]. Český Rozhlas Region, 18. 5. 2021 [cit. 2021-10-16]. Dostupné online. 
  4. ↑ NEKUŽA, Petr. O klubu přátel TMB - Flašinety a hrací stroje. Flasinet.cz [online]. 2008 [cit. 2021-10-16]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • Balog, Peter; Součková, Taťána. Monarchie - kouzelné hrací strojky. Národní muzeum, Praha, 2013.
  • Buchner, Alexandr. Autofonické hudební nástroje, in: NM I, Praha 1956.
  • Buchner, Alexandr. Autofonický klavír pianola, in: Hudební rozhledy X, 1957.
  • Buchner, Alexandr. České automatofony, in: Sborník NM, sv. XI-A, Praha 1957.
  • Buchner, Alexandr. Hudební automaty: Ilustrovaná monografie. 1. vyd. Praha: SNKLHU, 1959.
  • Hrabák, Zdeněk, Nováková, Kateřina, Volný, Jiří. Automatofony: mechanické hudební stroje a strojky ve sbírkách Severočeského muzea v Liberci. Liberec : Severočeské muzeum, 2007, 43 s.
  • Kurfurst, Pavel. Hudební nástroje. Praha: TOGGA, 2002.
  • Kowar Helmut. Musical Boxes from Prague and Vienna. Vienna, 2019.
  • Pařízek, Patrik. Mechanické automatofonické nástroje ve sbírkách Muzea Českého krasu. Český kras XL/2014. Beroun: Muzeum Českého krasu, 2015.
  • Sluka, Ladislav. Orchestriony: aneb svět včerejška. Pressstar 2013.
  • Švejda, Antonín. Hnací stroje v českých zemích v 19. a na počátku 20. století, in: Člověk a stroj v české kultuře 19. století : sborník příspěvků z 32. ročníku sympozia k problematice 19. století : Plzeň, 23.-25. února 2012 / Člověk a stroj v české kultuře 19. století (sympozium) Vyd. 1. Praha : Academia, 2013 342 s., [8] s. obr. příl. : il. (některé barev.), portréty, faksim. + 1 mapa 978-80-200-2232-5 s. 294-305

Externí odkazyEditovat

Související článkyEditovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Automatofon&oldid=21293377“