Wikipedie

Antonín Prchal

představitel Státní bezpečnosti, spisovatel a scenárista

Antonín Prchal (7. května 1923 Jihlava – 20. května 1996 Praha) byl příslušník Státní bezpečnosti, na přelomu let 1951 a 1952 krátce její velitel. StB zůstala v jeho působnosti jako náměstka ministra národní bezpečnosti (1952–1953) a prvního náměstka ministra vnitra (1953–1956). Podílel se na provokacích StB (akce Kámen) a vykonstruovaných procesech (proces se Slánským). V roce 1963 byl za svou účast na nezákonných praktikách StB odsouzen k šesti letům vězení, ale již následujícího roku propuštěn. Pod pseudonymem Ivan Gariš se v období normalizace prosadil jako autor špionážních a detektivních próz a filmových scénářů.

Plk. Antonín Prchal
Náměstek ministra národní bezpečnosti
Ve funkci:
12. února 1952 – 14. září 1953
I. náměstek ministra vnitra
Ve funkci:
14. září 1953 – 1. dubna 1956
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ od r. 1945, vyloučen v r. 1963
Narození7. května 1923
Jihlava
Úmrtí23. května 1996 (ve věku 73 let)
Praha
Zaměstnánídůstojník Státní bezpečnosti, spisovatel
Profesespisovatel, policista, scenárista, prozaik, básník a filmový scenárista
OceněníŘád 25. února
Řád republiky
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Mládí editovat

Absolvoval dvouletou obchodní školu v Jihlavě, studium pelhřimovské obchodní akademie v letech 1941–1944 nedokončil. Do dubna 1945 byl totálně nasazen v pobočce BMW ve Starých Horách. Koncem druhé světové války se stal členem odbojové skupiny vedené Milanem Moučkou, pozdějším vyšetřovatelem StB. Skupina začala být aktivní až v době květnového povstání. V květnu 1945 se stal Prchal velitelem Revolučních gard v Jihlavě, 21. května vstoupil do komunistické strany.[1]

Podle Josefa Frolíka byl Prchal „mladík s podezřelou minulostí a rozsáhlým kriminálním rejstříkem“, o kterém „staří příslušníci kriminální služby vyprávěli, že byl ve válce pasákem a že profesionálně tančil v Lucerna baru“ a který „měl prý úzké kontakty k SS-Obersturmbannführerovi Wilhelmu Leimerovi“.[2] Frolíkova věrohodnost je však zpochybňována.[3] Podle Petra Placáka nebyla Prchalova činnost za okupace „nikdy objasněna“ a „o Prchalově protektorátním působení by mohla svědčit i jeho služební horlivost a poválečná aktivita, včetně terorizování bezbranných civilních obyvatel německé národnosti – starců, žen a dětí“.[4]

Kariéra v bezpečnostních složkách editovat

ZOB II. editovat

Od 6. června 1945 byl příslušníkem jihlavské oblastní zpravodajské pobočky Zemského odboru bezpečnosti II. (ZOB II.) v Brně, který byl ovládán komunisty. Působil ve zvláštní skupině, která vytvářela agenturní sítě v nekomunistických stranách Národní fronty. Používal krycí jméno Ivan Gariš.[1]

Státní bezpečnost editovat

Počátkem února 1948 byl převelen na pražské ústředí Státní bezpečnosti. Na komunistickém převratu se podílel jako stranický instruktor pro okres Třebíč, za což byl vyznamenán Řádem 25. února. Stal se členem skupiny, která měla za úkol školit a kontrolovat oblastní úřadovny a krajské pobočky StB. Získal tak vliv na personální složení a způsoby práce StB. Jeho kariéra pokračovala ve IV. sektoru, který se zabýval sledováním, později i speciálními operacemi, jako např. provokační akcí Kámen. Prchal se stal zástupcem velitele sektoru, fakticky ho ale řídil sám.[1]

Jako velitel zvláštního útvaru „Modřín“, podřízeného přímo ministru národní bezpečnosti Ladislavu Kopřivovi, byl pověřen provedením čistky, při které bylo na konci ledna 1951 zatčeno prakticky celé dosavadní vedení Státní bezpečnosti: velitel Osvald Závodský, náměstek ministra národní bezpečnosti Josef Pavel a většina náčelníků sektorů. Novým velitelem StB se stal Jaroslav Hora. Prchal byl 5. února 1951 jmenován jeho I. zástupcem, na přelomu let 1951 a 1952 ho ve funkci nahradil.[1]

Náměstkem ministra editovat

Dne 12. února 1952 byl Prchal jmenován náměstkem ministra národní bezpečnosti. Státní bezpečnost zůstala dále pod jeho kontrolou. Podílel se na přípravě vykonstruovaných procesů s nejvyššími státními a stranickými představiteli. Osobně se zúčastnil zatýkání (např. Otto Šlinga a Rudolfa Slánského[5]) a výslechů s použitím násilí. Za přípravu procesu se Slánským byl 24. dubna 1953 odměněn Řádem republiky.[1]

Po sloučení ministerstev národní bezpečnosti a vnitra se stal Prchal 14. září 1953 prvním náměstkem nového ministra vnitra Rudolfa Baráka. Ačkoliv šlo o formální povýšení, jeho moc byla omezena a ztratil kontrolu nad některými částmi StB. Barák postupně posiloval na ministerstvu svou pozici, což způsobilo spory s Prchalem. Ty nakonec vedly k Prchalovu odvolání z funkce na začátku dubna 1956. Dalším důvodem pro odvolání byla jeho účast na čistkách mezi představiteli KSČ.[1]

Hodnostní postup editovat

údaje dle Securitas Imperii[6]

Po odchodu do civilu editovat

Na základě usnesení politbyra ÚV KSČ byl Prchal jmenován vedoucím bezpečnostního oddělení Spojených oceláren v Kladně. Roku 1962 byl zatčen a obviněn z trestných činů obecného ohrožení a porušování povinností veřejného činitele, kterých se měl v 50. letech dopustit při vyšetřování zatčených představitelů KSČ. Na zasedání ÚV KSČ, které se konalo ve dnech 3.–4. dubna 1963, byl z KSČ vyloučen, protože nesl „osobní odpovědnost za zavádění nezákonných metod do vyšetřovací a soudní praxe".[7] V červenci 1963 Nejvyšší soud odsoudil Prchala k šesti letům vězení, ale již v roce 1964 byl předčasně propuštěn.[1]

Krátce pracoval jako dělník, pak byl reklamním pracovníkem Československých cirkusů a v letech 1965–1969 vedoucím dopravy Drogerie Praha. Od roku 1969 byl vedoucím odboru podniku zahraničního obchodu Škodaexport. Do důchodu odešel v roce 1984.[5]

Literární činnost editovat

V předválečném období publikoval básně ve Studentském časopise, po válce přispíval do deníků Svoboda a Práce a týdeníku Mladý svět.[5] V období normalizace se stal relativně úspěšným[1] autorem špionážních a detektivních próz a filmových scénářů. Jako literární pseudonym používal své staré krycí jméno Ivan Gariš.[1]

Největší ohlas získala série pěti televizních komedií, natočená podle Prchalových scénářů režisérem Hynkem Bočanem v letech 1982–1989.[5] Bývá stále zařazována do programu českých televizí[1] a pod názvem Šéfové byla vydána na DVD.[8]

Beletrie editovat

údaje dle Slovníku české literatury po roce 1945[5]

  • Cesty mužů (1973)
  • Akce v Istanbulu (1974)
  • Smaragdový den (1977)
  • Léto s Venuší (1980)
  • Kdo přichází před půlnocí (1985)
  • Ples v hotelu Slunce (1985)

Scénáře editovat

údaje dle Slovníku české literatury po roce 1945[5]

Filmy editovat

Televizní filmy editovat

Televizní seriály editovat

Rodina editovat

Jeho bratr Karel Prchal byl v letech 1971–1976[9] předsedou městského národního výboru v Jihlavě. Nesl velký díl odpovědnosti za likvidaci Kreclu, bloku historických středověkých domů v centru Jihlavy.[10]

S manželkou Miladou rozenou Šebestovou (* 1924) měl syna Antonína Prchala mladšího (* 1949), který také sloužil ve Státní bezpečnosti. Dosáhl hodnosti majora, stejně jako jeho manželka Eva.[11] V roce 1989 se podílel na zbití tehdejšího disidenta Petra Placáka, za což byl 24. února 2014 odsouzen k jednomu a půl roku vězení.[12][13]


Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ a b c d e f g h i j CAJTHAML, Petr. Prchal Antonín. In: Biografický slovník představitelů ministerstva vnitra v letech 1948-1989 : ministři a jejich náměstci. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009. ISBN 978-80-87211-25-0. S. 151–153.
  2. ↑ FROLÍK, Josef. Špión vypovídá. Praha: Orbis, 1990. Kapitola Na vnitru, s. 16. 
  3. ↑ TOMEK, Prokop. Josef Frolík – muž na nepravém místě. In: Securitas Imperii 8. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2001. Dostupné online. ISBN 80-902885-2-9. S. 198–200.
  4. ↑ PLACÁK, Petr. Fízl. Praha: Torst, 2007. ISBN 978-80-7215-323-7. Kapitola Fízlácké dynastie, s. 125–130. 
  5. ↑ a b c d e f NONDKOVÁ, Michaela. Ivan Gariš. In: Slovník české literatury po roce 1945. [s.l.]: Ústav pro českou literaturu AV ČR Dostupné online.
  6. ↑ CAJTHAML, Petr. Antonín Prchal (1923–1996). In: Securitas Imperii 13. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. Dostupné online. ISBN 80-86621-22-7. S. 113–115.
  7. ↑ Příruční slovník naučný. 2. díl: G–L. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. 919 s. cnb000279018. S. 901.
  8. ↑ Šéfové [online]. Česká televize [cit. 2019-06-16]. Dostupné online. 
  9. ↑ HAVLÍČKOVÁ, Petra. Správní vývoj v Jihlavě (1945 – 1989). Právní labyrint [online]. 14. srpna 2017 [cit. 2019-06-14]. Dostupné online. 
  10. ↑ Jihlava: triumf normalizace nad prohnilým středověkem. iDNES.cz [online]. 24. února 2006 [cit. 2019-06-14]. Dostupné online. 
  11. ↑ KALOUS, Jan. Jablko, které nepadlo daleko od stromu. Příslušník Státní bezpečnosti major JUDr. Antonín Prchal mladší. Paměť a dějiny. Roč. 2015, čís. 1, s. 73–77. Dostupné online. 
  12. ↑ Příslušníci StB ho odvezli a zbili. Petr Placák se spravedlnosti dočkal až dnes [online]. Český rozhlas, 21. června 2014 [cit. 2019-06-14]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  13. ↑ Prchal Antonín, Vrbický Petr, Irovský Ladislav [online]. Policie České republiky [cit. 2019-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-29. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antonín_Prchal&oldid=22715209“