Antonín Lhota

	Antonín Lhota
	Jan Vilímek: Antonín Lhota (1881)
Narození	3. ledna 1812 ; Kutná Hora ; Rakouské císařství
Úmrtí	10. září 1905 (ve věku 93 let) ; Volyně; Rakousko-Uhersko
Alma mater	Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání	malíř a pedagog
	multimediální obsah na Commons
	Seznam děl v databázi Národní knihovny
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Lhota (3. ledna 1812 Kutná Hora^[1] – 10. září 1905 Volyně^[2]) byl český malíř a pedagog.

Obsah

Život a díloEditovat

Vystudoval pražskou akademii výtvarných umění. Jeho učiteli byli František Kristian Waldherr a František Xaver Tkadlík. Po studijním pobytu v Mnichově a Vídni se r. 1844 vrátil do Prahy na akademii, kde deset let působil jako korektor. Poté uskutečnil další několikaletou cestu po Evropě (Itálie, Německo, Vídeň, účast na Mezinárodní výstavě v Paříži). Roku 1867 se stal profesorem akademie a po smrti Jana Swertse i jejím ředitelem (později rektorem). Učitelskou činnost vykonával do svých 75 let.

Hlavním tématem Lhotových obrazů je historie – světská i církevní, především česká. Na počátku 40. let 19. století byl společně s Hellichem a Javůrkem jedním ze zakladatelů české historické malby. K jeho významným dílům patří např. Uložení Krista do hrobu, Libušino vidění, Obrácení na víru pohanských Prušanů skrze Přemysla Otakara II., Václav IV. v žaláři, Smrt sv. Václava, Mikuláš Koperník, Kristina – královna švédská nebo Poslední soud ve Svatovítském chrámu. Ještě jako sedmdesátiletý maloval nástěnné obrazy v domě slepců na Malé Straně.

Vedle vlastních děl má Lhota velké zásluhy jako pedagog. Na AVU působil zhruba 30 let (1844 – 53 a 1867 – 87) a za tu dobu vychoval celou generaci umělců. K jeho žákům patřili Václav Brožík, František Ženíšek, Mikoláš Aleš, Emanuel Krescenc Liška, Bohumír Roubalík, Jakub Schikaneder, Maxmilián Pirner, ale i sochaři František Hergesel nebo Josef Václav Myslbek, a mnozí další. Od roku 1872 byl rovněž zkušebním komisařem pro učitelské kandidáty ruční kresby na českých (a zčásti i moravských) středních školách. ^[3]

V roce 1902, kdy oslavil 90. narozeniny, byl nejstarším českým malířem. Jeho umělecký přístup byl v té době už poněkud zastaralý – dějiny pro něj byly jen zásobou malebných motivů. Důraz kladl na úpravnost, vzhlednost a rozestavení osob, ale zcela opomíjel psychologii. Výjevy mají slavnostní ráz – postavy jakoby dopředu věděly, v jak důležité dějinné chvíli se nacházejí. Tvorba Lhotových žáků dospěla výše, a příliš se té jeho nepodobá. I to mu ale slouží ke cti: opravoval chyby, ale nesměroval, nechal talent mladších umělců rozvíjet vlastní cestou. Pomohl tak položit základy bohaté umělecké tvorbě na konci 19. století. ^[4]^[5]