Antonín Hampl

československý člen československého Národního shromáždění, ministr veřejné práce, politik a odborář

Antonín Hampl (12. dubna 1874 Jaroměř[1][2][3][4]17. května 1942 Berlín) byl český a československý odborový funkcionář a politik, meziválečný předseda Československé sociálně demokratické strany dělnické a poslanec Národního shromáždění ČSR, za druhé republiky předseda Národní strany práce; v době okupace člen domácího odboje, umučen nacisty.

Antonín Hampl
Antonin Hampl.jpg

2. ministr veřejných prací ČSR
Ve funkci:
8. července 1919 – 25. května 1920
Prezident Tomáš Garrigue Masaryk
Předseda vlády Vlastimil Tusar
Předchůdce František Staněk
Nástupce Bohuslav Vrbenský

Poslanec Revolučního nár. shromáždění
Ve funkci:
1918 – 1920

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1920 – 1939

6. Předseda ČSSD
Ve funkci:
1924 – 1938
Předchůdce Antonín Němec
Nástupce Zdeněk Fierlinger (po r. 1945)

Předseda Národní strany práce
Ve funkci:
1938 – 1939
Stranická příslušnost
Členství sociální demokracie
NSP

Narození 12. dubna 1874
Jaroměř
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 17. května 1942 (ve věku 68 let)
Berlín
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Ocenění medaile Za zásluhy mzz 1. stupeň 1995 in memoriam
Commons Kategorie Antonín Hampl
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Rakousko-UherskoEditovat

Členem sociální demokracie se stal v roce 1894.

Po vyučení v oboru strojník vystudoval Státní průmyslovou školu v Praze. Před první světovou válkou pracoval v sociálnědemokratickém odborovém hnutí, od roku 1910 působil jako tajemník Svazu kovodělníků.[5] Od roku 1924 pracoval jako ředitel Ústřední sociální pojišťovny.[5]

První republikaEditovat

Od července 1918 byl členem Národního výboru československého.[2] Po celé období první republiky pak zastával v Národním shromáždění poslanecký mandát.

V letech 19181920 zasedal za sociální demokracii v Revolučním národním shromáždění. Byl profesí tajemník Svazu českých kovodělníků.[6] Ve parlamentních volbách v roce 1920 získal za sociální demokracii poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Obhájil ho v parlamentních volbách v roce 1925, parlamentních volbách v roce 1929 a parlamentních volbách v roce 1935. Poslanecký post si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939.[7] V roce 1920 se významně zasadil o vypracování a přijetí zákona o účasti zaměstnanců v hornictví na správě dolů a jejich podílu na zisku a také zákona o závodních a revírních radách v hornictví.[5]

V letech 19191920 působil jako ministr veřejných prací v první Tusarově vládě. Od rozkolu s komunisty byl politickým vůdcem Československé sociálně demokratické strany dělnické a v období 19241938 jejím předsedou. V celém období let 1918–1938 byl členem představenstva strany.[5]

Coby předseda strany ji zvládl stabilizovat po rozkolu z počátku 20. let. Byl jedním z tvůrců koaliční spolupráce sociálních demokratů s demokratickými občanskými stranami.[5] V polovině 30. let se pokoušel získat komunisty pro společnou obranu proti fašismu, pouze však za podmínky, že se vzdají svých myšlenek na diktaturu proletariátu a budou provádět konstruktivní politiku. Tato jeho výzva komunistům, aby se navrátili do společné strany, stručně formulovaná: „Hoši, z vandru domů!“, však neměla ohlas.[8]

Byl aktivní též publicisticky. Mezi jeho dílo patří spisy Kolektivní smlouvy pracovní a Z krise ven[2] (1935), v níž navrhoval posílení státní sociální a investiční politiky jako způsob překonání hospodářské krize.[5]

Druhá republika a období protektorátuEditovat

Po dočasném zániku strany v roce 1938 se stal předsedou nově vzniklé Národní strany práce (do roku 1939).[8] V listopadu 1938 patřil mezi iniciátory kandidatury Emila Háchy do funkce prezidenta Československa.[5]

Do odboje vstoupil s příchodem nacistů, zprostředkovával kontakt mezi 2. odbojem a vládou Aloise Eliáše. K jeho zatčení došlo nejprve 1. září 1939, následně byl po dvou týdnech díky přímluvě protektorátní vlády propuštěn. Opět byl gestapem zajat 6. května 1941 společně s dalšími představiteli bývalé sociálně demokratické strany. Po několik týdnů byl vězněn v Praze na Pankráci a pak deportován do věznice Moabit v Berlíně. V ní byl mučen a těmto zraněním v květnu 1942 podlehl.[5]

OhlasEditovat

V roce 1946 mu byla na náměstí v rodné Jaroměři odhalena pamětní deska, později odstraněná. 12. dubna 1999 odhalena nová pamětní deska.[2]

V Hrádku u Rokycan po něm byla za první republiky nazvána čtvrť družstevních domků Hamplov.[9]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. SOA Zámrsk, Matrika narozených v Jaroměři, sign. 66-13, ukn 3910, str. 415. Dostupné online.
  2. a b c d Hampl, Antonín [online]. Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové [cit. 2014-12-16]. Dostupné online. (česky) 
  3. DOLENSKÝ, Antonín: Kulturní adresář ČSR.: Biografický slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic, Svazek 2, 1936, s. 146. [online]. google.cz [cit. 2014-12-16]. Dostupné online. (česky) 
  4. V četných pramenech uváděno též datum narození 12. dubna 1875, Národní shromáždění Republiky československé v prvém desítiletí, 1928, s. 1301., Encyklopedie ČSSD, Hampl Antonín. Archivováno 17. 12. 2014 na Wayback Machine
  5. a b c d e f g h Hampl Antonín [online]. historiecssd.cz [cit. 2014-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-17. (česky) 
  6. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2014-11-26]. Dostupné online. (česky) 
  7. Antonín Hampl [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2014-11-26]. Dostupné online. (česky) 
  8. a b Hampl Antonín [online]. KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století [cit. 2014-12-16]. Dostupné online. (česky) 
  9. Hamplov, část obce Hrádek u Rokycan [online]. www.hamplov.4fan.cz [cit. 2014-12-16]. Dostupné online. (česky) 

LiteraturaEditovat

  • GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938–1939 : svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2004. 315 s. ISBN 80-7185-626-6. 
  • KULÍŠEK, Vítězslav. Politika druhé republiky (1938–1939): aneb první kolaps československé demokracie. 1. vyd. Brno: [s.n.], 2020. 314 s. ISBN 978-80-270-7832-5. 

Externí odkazyEditovat