Pojem antinomie (řecky rozpor mezi zákony, protimluv) použil Immanuel Kant v Kritice čistého rozumu k označení neřešitelných rozporů, konfliktů opačných a přitom dobře zdůvodněných stanovisek. Ve starší filosofii se takovým rozporům říkalo aporie.

Podle Kanta vznikají tam, kde omezený lidský rozum překračuje svoji kompetenci a chce rozhodovat v otázkách, které mu nepřísluší. V oddíle o „antinomiích čistého rozumu“[1] uvádí čtyři s důkladnou argumentací pro obě strany každého páru:

  1. Svět je konečný × nekonečný.
  2. Co existuje, je jednoduché nebo složené z jednoduchého × nic jednoduchého neexistuje.
  3. Všechno musí mít nutnou příčinu × člověk jedná svobodně.
  4. Svět musí mít absolutně nutnou příčinu × žádná absolutně nutná bytost neexistuje.

V teorii množin a v moderní logice se antinomie často ztotožňují s paradoxy.

Reference editovat

  1. Kritika čistého rozumu I. II. 2. 2. 2., Akad. Ausg. VI. s. 426–461

Související články editovat

Externí odkazy editovat