Otevřít hlavní menu

Ankylosauria je poměrně rozsáhlou skupinou býložravých, obvykle silně "opancéřovaných" ptakopánvých dinosaurů, kteří žili v období střední jury až nejpozdnější křídy na všech kontinentech s výjimkou Afriky. Většina z nich byla vybavena jakýmsi pancířem z kostěných štítků (osteodermů), který je chránil před dravými teropodními dinosaury. Jejich fosilie jsou známé od spodní jury až do samého konce křídy (rozpětí asi 200 až 66 milionů let před současností).[1] Zřejmě nejstarší zástupci se objevují ve spodní juře Číny. Jeden rod byl v roce 2006 popsán také z Antarktidy (Antarctopelta oliveroi).

Jak číst taxoboxAnkylosauria
Stratigrafický výskyt: Spodní jura až svrchní křída (před 200 až 66 miliony let)
alternativní popis obrázku chybí
Kostra mymoorapelty, zástupce skupiny
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída plazi (Reptilia)
Nadřád dinosauři (Dinosauria)
Řád ptakopánví (Ornithischia)
Podřád Thyreophora
Infrařád Ankylosauria
Osborn, 1923
Čeledi
Sesterská skupina
Stegosauria
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Systematika a evoluceEditovat

Skupina byla pojmenována roku 1923 americkým paleontologem Henrym F. Osbornem. Patří jako infrařád do podřádu Thyreophora, kam řadíme také populární stegosaury. Skupina Ankylosauria se obvykle dělí na čeledi Nodosauridae a Ankylosauridae, někdy se také samostatně vyčleňuje čeleď Polacanthidae. V roce 2019 byla publikována studie o objevu fragmentu tělního "pancíře" neznámého archaického ankylosaura z období spodní jury v souvrství Kota v Indii. Jedná se o jeden z nejstarších fosilních objevů zástupců této skupiny na světě.[2] Ačkoliv z kontinentů někdejší Gondwany neznáme mnoho jejich pojmenovaných a formálně popsaných zástupců, různé izolované objevy fragmentů kostry, osteodermů nebo otisků stop ukazují, že ankylosauři byli poměrně početně zastoupeni také na území Austrálie, Oceánie a Jižní Ameriky.[3]

Ankylosauři patří ke středně početným a druhově rozmanitým vývojovým skupinám dinosaurů, celkem je k červenci roku 2019 známo asi 95 druhů těchto ptakopánvých dinosaurů. To z nich činí momentálně pátou nejpočetnější skupinu druhohorních dinosaurů, po teropodech (466), sauropodomorfech (362), ornitopodech (213) a rohatých dinosaurech (ceratopsech, 109).[4]

ZástupciEditovat

PaleobiologieEditovat

Nejlépe obrněnými zástupci jsou ankylosauridi, z nichž někteří mají dokonce kostěná oční víčka a na ocase obvykle velkou kostěnou palici, používanou jako obrannou zbraň proti predátorům.[5] I když rány touto tělesnou zbraní nebyly vedeny tak precizně, jako v případě ocasu stegosaurů, pokud se ankylosaurid trefil, její dopad měl zdrcující účinky.[6] Největším dosud známým zástupcem je svrchnokřídový Ankylosaurus magniventris, jehož délka možná dosáhla 8 až 9 metrů a hmotnost kolem 8000 kilogramů.[7][8] Nejstarší formy ankylosaurů však byly poměrně lehce stavěné a běhaly ještě po dvou končetinách. Zajímavá je stavba mozku těchto dinosaurů, podrobně zkoumaná moderními technologiemi.[9] Výrazně zatočené nosní kanálky v lebce pravděpodobně sloužily jako výkonný výměník tepla, který těmto dinosaurům zajišťoval aktivní a kvalitní termoregulaci.[10]

ReferenceEditovat

  1. Rubén A. Rodríguez-de la Rosa; et al. (2018). Middle Jurassic ankylosaur tracks from Mexico. [Huellas de anquilosaurios del Jurásico Medio de México]. Boletín de la Sociedad Geológica Mexicana 70(2): 379 ‒ 395. doi: http://dx.doi.org/10.18268/BSGM2018v70n2a8
  2. Peter M. Galton (2019). Earliest record of an ankylosaurian dinosaur (Ornithischia: Thyreophora): Dermal armor from Lower Kota Formation (Lower Jurassic) of India. Neues Jahrbuch für Geologie und Paläontologie - Abhandlungen 291(2): 205-219. doi: https://doi.org/10.1127/njgpa/2019/0800
  3. Alejandro Murray, Facundo Riguetti & Sebastián Rozadilla (2019). New ankylosaur (Thyreophora, Ornithischia) remains from the Upper Cretaceous of Patagonia. Journal of South American Earth Sciences (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1016/j.jsames.2019.102320
  4. SOCHA, Vladimír. Dinosauří statistika roku 2019. OSEL.cz [online]. 2. červenec 2019. Dostupné online. 
  5. Victoria M. Arbour & Lindsay E. Zanno (2019). Tail Weaponry in Ankylosaurs and Glyptodonts: An Example of a Rare but Strongly Convergent Phenotype. The Anatomical Record. doi: https://doi.org/10.1002/ar.24093
  6. Bakker, R. T. (1986). The Dinosaur Heresies, Zebra Books, New York (str. 237).
  7. http://www.osel.cz/9604-ankylosaurus-reloaded.html
  8. Victoria M. Arbour & Jordan C. Mallon (2017). Unusual cranial and postcranial anatomy in the archetypal ankylosaur Ankylosaurus magniventris. FACETS 2: 764–794. doi: https://doi.org/10.1139/facets-2017-0063
  9. Ariana Paulina-Carabajal, Yuong-Nam Lee, Yoshitsugu Kobayashi, Hang-Jae Lee & Philip J. Currie (2017). Neuroanatomy of the ankylosaurid dinosaurs Tarchia teresae and Talarurus plicatospineus from the Upper Cretaceous of Mongolia, with comments on endocranial variability among ankylosaurs. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. doi: https://doi.org/10.1016/j.palaeo.2017.11.030
  10. Jason M. Bourke, Wm. Ruger Porter & Lawrence M. Witmer (2018). Convoluted nasal passages function as efficient heat exchangers in ankylosaurs (Dinosauria: Ornithischia: Thyreophora). PLoS ONE 13(12): e0207381. doi: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0207381

LiteraturaEditovat

  • Obsborn, H. F. (1923). "Two Lower Cretaceous dinosaurs of Mongolia." American Museum Novitiates", 95: 1–10.
  • Carpenter K. (2001). "Phylogenetic analysis of the Ankylosauria". in Carpenter, Kenneth(ed). The Armored Dinosaurs. Indiana University Press. pp. 455–484. ISBN 0-253-33964-2.
  • Hayashi, S., Carpenter, K., Scheyer, T. M., Watabe, M. and Suzuki. D. (2010). "Function and evolution of ankylosaur dermal armor." Acta Palaeontologica Polonica, 55(2): 213-228. doi:10.4202/app.2009.0103
  • Thompson, R. S., Parish, J. C., Maidment, S. C. R. and Barrett, P. M. (2012). "Phylogeny of the ankylosaurian dinosaurs (Ornithischia: Thyreophora)." Journal of Systematic Palaeontology, 10(2): 301-312. doi:10.1080/14772019.2011.569091

Externí odkazyEditovat