Anglický pávík, (Colimba livia F. domestica) častěji pouze pávík, je okrasné plemeno holuba domácího vyznačující se krátkým a zaobleným tělem, dlouhým, esovitým krkem s hlavou spočívající až na horních ocasních krovkách a kolmo vztyčeným ocasem, který je rozprostřen do plochého vějíře. Je to nejoblíbenější a nejrozšířenější plemeno strukturových holubů.[1] V seznamu plemen EE se řadí právě do plemenné skupiny strukturových holubů a je zapsán pod číslem 0606.

Anglický pávík
Anglický pávík bílý
Anglický pávík bílý
Základní informace
Země původuAnglieAnglie Anglie
Využitíokrasné plemeno
Stupeň prošlechtěníušlechtilé plemeno
Tělesná charakteristika
Tělesný rámecmalý až střední
Klasifikace a standard
Plemenná skupinaStrukturoví holubi
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah v kategorii na Commons

Historie editovat

Pávík je plemeno velmi staré.[2][3] Pochází z východní Indie,[2][3] odkud byl do Evropy přivezen v polovině 16. století.[4] Nejprve se choval v Holandsku a v Anglii,[2][3] přičemž v Anglii byl vyšlechtěn do víceméně současné podoby.[4][5]

Postupem času vznikly dva odlišné typy anglického pávíka: Skotský a londýnský. Skotský pávík, jemnější a ušlechtilejší konstituce, se prosadil v kontinentální Evropě a byl dále zušlechťován především v Německu, zatímco londýnský pávík, pávík větší s velkým vějířem, se začal chovat ve Spojených státech a v Kanadě.[5]

Rozdíly mezi těmito rázy pávíků se postupně prohlubovaly. Pro evropský typ pávíka byl typický tzv. účes, rozvolněné paprsky na koncích ocasních per.[2][6] a byl v porovnání s americkým typem relativně útlý, s vyšším postojem.[5] Americký pávík je menší, s hlubokou a ze všech stran oblou postavou. Už od 50. let 20. století se proto do Evropy dováželi i pávíci ze Severní Ameriky a zušlechťovaly se jimi pávíci evropští. Postupně tak docházelo nejen k zakulacování tělesných tvarů, ale i k mizení účesu. Moderní evropský pávík je nyní do značné míry nahrazen americkým typem.

Charakteristika editovat

Pávík je plemeno se značně změněným tvarem těla oproti divokému holubovi skalnímu. Je to drobný holoubek s krátkou a plně zaoblenou postavou a vpřed vyklenutou hrudí. V postoji stojí na špičkách prstů, a hlavu nese tak zakloněnou, že ta leží na horních ocasních krovkách a dotýká se kolmého, vějířovitého ocasu.

Hlava pávíka je malá, jemná a hladká, bez jakýchkoliv pernatých ozdob. Oči jsou většinou perlové, bílí holubi mají oči vikvové, v některých vzornících se toleruje i oranžová či žlutá barva duhovky.[4] Obočnice jsou úzké a jemné. Krk je dlouhý, jeho délka odpovídá délce hřbetu, je esovitě zahnutý a v postoji je zakloněný na hřbet tak, že záhlavím leží na přední podušce vějíře a mezi hřbetem a krkem není žádná mezera. Pro pávíky je typický potřes krku,[1][4] ale u moderního pávíka tento znak mizí.[5] Hruď je co nejširší, pozdviženě nesená a dopředu klenutá. Při pohledu z boku je linie vedoucí z krku před prsa a hruď až k nohám nepřerušená. Hřbet je krátký, skloněný dozadu, křídla jsou široká, ale krátká, letky jsou nesené pod krajními rýdovacími pery a téměř se dotýkají země. Nohy jsou velice krátké.

Ocas je přeměněn v kruhový, široký, plochý a dobře uzavřený vějíř. Ten je tvořený co největším počtem rýdovacích per, bývá jich až 42.[4] Rýdovací pera jsou dlouhá a široká, vzájemně se překrývají a přiléhají jedno na druhé, krajní pera se oboustranně lehce dotýkají země. Z bočního pohledu je ocas nesený kolmo k zemi. Je doplněn bohatě vyvinutými horními a dolními ocasními krovkami, které tvoří podušky které vpředu i vzadu vějíř kryjí a podpírají. Vějíř je doplněn účesem, uvolněnými paprsky praporů konců rýdovacích per.

Opeření je husté, pevné a široké a pomáhá opticky zakulacovat postavu. Chová se ve velkém množství barevných i kresebných rázů. Nejčastěji je bílý a celobarevný v základních řadách všech barev.[4] Dále existuje ráz červený a žlutý plnobarevný, mléčný především v modré a stříbřité barvě a červená a žlutá lentová. V kombinacích s bílou barvou jsou pávíci bělohrotí, s bílými krajními letkami, běloocasí s bílým ocasem včetně podušek, bílí barevnoocasí, kteří mají barevný pouze ocas, opět včetně podušek, štítníci, bílí pávíci s barevnými křídelními štíty, a pávíci stříkaní a strakové, ti však mají ocas vždy barevný.

Anglický pávík je špatný letec a hodí se především do voliérového chovu.[1][4] Není chovatelsky náročný a dobře odchovává holoubata.[1][4] Používá se též v chovu sportovních rejdičů jako tzv. dropper, jeho vypuštěním se hejno rejdičů láká ke společnému usednutí.[1]

Galerie editovat

Pávíci v minulosti editovat

Moderní pávíci editovat

Pávíci starého typu editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. a b c d e TUREČEK, Václav, a kolektiv. Holubářství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1985. 156 s. Kapitola Holubi strukturoví, s. 113. 
  2. a b c d BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s. Kapitola VII. Plemena holubů, s. 206–207. 
  3. a b c BUREŠ, Jan. Chov holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1965. 338 s. Kapitola Přehled plemen holubů VI. Holubi okrasní, s. 166. 
  4. a b c d e f g h PETRŽÍLKA, Slavibor; TYLLER, Milan. Holubi. 5. vyd. Praha: Aventinum, 2004. 223 s. ISBN 80-7151-235-4. Kapitola Pávík, s. 80. 
  5. a b c d ALEXANDR, Veselý. Moderní pávík [online]. Fauna, 01.01.2010 [cit. 2013-07-23]. Dostupné online. 
  6. HAVLÍN, Jiří, a kol. Domácí chov zvířat. 3. vyd. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1991. 338 s. ISBN 80-209-0189-2. Kapitola Okrasný chov, s. 197. 

Literatura editovat

  • PETRŽÍLKA, Slavibor; TYLLER, Milan. Holubi. 5. vyd. Praha: Aventinum, 2004. 223 s. ISBN 80-7151-235-4. 
  • HAVLÍN, Jiří, a kol. Domácí chov zvířat. 3. vyd. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1991. 338 s. ISBN 80-209-0189-2. 
  • BUREŠ, Jan. Chov holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1965. 338 s. 
  • TUREČEK, Václav, a kolektiv. Holubářství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1985. 156 s. 
  • BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s. 

Externí odkazy editovat