Otevřít hlavní menu

Andrej Antonovič Grečko

sovětský maršál a politik

Andrej Antonovič Grečko (rusky: Гречко Андрей Антонович, 4. říjnajul./ 17. října 1903greg. Golodajevka u Rostova26. dubna 1976, Moskva), byl sovětský voják a politik ukrajinské národnosti,[1] od roku 1967 ministr obrany, v roce 1973 byl zvolen do politbyra ÚV KSSS. Byl dvojnásobným Hrdinou Sovětského svazu a Hrdinou ČSSR.

Andrej Antonovič Grečko
Andrei Grechko 6.jpg
Stranická příslušnost
Členství Komunistická strana Sovětského svazu (od 1928)

Narození 4.jul. / 17. října 1903greg.
Kujbyševo
Úmrtí 26. dubna 1976 (ve věku 72 let)
Moskva
Místo pohřbení Hřbitov u Kremelské zdi
Národnost Ukrajinci
Alma mater Frunzeho vojenská akademie (do 1936)
Vojenská akademie generálního štábu Ozbrojených sil Ruské federace (do 1941)
Profese důstojník a politik
Ocenění Řád rudého praporu (1941)
Leninův řád (1942)
Řád Suvorova 2. třídy (1943)
Řád Kutuzova 1. třídy (1943)
Řád Bohdana Chmelnického 1. třídy (1944)
… více na Wikidatech
Podpis Andrej Antonovič Grečko, podpis
Commons Kategorie Andrei Grechko
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Narodil se v ukrajinské rolnické rodině. Od roku 1919 sloužil v Rudé armádě, bojoval v občanské válce jako řadový voják 1. jízdní armády. Mezi válkami zůstal u jezdectva, jako elitní důstojník Rudé armády byl vybrán ke studiu na Akademii generálního štábu.

Začátek Velké vlastenecké války jej zastihl v generálním štábu, ale už po několika dnech si vymohl přeložení na frontu na Ukrajinu. Během roku místo divizi velel armádě. V čele několika armád, naposledy gardové, už zůstal do konce Velké vlastenecké války. Jeho vojska se v roce 1941 zúčastnila ústupových bojů na Ukrajině, v roce 1942 Barvenkovo-Lozovské útočné operace, poté ustoupila do Donbasu, nakonec až na severní Kavkaz. V druhé polovině roku 1942 velel postupně 12., 47, a 18. armádě bránící se u Novorossijska.

Začátkem roku 1943 vojska Zakavkazského frontu přešla do útoku, brzy osvobodila Krasnodar, až do září však trvala likvidace německé 17. armády na Tamaňském poloostrově. V říjnu 1943 byl přeložen na Ukrajinu. Brzy se stal velitelem 1. gardové armády, se kterou došel až do Prahy.

 
Andrej Grečko v aleji hrdinů na Dukle

Po druhé světové válce sloužil v Kyjevě jako velitel vojenského okruhu. Podpora Nikity Sergejeviče Chruščova mu od roku 1953 přinesla vynikající kariéru. Stal se nejdříve velitelem vojsk ve východním Německu, poté stanul v čele pozemních vojsk, stal se 1. náměstkem ministra obrany. Po smrti maršála Malinovského v dubnu 1967 byl jmenován novým ministrem obrany SSSR. Grečko byl ministrem obrany během invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a on sám byl na zasedání sovětského politbyra stoupencem vojenské intervence.[2]

V roce 1973 byl zvolen i do politbyra ÚVKSS, po šestnácti letech nepřítomnosti zástupce armády v nejvyšším stranickém orgánu.

Grečko zemřel 26. dubna 1976, byl pohřben v Moskvě, na Rudém náměstí u Kremelské zdi.

VzděláníEditovat

  • 1926 absolvoval Severokavkazskou jezdeckou školu horských národů
  • 1936 absolvoval Vojenskou akademii M.V.Frunze
  • 1941 absolvoval Vojenskou akademii generálního štábu

Vojenská službaEditovat

  • od prosince 1919 v Rudé armádě
  • 1926 – říjen 1938 – nižší velitelské funkce
  • 6. října 1938 – náčelník štábu jezdecké divize
  • 1941 – 10. července 1941 – v generálním štábu
  • 10. července 1941 – 18. ledna 1942 – velitel 34. jezdecké divize
  • 18. ledna – 15. dubna 1942 – velitel 5. jezdeckého sboru
  • 15. dubna – 8. září 1942 – velitel 12. armády
  • 8. září – říjen 1942 – velitel 47. armády
  • září – říjen 1942 – velitel Novorossijského obranného prostoru
  • říjen 1942 – leden 1943 – velitel 18. armády
  • leden – 16. října 1943 – velitel 56. armády
  • 16. října – 14. prosince 1943 – zástupce velitele Voroněžského(od 20. října 1. Ukrajinského frontu)
  • 14. prosince 1943 – 9. července 1945 – velitel 1. gardové armády
  • 9. července 1945 – 26. května 1953 – velitel Kyjevského vojenského okruhu
  • 26. května 1953 – 12. listopadu 1957 – Hlavní velitel skupiny sovětských vojsk v Německu
  • 12. listopadu 1957 – duben 1960 – Hlavní velitel pozemních vojsk
  • listopad 1957 – 13. dubna 1967 – 1. náměstek ministra obrany SSSR
  • 7. dubna 1960 – 7.1967 – Hlavní velitel spojených ozbrojených sil zemí Varšavské smlouvy
  • 12. dubna 1967 – 26. dubna 1976 – ministr obrany SSSR

HodnostiEditovat

Řády a vyznamenáníEditovat

  • medaile, zahraniční řády (též Hrdina ČSSR (5. října 1969))

Politická činnostEditovat

  • od 1928 člen VKS(b)
  • 28. ledna 1949 – 23. března 1954 – člen ÚV KS Ukrajiny
  • 28. ledna 1949 – 23. září 1952 – kandidát politbyra ÚV KS Ukrajiny
  • 27. září 1952 – 10. října 1953 – člen byra/předsednictva ÚV KS Ukrajiny
  • 14. října 1952 – 17. října 1961 – kandidát ÚV KSSS
  • 31. října 1961 – 26. dubna 1976 – člen ÚV KSSS
  • 27. dubna 1973 – 26. dubna 1976 – člen politbyra ÚV KSSS
  • 1946 – 26. dubna 1976 – poslanec Nejvyššího sovětu

DíloEditovat

  • Высокое призвание.. Moskva: [s.n.], 1962. 
  • На страже мира и строительства коммунизма.. Moskva: [s.n.], 1971. 
  • Через Карпаты.. 2. vyd. Moskva: [s.n.], 1972. 
    • česky: Přes Karpaty. Překlad L.Myška. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1971. 455 s. (Paměti; sv. 35). 
  • Битва за Кавказ. Moskva: Vojenizdat, 1967. 424 s. 
  • Освобождение Киева. Краткий военно-исторический очерк.. Moskva: [s.n.], 1973. 
  • Вооруженные Силы Советского государства.. 2. vyd. Moskva: [s.n.], 1975. 
  • Годы войны. 1941-1943. Moskva: [s.n.], 1976. 

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. ŠAJTAR, Jaroslav. Podíl jednotlivých armád na osvobozování Československa. Reflex [online]. 2015-05-06. Dostupné online. 
  2. Jak Kreml rozhodoval o vpádu vojsk do Československa. Novinky [online]. 20. srpna 2008. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat