Alphonse Bertillon

Alphonse Bertillon ([bertijon], 24. dubna 1853 Paříž, Francie[1]13. února 1914 Münsterlingen, Švýcarsko) byl francouzský antropolog, policejní důstojník, který založil kriminalistickou metodu (bertillonáž) pro evidenci a identifikaci pachatelů založenou na antropometrii, umožňující registraci pachatelů podle jedenácti tělesných měr.

Alphonse Bertillon
Alphonse Bertillon2.jpg
Narození 24. dubna 1853, 1853 nebo 22. dubna 1853
Paříž
Úmrtí 13. února 1914 (ve věku 60 let) nebo 1914 (ve věku 60–61 let)
Avenue du Trocadéro (Paříž) nebo Münsterlingen
Místo pohřbení Hřbitov Père-Lachaise
Zaměstnavatel Policejní prefektura v Paříži
Ocenění rytíř Čestné legie
Rodiče Louis Bertillon
Příbuzní Jacques Bertillon (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

Obecně se soudí, že Bertillon stál na začátku vědy zvané kriminalistika, neboť tehdejší postupy závislé na schopnostech a zkušenostech vyšetřovatelů byly jeho zásluhou postupně nahrazeny vědeckými metodami. Do služeb kriminalistiky se jeho zásluhou dostala věda. Některé jeho inovace, jako standardizované fotografování pachatelů nebo systematické zdokumentování místa zločinu fotografií se používají v policejní práci dodnes.[2]

Otcem Alfonse Bertillona byl Louis Adolf Bertillon, lékař, který dlouhá léta vedl svoji praxi a po pádu císařství se stal generálním inspektorem státních dobročinných zařízení. Stal se jedním ze zakladatelů pařížské antropologické školy a v roce 1876 získal v tomto oboru profesuru. Zároveň se proslavil i jako statistik, když v roce 1874 vypracoval demografické schéma obyvatelstva Francie. Vliv na mladého Bertillona neměl patrně jen otec, ale i strýc, matematik Achille Guillard. Oba však měli pocit, že se mladík nějak nepovedl. Od raného dětství trpěl zažívacími potížemi, chronickým krvácením z nosu a častými návaly migrén. Byl natolik nemuzikální, že během vojenské služby měl problém rozeznat jednotlivé signály vydávané trubkou. Aby nemusel sledovat, jak reagují ostatní, naučil se tóny počítat. Otec měl dojem, že jeho syn je absolutně neschopný, a když ani v 26 letech neměl pořádné zaměstnání, zařídil mu roku 1879 místo pomocného písaře identifikačního oddělení pařížského policejního ředitelství. Úkolem mladého Bertillona bylo přepisovat popisy zločinců sestavené komisaři Sureté. Každý dopadený zločinec měl totiž založenou identifikační kartu s popisem jeho osoby. Ovšem jak prohlásil sám policejní ředitel: „Má to jednu vadu. Popisy zločinců se hodí prakticky na každého druhého Francouze.“

Bertillon nebyl takové budižkničemu, za jaké jej měl otec, a od počátku měl dojem, že je jeho práce zbytečná. Místo přepisování lístků se snažil vymyslet systém, který by popis převedl na jasné nezaměnitelné údaje. Rozhodl se vybrat na lidském těle soubor prvků, které se u dospělého člověka nemění a které bude možno snadno změřit. Nejnáročnější bylo zvolit ony prvky a pak si ověřit na náhodném vzorku, zda jsou údaje neopakovatelné. Nejprve zkoumal v muzeích a antropologických sbírkách kosterní pozůstatky, ale to nestačilo. Potřeboval vzorek zadržených, které by mu dovolili změřit. Nadřízení se však k jeho činnosti nestavěli zrovna s pochopením. Byly to podle nich hračičky, které jej pouze zdržovaly v práci. Bertillon využil toho, že se pořizovaly u zadržených daguerrotypické snímky, a při tom prováděl svá měření. Výsledek se dostavil 20. února roku 1883. Tehdy předvedl strážník zadrženého muže, který tvrdil, že se jmenuje Dupont. Výška, tvar lebky, délka prstů... Bertillon porovnal lístky v kartotéce a prohlásil: „Jste tu podruhé. Poprvé jste byl zatčen v prosinci minulého roku, jenže tehdy jste se jmenoval Martin.“ Strážník zíral na Bertillona s ohromením a zatčený pokrčil rameny. „Dobrá, byl jsem to já.“ O den později se o případu Dupont – Martin rozepsaly noviny, Bertillonovo jméno se skloňovalo ve všech pádech a jeho metoda se rozletěla do světa.

Alfons Bertillon zavedl antropometrii jako identifikační systém ve Francii, kde bylo provedeno 600 000 měření. Výsledky se zanášely na antropometrické karty, které se řadily podle délky hlavy do tří tříd. K nim byla později přiložena fotografie a otisky čtyř prstů. A právě ty se nakonec staly těmi znaky, které budou k identifikaci stačit a které vytlačily složitá antropometrická měření. Očekávání, že se metoda rozšíří po celém světě a stane se všeobecným systémem, se nesplnilo.

Zásluhou Alfonse Bertillona bylo rozpoznání významu přesného popisu pro kriminalistiku a to, že založil svým systémem „portrait parlé“ (tedy portrét mluví) jakýsi technický slovník k popisování osob, který svou jednoduchostí a všeobecným rozšířením umožnil popsat lidskou fyziognomii tak, aby každý rys a každá markantnost mohla být přesně označena a popis vyvolal přesnou představu o popisované osobě.

Později, po dosažení dostatečného počtu karet, se metoda uplatnila při identifikaci neznámých mrtvol s kriminální minulostí. Identifikační systém zločinců zdokonalil Bertillon tím, že k identifikačním kartám přikládal fotografie zločinců, které byly zhotoveny „jednotným postupem“ – za stejných světelných podmínek, ze stejné vzdálenosti a ze dvou stran obličeje (z profilu a „en face“). K tomuto účelu také navrhl a zkonstruoval speciální židli, jejíž základní princip se používá dodnes. V mnoha případech doplňoval identifikační karty tzv. „sektorálními“ snímky, které zachycovaly detaily zločincova obličeje (nos, uši, zvláštnosti obličeje). Tato část identifikačního systému byla využitelná i pro další policejní činnost – při pátrání po zločincích. Bertillon také položil základy k „soudní fotografii místa činu“.

Teprve 1. února 1888 byla oficiálně zřízena „policejní identifikační služba“, v jejímž čele stanul Alphonse Bertillon. Ještě téhož roku se mu podařilo včlenit do identifikační služby i fotografický ateliér s policejními fotografy, které musel přeškolit. Fotografové totiž do té doby přistupovali k fotografování zločinců jako k fotografování uměleckému. Rovněž stanovil zásady pro fotografování místa činu. Zakrátko byla každá francouzská policejní stanice vybavena pomůckami pro antropometrii a fotografování. V průběhu krátké doby získal Bertillon nejen evropský věhlas, ale antropometrie a portrét parlé byly zaváděny i v jiných zemích včetně tehdejšího Rakouska-Uherska (1898). Za zásluhy mu v roce 1894 propůjčila francouzská vláda červenou stuhu Čestné legie.

Bertilon se však dopustil i několika profesních chyb a omylů. V roce 1894 vypukla špionážní aféra „Dreyfuss“ se silným protižidovským kontextem, která po několik let otřásala Francií. Bertillon – ovlivněn osobní slávou a všeobecnou protižidovskou náladou – vystoupil před soudem jako znalec v oboru, který mu byl zcela cizí a jemuž nerozuměl, v písmoznalectví. V chybném posudku „ztotožnil písmo špiona“ s písmem kapitána francouzského generálního štábu Alfreda Dreyfusse. Dreyfuss, který byl židovského původu, byl poté odsouzen k vyhnanství na Ďábelské ostrovy. Teprve po 12 letech byl degradovaný kapitán v plném rozsahu rehabilitován a jako skutečný autor špionážního dokumentu byl označen Rakušan Esterházy. Bertillon však nikdy svou chybu neuznal. Dokonce ani tehdy, když mu krátce před smrtí chtělo ministerstvo vnitra udělit další, tentokrát jedno z nejvyšších státních vyznamenání, po kterém Bertillon celý život toužil. Vyznamenání podmíněné uznáním omylu nedostal. Bertilon zarputile trval na svém... Stejně tak zarputile odmítal uznat novou, tehdy nastupující a dodnes fungující a uznávanou identifikační metodu – daktyloskopii. Za svého života tak zažil nejen vzestup a slávu svého díla, ale díky daktyloskopii i jeho rychlý pád. Přesto zůstává prvním mužem v dějinách kriminalistiky, který využil vědeckých poznatků k identifikaci člověka. Zůstane také prvním průkopníkem kriminalistické fotografie. Je také prvním zakladatelem kriminalisticko-technické laboratoře na světě. Pařížská policie na něj nezapomněla. V jejím sídle na Zlatnickém nábřeží je pro veřejnost přístupný Sál Alphonse Bertillona.

Bertillonova metoda analýzy písma byla v roce 1904 analyzována renomovanými matematiky (Henri Poincaré, Jean Gaston Darboux a Paul Émile Appell), kteří ji shledali zcela chybnou.[3]

Bertillonův věhlas se odrazil i v kultuře. Dvakrát (v Psovi baskervillském a v Námořní smlouvě) jej jako experta zmiňuje Sherlock Holmes. Jiný fiktivní hrdina, Arsène Lupin, využívá v povídce Útěk Arsène Lupina nedostatky Bertillonových antropometrických metod k tomu, aby unikl. Bertillonův systém využívá i detektiv Murdoch v britsko-kanadském kriminálním seriálu Případy detektiva Murdocha.

Bertillonovo zavedení antropometrie je dramaticky zpracováno ve třetím díle českého televizního seriálu Dobrodružství kriminalistiky.

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Rhodes, Henry T.F. Rhodes. Alphonse Bertillon: Father of Scientific Detection. [s.l.]: New York: Abelard-Schuman, 1956. S. 27. (anglicky) 
  2. Kirsten Moana Thompson, Crime Films: Investigating the Scene. London: Wallflower Press (2007): 10
  3. Mathematics expert report by Darboux, Appell, and Poincaré, 1904 [online]. Dostupné online. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • GINZBURG, Carlo, 1984. The Sign of Three: Dupin, Holmes, Peirce. Bloomington, IN: History Workshop, Indiana University Press. ISBN 978-0-253-35235-4. OCLC 9412985 Kapitola Morelli, Freud, and Sherlock Holmes: Clues and Scientific Method, s. 81–118. 
  • Henry Rhodes: Alphonse Bertillon: Father of Scientific Detection. Abelard-Schuman, New York, 1956
  • Gerhard Feix: Das große Ohr von Paris – Fälle der Sûrete. Verlag Das Neue Berlin, Berlin, 1975, S. 146–194
  • Dietmar Kammerer: »Welches Gesicht hat das Verbrechen? Die ›bestimmte Individualität‹ von Alphonse Bertillons ›Verbrecherfotografie‹«, in: Nils Zurawski (Hg.): Sicherheitsdiskurse. Angst, Kontrolle und Sicherheit in einer ›gefährlichen‹ Welt, Frankfurt/Main: Peter Lang, 2007, 27–38.
  • Nicolas Quinche: Crime, Science et Identité. Anthologie des textes fondateurs de la criminalistique européenne (1860-1930). Genève: Slatkine, 2006, 368p., passim.
  • Allan Sekula: Der Körper und das Archiv, in: Herta Wolf (Hg.): Diskurse der Fotografie. Fotokritik am Ende des fotografischen Zeitalters, Frankfurt/Main, 2003, S. 269–334.

Externí odkazyEditovat