Otevřít hlavní menu

Alois Wiesner starší

český vydavatel, knihtiskař, papírník a organizátor (1852–1924)

Alois Wiesner starší (12. dubna 1852 Kácov[3]5. prosince 1924 Praha) byl český vydavatel, knihtiskař, papírník a organizátor.

Alois Wiesner
Alois Wiesner starší (kol. 1912)
Alois Wiesner starší (kol. 1912)
Narození 12. dubna 1852
Kácov
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 5. prosince 1924 (ve věku 72 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Zaměstnavatel Knihtiskárna Aloisa Wiesnera
Děti Gabriel Wiesner[1]
Alois Wiesner[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

Základní životopisné údajeEditovat

Alois Wiesner pocházel z rodu, který v Kácově zakoupil a provozoval papírnu v objektu proti kácovskému zámku (dnes vodní elektrárna). Rod proslul houževnatými spory s vrchností. V r. 1845 byla papírna vydražena novým nájemcem a otec Emanuela Wiesnera se odstěhoval z papírny do čp. 55 v Kácově, kde se mu narodily děti Emanuel (zemřel krátce po narození), Alois (12. dubna 1852)[3] a Antonín. V rodném listě A. Wiesnera byl bývalý papírník Emanuel Wiesner uveden již jen jako obyvatel Kácova. Rodina Wiesnerů poté přesídlila do haličského města Horodok u Lvova, který byl tehdy součástí habsburské monarchie (dnes Ukrajina).[4]

Alois Wiesner vystudoval reálku ve Lvově, vyučil se papírníkem a poté zaměřil svou pozornost na podnikání v tiskárenstvíí. Do vedení firmy se postupně zapojili synové Gabriel a Alois Wiesner mladší. Činnost této tiskárny v Praze byla ukončena  z hospodářských důvodů během druhé světové války.

L. K. Žižka[5] ve svých knihkupeckých vzpomínkách (1871–1884) označuje A. Wiesnera za  papírníka, knihtiskaře a nakladatele. Uvádí, že byl drobný brunet, poněkud osmahlého obličeje, s plnovousem, váhavějších pohybů.

Pohřeb A. Wiesnera byl vypraven z kostela sv. Rocha v Praze na Žižkově do rodinného hrobu na Olšanských hřbitovech. (Část 005, oddělení 21, číslo hrobu 267-0268),

Papírnická tradiceEditovat

Nejstarší předek rodu – Alexandr Wiesner – koupil papírnu v Kácově už v r. 1747. Za Emanuela Wiesnera papírna hospodářsky upadala. Příčinou byl jednak německý celní spolek, který znemožnil vývoz papíru, jednak rozšíření strojní výroby, čímž klesly ceny ručního papíru až na pětinu, a nedostatek potřebných investic na straně provozovatele. Alois Wiesner ovládl papírnické řemeslo v Jindřichově na Moravě, kde již ve 24 letech byl jmenován správcem akciové továrny, pracoval v Deutschlandsbergu ve Štýrsku (Rakousko) a poté působil jako zástupce jindřichovské papírny v Praze, kde se osamostatnil. Ke konci života uskutečnil svoji dávnou touhu: vymanit výrobu papíru z cizích rukou. Převzal továrnu na papír v Nejdku, z níž vytvořil akciovou společnost Nýdecké papírny.[6] Společnost zaměstnávala v období první republiky 300 dělníků.

Knihtiskař a nakladatelEditovat

A. Wiesner získal knihtiskařskou koncesi v roce 1882, zakoupil knihtiskárnu a zahájil provoz v Praze na Novém Městě v Bolzanově ulici, nejprve se společníkem, později samostatně. V r. 1896 přemístill svůj podnik do Soukenické ulice č. 9 do komplexu budov propojených s Klimentskou ulicí. Okolo roku 1900 byl Wiesner oceněn titulem „knihtiskař České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění“. Své tiskárenské podniky rozšířil v roce 1884 o nakladatelství. Jako nakladatel vydával A. Wiesner časopis Ruch, Radikální listy, Učitelské Noviny, Český svět a další.

Podrobný popis nakladatelské činnosti je detailně popsán ve Slovníku českých nakladatelství 1849–1949. Na internetu lze nalézt další soupisy knih, které Alois Wiesner vydal anebo tiskl. K těmto soupisům je třeba přistupovat kriticky

Organizátor společenského životaEditovat

V letech 1886–1889 provozoval A. Wiesner stálou Galerii Ruch, kde vystavovali umělci jako J. V. Myslbek, Václav Brožík nebo Jakub Schikaneder. Vydatným pomocníkem mu zde byl správce jeho tiskárny a redaktor Ruchu F. Brožík, bratr malíře Václava Brožíka. Alois Wiesner patřil mezi zastánce pravosti Královédvorského a Zelenohorského rukopisu. Byl spoluzakladatelem Společnosti Národního divadla, která řídila divadlo v letech 1900–1919, a byl i jejím předsedou. Byl členem obchodního spolku Merkur, všech pražských výstav, atd. Pěstoval přátelské styky se slovenskými vlastenci.

Literární postavaEditovat

Spojení funkce tiskařského podnikatele, nakladatele a galeristy vedlo spisovatele Ignáta Hermanna k sepsání humoristického příběhu Týden mecenášem o Aloisu Wiesnerovi.[7] V povídce se A. Wiesner dohodne s mladým literátem na sepsání několika fejetonů. Zálohovou mzdu na základě domluvy nahrazuje obraz z galerie, který si mladý literát odnese domů.  A. Wiesner zveřejní vzápětí zprávu o úspěšném prodeji galerijního exponátu mladému literátu, zmíní v tisku i jeho jméno. Na základě dojmu, že literát oplývá penězi, pak na něj uspořádají hon další malíři a věřitelé. Zvýšení činže požaduje i domácí. Nešťastný literát vrací po týdnu obraz zpět do galerie. V příběhu autor použil přímo jméno Aloise Wiesnera.

HodnoceníEditovat

Když Alois Wiesner zemřel, tisk oznámil tuto skutečnost takto: "V pátek zemřel v Praze známý nakladatel Alois Wiesner, jehož nákladem vyšlo mnoho časopisů a významných děl.  Wiesner byl typ českého selfmademana, který vlastní energií a pílí vyšinul se mezi přední české průmyslníky. Pracoval vždy ve  prospěch českého  národa."[8]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu Gabriela Wiesnera farnosti při kostele sv.Jindřicha na Novém Městě pražském
  2. Matriční záznam o narození a křtu Aloise Wiesnera farnosti při kostele sv.Jindřicha na Novém Městě pražském
  3. a b Matriční záznam o narození a křtu Aloise Wiesnera st. farnost Kácov
  4. Zuman, F.: Posázavské papírny. Praha, Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce 1936. 116 s. (Papírna v Kácově, s. 68–91)
  5. Žižka, K.L.: Paměti a osudy. Knihkupecké vzpomínky na léta 1871–1884. Praha, J. Kanzelsberger 1999. 508 s.
  6. Světozor 1924–1925, r. 25, č. 8, s. 203.
  7. Hermann, I.: Týden mecenášem. Květy 1888, r. 10, č. 1.
  8. Moravská orlice. 1924, roč. 62, čís. 7.12.1924, s. 4. 

Související články

Externí odkazyEditovat