Alfred Loisy

francouzský kněz, filozof, historik a teolog

Alfred Firmin Loisy (28. února 1857 Ambrieres1. června 1940 Ceffonds) byl francouzský kněz, filozof, historik a teolog, představitel katolického modernismu. Zabýval se problematikou historického vývoje zjevení a reinterpretací tradičních formulací. Za své názory byl v roce 1908 vyloučen z římskokatolické církve. V letech 1909–1932 byl profesorem dějin náboženství na Collège de France.

Alfred Loisy
Alfred Loisy.jpg
Narození 28. února 1857
Ambrières
Úmrtí 1. června 1940 (ve věku 83 let)
Ceffonds
Místo pohřbení Ambrières
Povolání asyriolog, teolog, profesor, katolický kněz a exegete
Alma mater École pratique des hautes études (od 1881)
Collège de France (1882–1886)
Institut catholique de Paris
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.


ŽivotEditovat

Byl synem rolníka; narodil se 28. února 1857 v Ambrieres, malé vesničce v horním poříčí Marny. Ve škole dobře prospíval a rodiče se rozhodli dát ho na studie i z toho důvodu, že byl útlý a nehodil se k těžkým pracím.[1] Humanitní studia konal nejprve ve Vitry-le-François a potom v církevní koleji v Saint-Dizieru. Ve věku sedmnácti let (1874) vstoupil do kněžského semináře v Châlons-sur-Marne, od listopadu 1878 do června 1879 studoval teologii v Paříži. Na kněze byl vysvěcen 27. června 1879 a nastoupil do duchovní správy.[2] Po krátkém působení na vesnických farách byl v roce 1881 povolán na Katolický institut v Paříži, a to nejprve jako profesor hebrejštiny; od roku 1883 přednášel i o Starém zákonu a o asyrologii. V roce 1890 se stal doktorem bohosloví na základě práce Histoire du canon de l'Ancien Testament [Dějiny kánonu Starého zákona].[3]

Už tato jeho disertační práce způsobila velký rozruch a kritiku. Odpor proti jeho názorům ještě vzrostl, když publikoval další knihy a články o biblické problematice. 18. listopadu 1893 byla vydána encyklika papeže Lva XIII. Providentissimus Deus („O studiu Písma svatého“) a v ní byly zavrženy některé jeho teze,[2] i když Loisy nebyl výslovně jmenován. Ale již několik dní před publikací encykliky musel z rozhodnutí francouzských biskupů opustit Katolický institut.[3][2] Poté se stal učitelem náboženství v ústavu pro vzdělávání dívek v Neuilly-sur-Seine, kde setrval až do roku 1899.[4][2]

V letech 1900–1904 působil na École pratique des hautes études.[5] V této době se vyostřily jeho spory s církví. Bylo mu vytýkáno, že zpochybňuje nadpřirozený vznik Písma svatého a hlásá, že je třeba vykládat ho jako každé jiné lidské dílo. Dle Loisyho není Evangelium sv. Jana historie, ale mystické rozjímání. Synoptická evangelia jsou náboženskými úvahami, ve kterých z pravého učení Kristova se ozývá pouze ozvěna, hodně zeslabená. Historický Kristus byl pouhým člověkem; jeho božství, zázraky, zmrtvýchvstání, založení církve apod. jsou výhradně věcí víry. Církevní dogmata jsou formou i obsahem dílem lidí, mění se a jsou podrobena omylům.[6] Pro tyto a podobné názory byl Loisy označován za předního představitele tzv. modernismu.[2] V roce 1903 bylo pět jeho publikací zařazeno na Index zakázaných knih.[7] Modernismus pak odsoudil papež Pius X. v roce 1907 v dekretu Lamentabili sane exitu a v encyklice Pascendi Dominici gregis.

Loisy prohlásil, že se nedopustil žádných herezí, ale také konstatoval, že by nemohl žít v intelektuální atmosféře nastolené zmíněnými církevními dokumenty, a odmítl se bezvýhradně podřídit. Proto byl dne 7. března 1908 postižen nejtěžší formou vyloučení z církve; stal se z něj tzv. vitandus, což byla forma exkomunikace zakazující katolíkům se s dotyčným jakkoli stýkat.[8] Za této situace se ho ujal francouzský stát; v roce 1909 byl jmenován profesorem dějin náboženství na Collège de France a vyučoval tam až do roku 1932, kdy odešel do důchodu.[9] V publikacích, které vydal po exkomunikaci, se církvi odcizil a jeho práce o biblických knihách dostaly vyloženě světský ráz: badatel k nim přistupoval jako k jakýmkoli jiným starobylým textům a jejich náboženský obsah pokládal za produkt lidské kreativity. Na základě jeho vzpomínek lze konstatovat, že ztratil víru již v prvních letech své duchovenské dráhy a stal se agnostikem, ba dokonce ateistou.[10][11] V roce 1932 dala církev na Index zakázaných knih všechny jeho publikace (opera omnia) a pak postupně až do roku 1938 zařazovala na Index jeho nově vyšlé práce.[7]

Alfred Loisy zemřel dne 1. června 1940, nesmířen s církví.[9] Dva roky před smrtí (1938) odsoudil postoj francouzské vlády vůči Československu. Mnichovský diktát označil za pouhou iluzi řešení Hitlerových mocenských ambicí v Evropě.[12]

Po II. vatikánské koncilu přistupují někteří katoličtí autoři k Loisymu s větším pochopením. Připouštějí, že „jeho boj i omyly nebyly zbytečné, otevřel řadu závažných otázek, posunul katolickou exegezi, nastavil vyšší nároky a prozkoumal nejednu slepou uličku. V jiných věcech se nemýlil a pomohl připravit cestu pro uznání historickokritické metody. Věc moderní kritické katolické exegeze ovšem svým radikalismem také poškodil a zdiskreditoval v očích církevních představitelů."[12]

V českých zemích měl Alfred Loisy značný vliv na kněze a náboženského historika Františka Loskota, který mnohé jeho názory převzal do svých prací, např. do spisu Ježíš Nazaretský (1913, 1921).[13]

Bohové a Bůh nikdy nebyli, leč lidským ideálem, promítnutým na hranice skutečna tam, kde počíná nekonečno.

—A. Loisy, Choses passées [Věci minulé], 1913[14]

Dílo (výběr)Editovat

  • 1890Histoire du canon de l'Ancien Testament [Dějiny kánonu Starého zákona];
  • 1891Histoire du canon du Nouveau Testament [Dějiny kánonu Nového zákona];
  • 1892-1893 – Histoire critique du texte et des versions de l'Ancien Testament [Kritické dějiny textu a překladu Starého zákona], dva svazky;
  • 1901Les Mythes babyloniens et les premiers chapitres de la Genèse [Mýty babylonské a prvé kapitoly Geneze];
  • 1901La Religion d'Israël [Náboženství Izraele];
  • 1902L'Évangile et l'Église [Evangelium a církev];
  • 1903Études bibliques [Biblické studie];
  • 1903Autour d'un petit livre [Na okraj jedné malé knížky];
  • 1903Le Quatrième Évangile [Čtvrté evangelium];
  • 1907-1908 – Les Évangiles synoptiques [Synoptická evangelia], dva svazky;
  • 1908Simples réflexions sur le décret du Saint-Office „Lamentabile sane exitu" et sur l'encyclique „Pascendi dominici gregis" [Prosté úvahy o dekretu sv. Oficia „Lamentabile sane exitu" a o encyklice „Pascendi dominici gregis"];
  • 1908Quelques Lettres sur des questions actuelles et des événements récents [Několik listů o aktuálních otázkách a nedávných událostech];
  • 1911À propos d'Histoire des Religions [K dějinám náboženství]
  • 1912–1913 – Choses passées [Věci minulé], autobiografie;
  • 1915Guerre et Religion [Válka a náboženství];
  • 1917La Religion [Náboženství]
  • 1919Les Mystères païens et le Mystère chrétien [Pohanská mysteria a křesťanské tajemství]
  • 1923La morale humaine [Lidská morálka];
  • 1925Les Actes des Apôtres [Skutky apoštolů];
  • 1933La naissance du christianisme [Zrození křesťanství];
  • 1936Les origines du Nouveau Testament [Dějiny vzniku Nového zákona].

ReferenceEditovat

  1. SEMPIERI, Umberto. Loisy (Nový kacíř). Volná myšlenka. 1. 4. 1908, roč. 3, čís. 11, s. 166. 
  2. a b c d e Pius X. Encyklika J. S. Papeže Pia X "Pascendi Dominici gregis" o učení modernistův. Přeložil a vysvětlil P. Václav Smolík C.SS.R., lektor filosofie v Obořišti. V Praze: Nákladem Dědictví sv. Prokopa, 1911. 423 s. cnb000287230. S. 18. 
  3. a b NOVÁK, František Xaver. Loisy. Hlídka : měsíčník vědecký se zvláštním zřetelem k apologetice a filosofii. 1904, roč. 21, čís. 5, s. 310. 
  4. NOVÁK, František Xaver. Loisy. Hlídka : měsíčník vědecký se zvláštním zřetelem k apologetice a filosofii. 1904, roč. 21, čís. 5, s. 311. 
  5. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 28. V Praze: J. Otto, 1909. 1149 s. cnb000277218. Heslo „Loisy", s. 898. 
  6. Pius X. Encyklika J. S. Papeže Pia X "Pascendi Dominici gregis" o učení modernistův. Přeložil a vysvětlil P. Václav Smolík C.SS.R., lektor filosofie v Obořišti. V Praze: Nákladem Dědictví sv. Prokopa, 1911. 423 s. cnb000287230. S. 20, 344–345. 
  7. a b Index librorum prohibitorum (poslední vydání – 1948)
  8. PETRÁČEK, Tomáš. Církev, tradice, reforma: odkaz Druhého vatikánského koncilu. 1. vyd. V Praze: Vyšehrad, 2016. 246 s. ISBN 978-80-7429-643-7. S. 98–99. 
  9. a b Alfred Loisy, vůdce modernistů, zemřel. Výhledy: měsíčník pro otázky náboženské, kulturní, sociální a literární. 1940, roč. 2, čís. 8, s. 508. 
  10. PETRÁČEK, Tomáš. Církev, tradice, reforma: odkaz Druhého vatikánského koncilu. 1. vyd. V Praze: Vyšehrad, 2016. 246 s. ISBN 978-80-7429-643-7. S. 101. 
  11. KREJČÍ, Miroslav. Novothomismus a katolický modernismus. Křesťanská revue. 1992, roč. 59, čís. 6, s. 130. Dostupné online. 
  12. a b PETRÁČEK, Tomáš. Církev, tradice, reforma: odkaz Druhého vatikánského koncilu. 1. vyd. V Praze: Vyšehrad, 2016. 246 s. ISBN 978-80-7429-643-7. S. 105. 
  13. E. H. Dr. Fr. Loskot: Ježíš Nazaretský (recenze). Pedagogické rozhledy : věstník literárního a pedagogického odboru při Ústředním spolku jednot učitelských v Čechách. 10. 4. 1914, roč. 27, čís. 6, s. 691–692. Dostupné online. 
  14. „Les dieux et Dieu n'ont jamais été que l'idéal humain projeté à la limite du réel, où commence l'infini." → A. Loisy. Choses passées. Paris 1913, s. 187.

LiteraturaEditovat

  • PETRÁČEK, Tomáš. Bible a moderní kritika, Česká a světová progresivní exegeze ve víru (anti-)modernistické krize. Praha: Vyšehrad, 2011. ISBN 978-80-7429-248-4.  [Stať „Aféra abbé Loisyho" je na str. 212–221.]
  • SCHOOF, T. M. Aggiornamento na prahu 3. tisíciletí?: vývoj moderní katolické teologie. Překlad Václav Konzal a Karel Floss. Vyd. v tomto uspořádání 1. Praha: Vyšehrad, 2004. 404 s. Studium; sv. 9. ISBN 80-7021-668-9. [Stať „Trudná cesta Alfreda Loisyho" je na str. 56–64.]
  • GIBELLINI, Rosino. Teologické směry 20. století. 1. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011. 644 s. Studium; sv. 6. ISBN 978-80-7195-177-3. [Stať „Alfred Loisy a spor o modernismus" je na str. 158–165.]