Alfred II. Windischgrätz

rakouský šlechtic a generál

Alfred II. Windischgrätz (Alfred II. Josef Mikuláš Guntram Karel kníže z Windischgrätzu / Alfred II. Josef Nikolaus Guntram Karl Fürst zu Windischgrätz) (28. března 1819 Vídeň28. dubna 1876 Tachov) byl rakouský šlechtic z rodu Windischgrätzů, generál a velkostatkář v Čechách.

Alfred II. z Windisch-Grätze
Alfred II. Windischgrätz (1819–1876).jpg
2. kníže Windisch-Graetz
a dědičný nejvyšší štolba ve Štýrsku
Ve funkci:
21. března 1862 – 28. dubna 1876
PředchůdceAlfred I. Windischgrätz
NástupceAlfred III. August Windischgrätz
Dědičný člen rakouské Panské sněmovny
a horní komory Würtemberského království
Ve funkci:
1862 – 28. dubna 1876
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceAlfred I. Windischgrätz
NástupceAlfred III. August Windischgrätz

Narození28. března 1819
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí28. dubna 1876 (ve věku 57 let)
Tachov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
RodičeAlfred I. Windischgrätz (1787–1862) a
Marie Eleonora ze Schwarzenbergu (1796–1848)
DětiAlfred August z Windischgrätze
PříbuzníAnežka Matylda z Windisch-Grätze, Vincenz Alfred Windisch-Graetz a Marie Aglaé z Windisch-Grätze (vnoučata)
Profesevoják, politik a důstojník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

KariéraEditovat

Narodil se ve Vídni jako nejstarší z pěti synů polního maršála knížete Alfreda Windischgrätze (1787–1862) a jeho manželky Eleonory, rozené princezny ze Schwarzenbergu (1796–1848). Po otcově vzoru od mládí sloužil v armádě a již v roce 1838 byl podporučíkem. Téhož roku doprovázel svého strýce knížete Jana Adolfa ze Schwarzenbergu na jeho mimořádné misi při příležitosti korunovace britské královny Viktorie. Za revoluce v roce 1848 byl povýšen na majora a do roku 1855 byl pobočníkem svého otce. Později v hodnosti plukovníka (1857) velel posádkám v Budapešti a v Brně, v roce 1861 byl povýšen na generálmajora. Zúčastnil se prusko-rakouské války v roce 1866 a poté byl povýšen na c. k. polního podmaršála (1868). V letech 1869–1870 byl vrchním velitelem v Bratislavě.

Po otcově smrti (1862) převzal titul knížete a také dědičné členství v rakouské panské sněmovně a v horní komoře Würtemberského království, zároveň také čestnou hodnost dědičného nejvyššího štolby ve Štýrsku. Byl též c.k. komořím a tajným radou, v roce 1868 obdržel Řád zlatého rouna.

Majetkové poměry a rodinaEditovat

Nejdůležitější částí rodinného dědictví byl velkostatek Tachov, který s rozlohou přesahující 10 000 hektarů půdy patřil k největším pozemkovým celkům ve šlechtickém vlastnictví v Čechách. Kromě Tachova vlastnil Kladruby a Štěkeň, rozsahem bylo důležité i panství Lieskové s hradem Korlátka v Uhrách s rozlohou přes 4 800 hektarů. V Kraňsku (dnešní Slovinsko) patřilo k rodovému dědictví panství Rogatec (Rohitsch) se zámkem a více než 3 500 hektary. Když kníže Alfred II. přebíral majetek, činila jeho hodnota téměř tři milióny zlatých. Zakládal průmyslové podniky, například v Kladrubech uvedl do provozu pivovar. Do Kladrub přenesl hlavní rodové sídlo a bývalou budovu prelatury nechal po roce 1867 přestavět na zámek. Do areálu kláštera přemístil také rodovou hrobku. Na tachovském panství nechal postavit lovecký zámek Ostrůvek.

Oženil se v Praze v roce 1850 s princeznou Hedvikou Lobkowiczovou (1829–1852), dcerou dvorského kancléře knížete Augusta Longina Lobkowicze (1797–1842). Z jejich manželství se narodil jediný syn, kníže Alfred III. Windischgrätz (1851–1927), pozdější rakouský předseda vlády.

Zemřel ve věku 57 let následkem břišní koliky v Tachově, pohřben je v rodové hrobce v Kladrubech.

LiteraturaEditovat

  • Mašek, Pavel: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; Praha, 2010 ISBN 978-80-257-0294-9
  • Stekl, Hannes: Windisch-Graetz: Ein Fürstenhaus im 19. und 20. Jahrhundert; Vídeň, 1992 ISBN 978-320-505-4689