Otevřít hlavní menu

Alexandr Danilovič Menšikov

ruský maršál a státník

Alexandr Danilovič kníže Menšikov-Ižorskij-Kozelskij (6. listopadujul./ 16. listopadu 1673greg., Moskva? – 12. listopadujul./ 23. listopadu 1729greg., Berjozovo, Sibiř) byl ruský státník, vojevůdce a osobní přítel cara Petra Velikého a jeho manželky Kateřiny I.

Alexandr Danilovič Menšikov
Portrait of Alexander Danilovich Menshikov1.jpg
Narození 6. listopadu 1673
Moskva
Úmrtí 2. listopadu 1729 (ve věku 55 let)
Berjozovo
Příčina úmrtí pravé neštovice
Ocenění Řád sv. Ondřeje (1703)
Řád bílé orlice (1705)
Řád slona (1710)
Řád černé orlice (1713)
rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského (1725)
… více na Wikidatech
Děti Aleksandr Aleksandrovič Menšikov
Marija Alexandrovna Menšikova
Alexandra Alexandrovna Biron
Příbuzní Sergej Aleksandrovič Menšikov (vnuk)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Před Severní válkouEditovat

Menšikovův původ je předmětem dohadů. Časté je tvrzení že byl synem litevského rolníka, který ho poslal do Moskvy, aby se vyučil cukrářem. Zde prodával koláče a pirožky. A tady si Menšikov též získal pozornost Leforta, blízkého carova přítele.[zdroj?] Lefort vzal Menšikova do svých služeb. Menšikov i bez valného vzdělání a kulturního rozhledu po chvíli zaujal i samotného cara Petra, který z něho učinil svého osobního služebníka a zařadil jej do svých pluků.[zdroj?] Menšikov se zúčastnil Azovských tažení a poté i velkého poselstva do západní Evropy. Tehdy byl zvolen jedním z carových osobních sloužících. Po návratu do Evropy dostal velení Preobraženského pluku a do začátku Severní války působil v carově domácnosti.

Od počátku Severní války do smrti Petra VelikéhoEditovat

Na počátku války se zúčastnil tažení k Narvě, ale vlastní bitvy u Narvy se nezúčastnil, neboť odjel ještě před jejím vypuknutím. Poté působil v Ingrii, kde byl carovým pobočníkem. Účastnil se dobytí Nöteburgu, jehož velitelem se poté stal. Účastnil se dobytí Nyenskansu. Po založení Sankt-Petěrburgu se stal velitelem Petropavlovské pevnosti. Na podzim 1703 odrazil švédský útok na město.

Na jaře 1704 si během obležení Narvy vysloužil hodnost generála a další rok se zúčastnil tažení do Polska. Zde měl spory se svým velitelem, generálem Ogilvym, který následkem toho byl odvolán. 29. října 1706 vyhrál bitvu u Kališe, za což byl jmenován knížetem ižorským.

Během vpádu Švédů do Ruska se Menšikov účastnil bitvy u Golovčina. Následně v listopadu 1708 dobyl Baturin, hlavní město hejtmana Mazepy. Poté velel ruské jízdě ve vítězné bitvě u Poltavy a donutil Švédy ke kapitulaci u Perevoločné. Za tento úspěch získal maršálskou hůl.

Roku 1710 velel ruské armádě v Polsku a v dalším roce ovládl Kuronsko. Roku 1712 pronikl do Pomořanska a Holštýnska. Roku 1714 dobyl Štětín. Od roku 1715 upevňoval svoji moc. Jeho vztahy s carem však se začaly ochlazovat kvůli Menšikovovým úplatkářským aférám. Roku 1718 měl státu vrátit 700 000 rublů, ale když car v roce 1725 umíral, Menšikovovi dluh odpustil.

Po Petrově smrtiEditovat

 
Menšikov s dětmi ve vyhnanství. Malba Vasilije I. Surikova.

Po smrti Petra I. pomohl na trůn jeho vdově Kateřině I. a za odměnu byl jmenován generalissimem. Jako jediný v Rusku také nosil knížecí titul. Během krátkého panování Kateřiny I. předsedal speciálně vytvořené šestičlenné Nejvyšší tajné radě a prakticky byl vládcem země. Podařilo se mu získat také vládu v Kuronském vévodství. Po dokončení svého paláce (dnes součást objektu muzeí Ermitáže) na nábřeží Něvy se rozhodl, vystavět nové velkolepé sídlo v nedalekém Oranienbaumu, kam chtěl přeložit své knížecí sídlo.

Mnešikov byl schopným vůdcem, ovšem složitá pozice omezovala jeho plány. Svou moc se snažil udržet i po smrti Kateřiny I. pomocí státního převratu. Zatímco jeho spojenec diplomat Petr Alexandrovič Tolstoj by na trůnu raději viděl Alžbětu Petrovnu, kníže se rozhodl pro malého careviče Petra II. a sebe učinil jeho poručníkem v nezletilosti. Dokonce měl v úmyslu oženit careviče se svou dcerou Marií.

Mezitím se však proti němu spojili zástupci staré ruské šlechty reprezentované rodem Golicynů a Dolgorukých a po nástupu Petra II. na trůn jej v září roku 1727 zbavili moci i všech titulů a poslali i s rodinou do vyhnanství na Sibiř. Jeho manželka Darja Michajlovna zemřela cestou poblíž Kazaně.

Další rok zde žil se svými dětmi ve vesnici Berjozovo a v listopadu roku 1729 zemřel. Jeho synovi se později podařilo získal zpět část otcova majetku.

VyznamenáníEditovat

LiteraturaEditovat

  • Jiří Fidler: Za víru, vládce a vlast
  • Robert K. Massie: Petr Veliký: Život a Svět

Externí odkazyEditovat