Otevřít hlavní menu

Adolf Abramovič Joffe (rusky Адо́льф Абра́мович Ио́ффе, 22. října 1883 Simferopol16. listopadu (některé zdroje udávají 17. listopadu) 1927 Moskva) byl ruský revolucionář, sovětský politik a diplomat. Zastupoval Rusko při mírových jednáních v Brestu Litevském, následně pokračoval v diplomatické kariéře a působil jako velvyslanec v Číně a Rakousku. Byl přívržencem Lva Trockého. Po jeho vyloučení ze strany, a také z důvodu své těžké nemoci spáchal v listopadu 1927 sebevraždu.

Adolf Abramovič Joffe
Adolf Abramovich Ioffe.jpg
Stranická příslušnost
Členství Komunistická strana Sovětského svazu

Narození 10.jul. / 22. října 1883greg.
Simferopol
Úmrtí 17. listopadu 1927 (ve věku 44 let)
Moskva
Místo pohřbení Novoděvičí hřbitov
Děti Naděžda Joffe
Alma mater Humboldtova univerzita
Simferopol gymnasium №1
Profese diplomat, revolucionář a politik
Commons Kategorie Adolf Joffe
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

Život před bolševickou revolucíEditovat

Narodil se v karaitské rodině bohatého simferopolského kupce Abrama Jakovleviče Joffe. Po ukončení gymnázia se stal menševikem a začal studovat v letech 1903–1904 medicínu v Berlíně. Kvůli revoluční činnosti v Rusku a v Německu studia opustil, vrátil se do Ruska a aktivně se zúčastnil revoluce v roce 1905. V roce 1906 byl vyhoštěn na Sibiř, ale utekl a emigroval do Švýcarska. V letech 1906–1907 studoval práva v Curychu. V následujících letech se střídavě pohyboval v Berlíně, Vídni a nelegálně i v Rusku. Začal více spolupracovat s Lvem Trockým, který se stal jeho přítelem. V roce 1912 byl v Oděse zatčen, uvězněn a pak poslán na Sibiř.

V revoluci 1917Editovat

Po únorové revoluci byl z vyhnanství propuštěn, dorazil do Petrohradu a od května 1917 opět spolupracoval především s Trockým. Společně bojovali za sjednocení menševiků a dalších socialistů s bolševiky, což se podařilo jen zčásti. V říjnu (listopadu) 1917, během bolševické revoluce, byl Joffe předsedou Petrohradského revolučního výboru.

DiplomatEditovat

Brestlitevský mírEditovat

 
Sovětská delegace v Brestu Litevském (Joffe sedí uprostřed, Trockij stojí druhý zprava)

Následně se stal komisařem pro zahraniční záležitosti a od konce listopadu 1917 do ledna 1918 vedl poněkud bizarní ruskou delegaci (členkou byla mj. nedávno propuštěná vražedkyně Anastasija Bicenko) v jednáních s ústředními mocnostmi v Brestu Litevském. Dne 2. (15.) prosince 1917 podepsal Joffe dočasné příměří s Německem, Rakousko-Uherskem, Tureckem a Bulharskem a od 22. prosince, kdy začala skutečná mírová jednání, se snažil prosazovat z hlediska situace na frontě poněkud naivní doktrínu „míru bez anexí a kontribucí“ s široce pojatým uplatňováním práva na národní sebeurčení. Rakouský ministr zahraničí hrabě Otakar Černín později na Joffeho vzpomínal:[1]

Vůdce ruské delegace je Žid jménem Joffe, který byl nedávno propuštěn ze Sibiře [...] Po jídle jsem měl první delší rozhovor s panem Joffem. Celá jeho teorie je založena na všeobecném uplatňování práva na sebeurčení národů v nejširší podobě. Takto osvobozené národy pak musejí být přivedeny k tomu, aby se navzájem měly rády [...] Já jsem mu sdělil, že nehodláme napodobovat ruské metody, a že bychom také netolerovali zasahování do našich vnitřních záležitostí. Pokud se bude nadále držet svých utopických názorů, mír nebude možný. A pak bych mu doporučoval, aby odcestoval zpět nejbližším vlakem. Pan Joffe se na mě ohromeně podíval a chvíli mlčel. Pak pokračoval v - pro mě, nikdy nezapomenutelném - přátelském, nebo dokonce skoro prosebném tónu: "Velice doufám, že budeme schopni také ve vaší zemi vyvolat revoluci ..."

Brzy Joffe zjistil, že o bolševické utopie centrální mocnosti nejeví zájem a bolševičtí diplomaté od ledna 1918 již pod vedením Trockého přešli na nejasnou a zdržovací doktrínu „ani válka, ani mír“. Odmítali uzavřít konečnou mírovou smlouvu na základě tvrdých německých požadavků a čekali, že světová revoluce vyřeší vše za ně. Němcům nakonec došla trpělivost a 18. února 1918 zahájili velkou ofenzívu proti v podstatě nefunkční ruské armádě, která donutila Rusy kapitulovat. V únoru a březnu 1918 už byl Joffe pouze řadovým členem mírové delegace. Lenin nakonec prosadil podepsání pro Rusko velmi nevýhodného ale nutného míru, které za bolševiky signoval Grigorij Sokolnikov.

Další diplomatická kariéraEditovat

Joffe následně působil v Petrohradu a v dubnu 1918 byl poslán do Německa jako ruský diplomatický zástupce. Dojednal a podepsal dodatkovou smlouvu s Německem (srpen 1918). Začátkem listopadu 1918 byl spolu s dalšími ruskými bolševiky z Německa vyhoštěn s tím, že se snaží rozdmýchat komunistický puč. V letech 1919 až 1921 pracoval v různých vyšších funkcích, ale skutečně vrcholným bolševickým funkcionářem se nestal. Angažoval se v diplomatických jednáních s Polskem, Litvou, Lotyšskem a Estonskem v letech 1920 a 1921. Jako vedoucí sovětské delegace podepsal mír z Tartu s Estonskem. Měl důležitý podíl na dojednání a podepsání Rižského míru s Polskem (hlavní ruský signatář).

V únoru 1922 se jako jeden z delegátů zúčastnil jednání v Janově, což byla první konference, na níž západní mocnosti jednali s bolševickými představiteli Ruska. O své zkušenosti ještě téhož roku sepsal krátkou knihu. Poté byl poslán do Číny jako sovětský velvyslanec. Zde dojednal dohodu se Sunjatsenem o pomoci Kuomintangu - tah, který zřejmě měl přivést Kuomintang ke spolupráci s komunisty. V červnu 1923 se přesunul do Japonska, ale zdlouhavá jednání zde musel kvůli vážné nemoci přerušit. Vrátil se do SSSR a poté, co se mu zlepšilo zdraví, byl vyslán s delegací do Velké Británie. Následně v letech 1924-1926 působil jako sovětský velvyslanec v Rakousku.

 
Joffeho hrob

Trockij, smrt a dědictvíEditovat

Joffe zůstával věrný svému příteli Trockému a s tím, jak se Trockij pomalu dostával do opozice, upadal v stranické hierarchii i Joffe. Navíc ho sužovala těžká a bolestivá nemoc - polyneuritida (zánět nervů), která ho čím dál častěji poutala na lůžko. Vysocí straničtí představitelé nedovolili Joffemu vycestovat a léčit se v zahraničí. 12. listopadu 1927 byl Trockij vyloučen ze strany a to byla poslední kapka i pro Joffeho. 16. listopadu 1927 spáchal sebevraždu, přičemž zanechal i dopis na rozloučenou adresovaný Trockému. Dopis nicméně zabavila sovětská tajná policie a později ho využila jak k diskreditaci Joffeho, tak Trockého. Trockého smuteční řeč na Joffeho pohřbu se stala jeho posledním veřejným projevem v Sovětském svazu.[2]

Joffeho žena Maria byla obviněna z trockismu, za Stalinských čistek zatčena a asi 20 let vězněna. Nicméně přežila a vydala i své paměti (One Long Night: A Tale of Truth). Jeho dcera Naděžda, rovněž trockistka, přežila věznění v gulagu a taktéž vydala memoáry (rusky Время назад: Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха,[3] anglicky Back in Time: My Life, My Fate, My Epoch).

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Adolph Joffe na anglické Wikipedii.

  1. CZERNIN VON UND ZU CHUDENITZ, Ottokar Theobald Otto Maria. In the world war. New York, London: Harper & brothers, 1920. 412 s. Dostupné online. S. 245-246. 
  2. IOFFE, Nadezhda. Back in Time: My Life, My Fate, My Epoch : the Memoirs of Nadezhda A. Joffe. [s.l.]: Mehring Books, 1995. 267 s. Dostupné online. ISBN 9780929087702. (anglicky) Google-Books-ID: Jk0k_LBDmHEC. 
  3. Глава 1 ::: Иоффе Н.А. - Время назад ::: Иоффе Надежда Адольфовна ::: Воспоминания о ГУЛАГе :: База данных :: Авторы и тексты. www.sakharov-center.ru [online]. [cit. 2018-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazyEditovat