Žrec je označení pro kněze slovanského předkřestanského náboženství. Existenci kněží máme doloženou pouze pro prostředí polabských a pobaltských Slovanů, kde měli významnou pozici v souvislosti s kulty Svarožice v Retře, Svantovíta v Arkoně, Jarovíta ve Volhošti a s dalšími.

Žrec žehná bojovníkovi, Andrej Šiškin, 2018

EtymologieEditovat

Do češtiny bylo slovo převzato během národního obrození z ruského Жрец, které označuje obecně „pohanského“ kněze. Vychází z praslovanského *žьrьcь a to zase ze *žerti ‘obětovat bohům; slavit“. Původ výrazu leží až v praindoevropském *gwer- „pozvednout hlas, chválit“. Slovo je nejspíše příbuzné s výrazem hrany „vyzvánění za mrtvé“ a uhranout.[1]

Slovo kněz, stejně jako kníže, namísto toho vychází z praslovanského *kъnędzь, které představuje ranou výpůjčku z pragermánského *kuningaz „vládce rodu, král“. K posunu významu ze světského vládce na duchovního došlo pouze v západoslovanských jazycích.[1]

Vývoj a funkceEditovat

 
Svantovítův žrec s obětním rohem, žulová deska ve zdi kostela v Altenkirchenu na Rujáně

Lze předpokládat že funkci žrece-obětníka ve slovanské společnosti původně vykonávala hlava rodiny, rodu či kmene. To naznačuje například zmínka Einhardových análů z 9. století podle kterých veletský kníže Dragovit vykonával v chrámu obřad, archeologické nálezy naznačují obětnickou funkci i ruských knížat. Ke vzniku zvláštní kněžské vrstvy však došlo jen u Slovanů usazených u Labe a Baltu, snad v reakci na politický tlak sousedních Franků a Sasů, kteří již vyznávali křesťanství a případný přestup Slovanů na novou víru byl spojován s mocenským porobením. Institut slovanských kněží mohl být také inspirován kněžími křesťanskými.[2]

Přestože samotné slovo žrec má ruský původ nemáme mimo prostředí polabských a pobaltských Slovanů doloženo kněžstvo, ale pouze jednotlivci věnující se magii a věštění, někdy označované výrazem volchvové. Tito „čarodějové a hadači“ podle archeologa Zdeňka Váni představovali původně jediné slovanské náboženské specialisty.[2] Funkci náboženských specialistů mohli mít také velkomoravští igrici.[3]

Největší mocí ze polabských a pobaltských kněží disponoval nejspíše velekněz (pontifex) sloužící ve Svantovítově chrámu v Arkoně na Rujáně. Svantovítovi, jeho chrámu a kněžím plynuly dary prostých lidí i kupců a také každoroční obětní dávky. Veleknězi byli podřízeni nižší kněží, disponoval družinou tří set jezdců a podle Helmolda z Bosau byl ctěn více než kníže, který byl na jeho rozhodnutích závislý. Velekněz svolával sněmy, vedl diplomatická jednání a věštil. Ve Štětíně měl každý ze čtyř chrámů svého sacerdota, nad kterými stál pontifex, snad sloužící Triglavovi. Kněží v Arkoně byli voleni sněmem, věnovali se diplomatickým vyjednáváním a od ostatních se odlišovali svými dlouhými vlasy a vousy.[4] Významné postavení kněží na sněmech je zmiňováno také ve Štětíně a Volyni. Kromě toho máme kusé zmínky o dalších kněžích ve Volhošti, Korenici, Stargardu nebo o knězi bohyně Živy.[3]

Kněží se věnovali vedení obřadů, obětí, včetně oběti lidské, a věštbám, které mohli rozhodovat o válce a míru. K divinačním metodám náležela například věštba z picího rohu, pomocí velkého koláče, pomocí dřívek, ptakopravectví či pomocí koně. Herbord zmiňuje také to, že kněží upadali do extáze a křečí a mívali vidění.[3]

ReferenceEditovat

  1. a b REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001. ISBN 80-85927-85-3. S. 218, 289, 727, 789, 793. 
  2. a b VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 196–198. 
  3. a b c DYNDA, Jiří. Kněží, čarodějové a hadači: Prvofunkční specialisté a jejich postavení ve společnosti archaických Slovanů. Sacra [online]. 2012. Roč. 10, čís. 2. Dostupné online. ISSN 1214-5351. 
  4. ‎GRAMMATICUS, Saxo; ‎‎FISHER, ‎Peter. Gesta Danorum : The history of the Danes, Volume II. (book XIV). 1. vyd. Oxford: Clarendon Press, 2015. ISBN 978-0-19-87057-65. S. 1277 (39.4.). 

Externí odkazyEditovat