Želčany

část obce Chválenice v okrese Plzeň-město

Želčany (německy Seltschan[2], do roku 1923 Selčany[3]) je malá vesnice, část obce Chválenice v okrese Plzeň-město. Nachází se asi 2 km na jih od Chválenic. Prochází zde silnice I/20. Je zde evidováno 29 adres.[4] V roce 2011 zde trvale žilo 77 obyvatel.[5] Želčany je také název katastrálního území o rozloze 2,47 km².[6]

Želčany
Novogotická zvonička na želčanské návsi
Novogotická zvonička na želčanské návsi
Lokalita
Charaktermalá vesnice
ObecChválenice
OkresPlzeň-město
KrajPlzeňský kraj
Historická zeměČechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel77 (2011)[1]
Katastrální územíŽelčany (2,47 km²)
PSČ332 04
Počet domů25 (2011)[1]
Želčany
Želčany
Další údaje
Kód části obce54968
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HistorieEditovat

Nejstarší písemné zmínkyEditovat

Ves Želčany jsou v současné době společně se sousední vsí Chouzovy administrativní částí obce Chválenice. Jako původně samostatná obec se Želčany objevují v historických dílech až poměrně pozdě. Nejstarší písemné záznamy pocházejí z let 1377–1379. V roce 1377 jsou v souvislosti se sporem o obsazení chválenické fary jmenováni Jan a Vrbata ze Želčan, svědkové faráře Jindřicha Kabáta vladyky Viléma z Pušperka.[7] V roce 1379 jsou Želčany zmíněny v berním rejstříku Plzeňského kraje. V tomto případě jsou uváděna jména Mladota a Hohniber, jimž patřilo ve vsi šest statků.[8] Želčany měly již ve středověku strategicky výhodnou polohu v údolí Střížovického potoka, mezi hrady Radyně a Vlčtejn a na královské silnici z Plzně do Nepomuka.

Nález pokladu z 11. stoletíEditovat

Zdá se, že skutečná historie Želčan výrazně předchází první písemné zmínky. Svědčí o tom nález mincí, uskutečněný v roce 1884 při stavebních pracích ve zdejší usedlosti čp. 25. Při kopání základů – údajně na hrázi zaniklého rybníčku – narazil majitel nejprve na plochý břidlicový kámen a pod ním prokopl hliněnou nádobu džbánovitého tvaru. Z nádoby se vysypalo 2116 mincí, denárů z doby knížete Oldřicha, a čtyři malé náušnice. Mince – malé stříbrné plíšky – byly vyraženy v domácí vyšehradské mincovně. Celý poklad vážil 2 kg. Většinu mincí prodal hospodář Valdštejnovu zahradníkovi na Kozlu, archeologovi a tajemníkovi plzeňského historického muzea Františku Xaveru Francovi. Starší a početně nevelkou částí pokladu byly bavorské mince z 10. století, nad nimiž několikanásobně převládaly české denáry z první poloviny 11. století. S výjimkou denáru knížete Jaromíra z období konce jeho vlády, přinesl želčanský nález výhradně ražby knížat Oldřicha a Břetislava I.[9]

Do počátku třicetileté válkyEditovat

V roce 1401 patřily Želčany, společně s vesnicemi Habrovou, Chýnovem, Klabavou, Lučištěm, Němčovicemi, Německou Břízou a Žikovem k panství rokycanského proboštství. To pak bylo za válek husitských na krátkou dobu zničeno a kolem roku 1440 obnoveno. V roce 1546 byl majetek rokycanského proboštství zastaven králem Ferdinandem I. Habsburským městu Rokycany za 500 kop českých grošů s podmínkou, že bude město vydržovat dva kněze. Město Rokycany se hospodářsky vzmáhalo a roku 1575 koupilo od krále Maxmiliána II. majetek plaského kláštera a rokycanského proboštství.[10] Vedle vsi Želčany připadly tehdy městu Rokycany také ves Německá Bříza s mlýnem, ves Nynice, pustá ves Habrová, pustá ves Klabava a pustina Kokotsko, ve vsi Újezdec (dnešní Újezd v Plzni 4) sedm sedláků, v Dlouhé Lhotě (dnešní Lhota pod Radčem) pět sedláků a v Němčovicích sedm sedláků. K panství města Rokycany patřily ve druhé polovině 16. století po určitou dobu také vesnice Čížkov, Dolany, Hořejší Lukavice, Chylice, Kamenný Újezd, Litohlavy, Nadryby, Přešín, Tymákov a Újezd (blíže neupřesněný), pět sedláků v Ejpovicích, dva chalupníci v jinak pusté vsi Habrová, pusté vsi Chácov a Levče, panské dvory Habrová, Mokrouše a Hradecko, Manholtovský mlýn u Nadryb, hrad Starý zámek u Ejpovic, vrch Hradiště u Ejpovic a les Čilina. V Želčanech bylo roku 1579 sedm osedlých hospodářů.

Konkrétnější zprávy o Želčanech existují od čtyřicátých let 16. století do dvacátých let 17. století, kdy je vesnice poměrně často zmiňována v různých rokycanských městských knihách. Z toho důvodu je možné udělat si poměrně jasnou představu o životě v malé vsi na počátku novověku. Z tohoto období jsou známa jména želčanských rychtářů, majetkové přesuny na statcích, spory s okolními vesnicemi i mimořádné události v životě zdejších lidí. Z dochovaných archivních pramenů je zřejmé, že převážná většina obyvatel Želčan bývala před třicetiletou válkou německého původu.[11]

Třicetiletá válkaEditovat

Želčanská vrchnost, rokycanští měšťané, byla od husitských válek kališnického vyznání. Náboženské napětí je patrné i ve vztahu mezi želčanskými obyvateli a chválenickým farářem. Po bitvě na Bílé hoře bylo město Rokycany potrestáno za vzpouru a jeho majetek byl částečně zkonfiskován. Ve prospěch plaského kláštera se muselo vzdát vesnic Nadryby, Německá Bříza, Újezd u sv. Kříže a Nynice. Městu zbylo šest celých vsí – Čížkov, Kamenný Újezd, Litohlavy, Přešín, Tymákov a Želčany. Vsi Habrová a Klabava zůstávaly pusté, opuštěna byla také ves Chylice. Vesnice Čížkov a Přešín byly Rokycanskými roku 1623 zastaveny Adamovi staršímu Vratislavovi z Mitrovic proti dluhu 2000 kop grošů míšenských, které nebylo město schopno splatit. Pro město šlo o velkou ztrátu, jelikož v Čížkově a Přešíně se nacházely dvě vrchnostenské krčmy patřící k rokycanskému špitálu a jeden mlýn zvaný Hradecko (pravděpodobně pozůstatek panského dvora). Aby mohli zastavené vesnice vyplatit, rozhodli se Rokycanští roku 1629 prodat Želčany, v letech 1618–1627 několikrát vypleněnou, a tři sedláky ve vsi Němčovice. Želčany koupil 24. října 1629 za 2200 kop grošů míšenských hejtman Plzeňského kraje, Kryštof Karel Kokořovec z Kokořova, na Nebílovech a Žákavě. Po zbytek třicetileté války chybí informace o poměrech ve vsi Želčanech. Je zřejmé, že někteří hospodáři uprchli na sousední panství.[12] Poválečné soupisy poddaných a první chválenické farní matriky ukazují, že během válečných a poválečných let došlo k úplné výměně obyvatelstva. Původní německé obyvatele nahradili noví osadníci s česky znějícími jmény. Tato výměna se pravděpodobně nedotkla jediné usedlosti – škalovského gruntu čp. 11. Součástí nebílovského panství byly Želčany, stejně jako Chválenice, až do konce feudalismu.

Po třicetileté válceEditovat

 
Alej republiky

První soupis poddanských usedlostí po třicetileté válce se konal v roce 1654. Nazýval se Berní rula. V obci v té době bylo sedm selských statků a dva pusté. Hospodářská situace poddaných se nelepšila a ti, pokud to šlo, z gruntu raději odcházeli, aby se vyhnuli tíživým povinnostem vůči vrchnosti. Roku 1678 byly, podle údajů z revidované Berní ruly, v Želčanech z devíti usedlostí obsazeny pouze čtyři, ostatní zůstávaly pusté.[13] Podle přiznání chválenického faráře Jana Podhorského měly v této době Želčany 32 obyvatel. Demografická situace se ale začala pozvolna zlepšovat. V roce 1700 již v Želčanech žilo osmdesát obyvatel. Od 70. let 17. století je v Želčanech poprvé zmíněn kovář. Díky nejstarším chválenickým farním matrikám víme, že místní obyvatelé se věnovali také celé řadě dalších povolání a řemesel. Vedle kováře zde působili bečvář, kočí, kolář, myslivec, pastýř, rybníkář, sladovnický tovaryš, šenkýř a tkadlec. V osmdesátých letech 17. století byly pro Želčany založeny první pozemkové knihy, které umožňují ještě hlubší poznání poměrů v Želčanech.[14] V 18. století vyvstala potřeba vyhotovit nový soupis poddaných a půdy. Vznikl takzvaný Tereziánský katastr, jenž byl pro Želčany sestaven v roce 1716. Novými prameny jsou v této době také urbář panství nebílovského z roku 1713 a údaje ze zádušní knihy chválenického farního kostela. V této době již bylo všech devět zdejších usedlostí obsazeno. Hospodáři byly značně bohatí a vlastnili velké výměry polí. Do konce 18. století se počet obyvatel téměř zdvojnásobil. Počet dvorů zůstal stejný, přibyly však podružské chalupy bez pozemků. V Josefském katastru se uvádí, že v roce 1787 bylo v Želčanech již 17 usedlostí.[15]

Nejnovější historieEditovat

Želčany byly hlavně zemědělskou obcí s převahou selské vrstvy. Od poloviny 19. století století vesnice už téměř nerostla. Přibylo několik domů, ale stav obyvatelstva zůstal stejný. V roce 1846 zde bylo 20 domů a 140 obyvatel, v roce 1924 domů 27 se 147 obyvateli, což svědčí o skutečně mírném vzestupu. Teprve poslední čtvrtstoletí 19. století vneslo jisté změny do celkového způsobu života obyvatel Želčan. Týkaly se hlavně způsobu obdělávání půdy.[16] Velkou zásluhu na modernizaci hospodaření měl dlouholetý chválenický farář a rokycanský vikář Josef Vendelín Tangl.[17] Rozvoj pokračoval až do období před první světovou válkou, kdy byla v obci založena organizace zemědělské agrární strany, a pak strany sociálně demokratické. Dne 5. srpna 1900 byla na želčanské návsi, na místě nedávno zbořené pastoušky, vystavěna zvonička, s jejíž pomocí bylo obyvatelstvo místním kovářem varováno před živelnými pohromami.[18] V roce 1929 byl založen společný Sbor dobrovolných hasičů pro Želčany a Chouzovy.

 
Natáčení dokumentu České televize o Aleji republiky v květnu 2018

V osmdesátých letech 19. století se obyvatelé odkázaní na zemědělství nemohli již uživit a masivně odcházeli za prací do Ameriky. Rovněž velká hospodářská krize třicátých let a nacistická okupace měly na život v obci stejně neblahý vliv. V únoru roku 1947 byl ve vsi postaven obecní dům, družstevní prádelna a 2. února pak založeno strojní družstvo. Po začlenění strojů do zemědělské výroby bylo v Želčanech 29. ledna 1950 založeno Jednotné zemědělské družstvo. Na schůzi občanů se v témže roce poprvé projednávalo sloučení Želčan a Chouzov. V roce 1960 došlo ke spojení želčanského a chouzovského JZD a roku 1964 bylo připojeno také družstvo chválenické, přičemž došlo ke vzniku společného JZD "Rozkvět". Integrace pokračovala v roce 1974, kdy se JZD "Rozkvět" sloučilo s JZD ve Šťáhlavech a Nezbavěticích v jeden velký ekonomický celek. Ve stejném roce byly sloučeny vsi Želčany, Chouzovy a Chválenice v jedinou obec, Chválenice, a Želčany se staly jejími místními částmi. V roce 1990 byla v Želčanech svépomocí vystavěna nová hasičská zbrojnice.[19]

Alej republikyEditovat

Dne 13. dubna 1969 vysadila pětice želčanských školáků, pod vedením kronikářů Václava Kosnara a Zdeňka Hostáně, na jižním okraji vsi Želčany pět lipek. Stromky symbolizovaly pět desetiletí svobodného Československa. Dnes lípy tvoří vzrostlé stromořadí známé jako Alej republiky.[20] Dne 16. června 2018, byla v České televizi odvysílána, při příležitosti 100. výročí vzniku republiky, reportáž o založení a osudech této aleje.[21]


SoučasnostEditovat

Od roku 1945 obyvatelé Želčan vykonali mnoho pro rozkvět své vsi. V letech 1952–1953 byl postaven most, zrekonstruovaný v roce 2007, v roce 1965 bylo zřízeno veřejné výbojkové osvětlení a v letech 1968–1969 vystavěna kanalizace. V roce 1999 byla pod patronátem Obecního úřadu ve Chválenicích provedena celková plynofikace vsi a v roce 2000 proběhla oprava želčanské zvoničky. V posledních dvaceti letech jsou Želčany v regionu známy především díky opakovaným úspěchům místního sboru dobrovolných hasičů a jeho dětského družstva. Místní hasiči se navíc v Želčanech a sousedních Chouzovech starají o udržování lidových tradic a všeobecný rozvoj kulturního života.

TuristikaEditovat

V Želčanech a okolí je několik turisticky zajímavých míst:

  • Novogotická zvonička – vystavěna roku 1900 na návsi v Želčanech pro varování obyvatelstva před živelnými pohromami
  • Alej republiky – skupina pěti lip vysazená roku 1969 při příležitosti 50. výročí vzniku Československé republiky
  • Niklojc hruška, památný ovocný strom v Chouzovech
  • kostel sv. Martina ve Chválenicích, pozdně barokní stavba od Kiliána Ignáce Dientzenhofera z let 1747–1752
  • barokní zámek Nebílovy
  • zřícenina gotického hradu Vlčtejn
  • zřícenina gotického hradu Radyně
  • barokní poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie v Seči
  • klasicistní zámek Kozel


ReferenceEditovat

  1. a b Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. Amtliches deutsches Ortsbuch für das Protektorat Böhmen und Mähren: herausgegeben vom Reichsprotektor in Böhmen und Mähren. Prag: Selbsverlag des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren, 1940. s. 244. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/nkp/uuid/uuid:4d9cc2f0-2433-11e6-8145-5ef3fc9bb22f
  3. Šumavan: týdenník pro zábavu a poučení. Klatovy: Max. Čermák, 14.02.1923, 55(12). s. [3]. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:5b5f7d90-9f56-11ea-9ded-005056825209
  4. Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2009-10-10 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  5. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 238. 
  6. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-10. 
  7. Soudní akta konzistoře Pražské. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1893. 
  8. BĚLOHLÁVEK, Miloslav. K historii okolních vesnic. 700 let Chválenic. Chválenice: MNV Chválenice, 1975, s. 83–93. 
  9. HÁSKOVÁ, Jarmila. Numismatický příspěvek k historickým počátkům. 700 let Chválenic. Chválenice: MNV Chválenice, 1975, s. 21–25. 
  10. BĚLOHLÁVEK, Miloslav. K historii okolních vesnic. 700 let Chválenic. Chválenice: MNV Chválenice, 1975, s. 83–93. 
  11. Archiv města Rokycany: pozemkové/městské knihy (1. část). Porta Fontium [online]. Státní oblastní archiv v Plzni [cit. 2019-06-18]. Dostupné online. 
  12. Archiv města Rokycany: pozemkové/městské knihy (1. část). Porta Fontium [online]. Státní oblastní archiv v Plzni [cit. 2019-06-18]. Dostupné online. 
  13. BĚLOHLÁVEK, Miloslav. K historii okolních vesnic. 700 let Chválenic. Chválenice: MNV Chválenice, 1975, s. 83–93. 
  14. Pozemková kniha pro Želčany, Střížovice a Zdemyslice. Ebadatelna [online]. Státní oblastní archiv v Praze [cit. 2019-06-18]. Dostupné online. 
  15. BĚLOHLÁVEK, Miloslav. K historii okolních vesnic. 700 let Chválenic. Chválenice: MNV Chválenice, 1975, s. 83–93. 
  16. BĚLOHLÁVEK, Miloslav. K historii okolních vesnic. 700 let Chválenic. Chválenice: MNV Chválenice, 1975, s. 83–93. 
  17. SANKOT, Jiří. Kanovník Josef V. Tangl a jeho rodina. Oficiální stránky obce Chválenice [online]. Obec Chválenice [cit. 2019-06-18]. Dostupné online. 
  18. SANKOT, Jiří. Z běžného života na vsi. Oficiální stránky obce Chválenice [online]. Obec Chválenice [cit. 2019-06-18]. Dostupné online. 
  19. BĚLOHLÁVEK, Miloslav. K historii okolních vesnic. 700 let Chválenic. Chválenice: MNV Chválenice, 1975, s. 83–93. 
  20. SANKOT, Jiří. Alej republiky v Želčanech. Lípy republiky 1918–2018 [online]. [cit. 2019-06-18]. Dostupné online. 
  21. SANKOT, Jiří. Příběh Aleje republiky v České televizi. Chválenický trojlístek. 2018, roč. 4, čís. 9, s. 12. 

Externí odkazyEditovat