Štefan Osuský
Štefan Osuský (31. března 1889, Brezová pod Bradlom – 27. září 1973, Herndon u Washingtonu, USA) byl československý politik a diplomat slovenského původu.
| JUDr. Štefan Osuský | |
|---|---|
.jpg) Štefan Osuský v roce 1939 | |
| státní ministr exilové vlády v Londýně | |
| Ve funkci: 21. července 1940 – 31. března 1942 | |
| Prezident | Edvard Beneš |
| Předseda vlády | Jan Šrámek |
| Narození | 31. března 1889 Brezová pod Bradlom  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 27. září 1973 (ve věku 84 let) Herndon  USA |
| Místo pohřbení | Oak Hill Cemetery |
| Ocenění | Řád Tomáše Garrigua Masaryka _BAR.svg){kind=small} 1. třídy in memoriam (1992)Řád bílého dvojkříže  II. třídy (2001) |
| Commons | Štefan Osuský |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis editovat
Narodil se v rolnické rodině, která se později zabývala rovněž koželužstvím a obchodem kůžemi. Od roku 1906 žil v USA, kam se provdala jeho sestra za chicagského továrníka slovenského původu Svadíka. V USA studoval teologii ve Springfieldu a na universitě v Chicagu sociální a přírodní vědy a později práva, z nichž získal doktorát v roce 1915. Po ukončení studia se rozhodoval mezi geologií a právem. Zvítězil zájem o politiku a právo a po složení advokátských zkoušek pracoval v advokátní kanceláři v Chicagu. Působil také jako funkcionář slovenských krajanských spolků a po roce 1915, se zapojil do československého zahraničního odboje. V květnu 1916 byl vyslán jako zástupce Slovenské ligy v Americe za Masarykem do Londýna a z jeho pověření pak do Paříže, kde navázal spolupráci s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem. Osobně podpořil vznik Československé národní rady v roce 1916 a v letech 1917 až 1918 měl na starosti propagační činnost rady jako ředitel pobočky nově vzniklé agentury Československé tiskové kanceláře v Ženevě. Od 8. do 10. dubna 1918 zastupoval v Římě spolu s Milanem Rastislavem Štefánikem slovenský národ na Kongresu utlačovaných národů a v Itálii měl poté na starosti rekrutování dobrovolníků do československých legií v Itálii. Koncem října 1918 se zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě o budoucí podobě státu.[1] Spolu Benešem a dalšími tam podepsal prohlášení souhlasu s dosavadním průběhem Masarykovy zahraniční akce. [2] Od ledna 1919 byl pověřen rovněž funkcí generálního tajemníka československé delegace na Pařížské mírové konferenci a za Československo též podepsal v červnu 1920 Trianonskou smlouvu, která řešila poválečné hranice Maďarska.
Spolu s Edvardem Benešem zastupoval v letech 1921–1932 Československo v nově vzniklé Společnosti národů, v letech 1919 a 1920 pracoval zároveň jako československý vyslanec ve Spojeném království a od roku 1920 do konce 30. let jako velvyslanec Československa v Paříži.
Po Mnichovské dohodě nesouhlasil s postupem Edvarda Beneše a po rozbití Československa v březnu 1939 odmítl vydat pařížský úřad velvyslanectví a začal organizovat československý zahraniční odboj. V říjnu téhož roku podepsal s francouzským premiérem Édouardem Daladierem smlouvu o obnovení československé armády ve Francii a v listopadu se stal členem Československého národního výboru založeného v Londýně Benešem. V červenci 1940 byl sice jmenován ministrem exilové vlády, ale jeho vztahy s Benešem se nadále zhoršovaly. Spory, které se týkaly zejména otázek zahraniční politiky, vedení odboje a poválečného uspořádání republiky vedly k tomu, že byl v březnu 1942 odvolán ze svých funkcí a stáhl se z politického života.
Přednášel dějiny diplomacie a mezinárodních vztahů v Oxfordu a na jaře 1945 odešel do USA, kde se na Colgate University v Hamiltonu stal řádným profesorem. Po únoru 1948 se angažoval v Radě svobodného Československa a vydal řadu studií a knih o československé politice a mezinárodních vztazích.
V roce 1919 se oženil s pěvkyní Národního divadla v Praze Pavlou Vachkovou (1891–1978).
V roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka a v roce 2001 slovenský Řád bílého dvojkříže II. třídy. V roce 1995 o jeho životě natočila Slovenská televize dokument Vzpomínka nikdy nezklame.
Reference editovat
- ↑ PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 106–108.
- ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 134–135
Související články editovat
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Štefan Osuský na Wikimedia Commons 
Osoba Štefan Osuský ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Štefan Osuský
- http://www.smirice.eu/lide/vachkova/vachkova.htm
