Štěpán Bočkaj
Štěpán Bočkaj (maďarsky Bocskai István případně ve staré maďarštině Bocskay) (1. ledna 1557 Kluž – 29. prosince 1606 Košice) byl příslušník bohaté sedmihradské magnátské rodiny, vůdce jednoho z uherských protihabsburských stavovských povstání, sedmihradský kníže a uherský protikrál.
Štěpán Bočkaj | |
---|---|
Narození | 1. ledna 1557 Kluž |
Úmrtí | 29. prosince 1606 (ve věku 49 let) Košice |
Místo pohřbení | Alba Iulia |
Povolání | vojevůdce a politik |
Choť | Kata Hagymássy |
Rod | Bočkaiovci a Bocskay family |
Funkce | sedmihradský kníže (1605–1606) |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Životopis
editovatNarodil se v roce 1557 v Kluži (rumunsky Cluj) ve vězení, kam uvrhnul jeho otce Juraje (Györgyho) a matku (Krisztinu Sulyok) sedmihradský vojvoda Jan Zikmund Zápolský za to, že prosazoval zájmy Habsburků v Sedmihradsku. Štěpán byl poté vychován na císařském dvoře ve Vídni a později v Praze.
Jeho bratranec Zikmund Báthory jmenoval Bočkaje za varadinského hlavního kapitána (1592–1598), čímž se stal jedním z nejvýznamnějších sedmihradských politiků.
V roce 1598 se Zikmund Báthory zřekl trůnu a zemi navzdory protestu velké části sedmihradské šlechty přenechal Habsburkům včetně bočkajovských statků.
Při taktizování Báthoryovců mezi Habsburky a Turky, na kterém se Bočkaj osobně podílel, se nakonec dostal do politické izolace. V roce 1603 odešel do Prahy, aby se osobně omluvil císaři Rudolfovi, ten ho však uvrhnul do „ctihodného vězení“. Po návratu se stáhl na své bihorské statky.
Bočkajovo povstání
editovatV roce 1604 Štěpán Bočkaj zahájil na území Slovenska rozsáhlé povstání proti Habsburkům, které v konečném důsledku umožnilo Turkům znovu dobýt některá z území (Pešť, Ostřihom), která těsně předtím ztratili. Jedním z důvodů povstání bylo zvýšení daní a konfiskace majetku protestantů Habsburky v Uhrách. Konfiskace se týkaly zejména Štěpána Illesházyho na Slovensku, který v roce 1603 uprchnul do Polska a později pomáhal Bočkajovi. Druhým bezprostředním důvodem byly akce proti protestantům ve slovenských svobodných královských městech – například v Košicích jim sebrali katedrálu a věnovali ji katolíkům a císař Rudolf II. na sněmu v Bratislavě obnovil staré zákony proti protestantům. Třetí důvod byl v Sedmihradsku. Tento stát tradičně inklinující víc k Turkům než k Habsburkům se v letech 1597–1598 a 1602–1604 stal součástí Uher (tedy habsburského území) a u místních šlechticů kvůli tomu docházelo ke vzpourám. Generálové císařských vojsk Giorgio Basta a hrabě Jan Jakub Barbiano Belgiojoso d´Este proto pustošili Sedmihradsko v letech 1602 až 1604. Jedna skupina vzbouřenců pod vedením M. Sékelyho utekla před habsburskými vojsky na turecké území a v roce 1604 přesvědčila magnáta Štěpána Bočkaje, bývalého spojence Habsburků, aby jim pomohl proti nim.
V září 1604 se velitel habsburských vojsk v Sedmihradsku tajně dozvěděl, že Bočkaj se má stát vůdcem vzpoury, a přikázal košickému kapitánovi Belgiosovi, aby zkonfiskoval bočkajovské majetky na východním Slovensku. Nato Bočkaj v říjnu 1604 započal s tažením na východní Slovensko proti Habsburkům a porazil Belgiosa, který nato utekl na severní Slovensko.
Bočkaj obsadil Košice a poté celé východní Slovensko a z Košic udělal své hlavní sídlo. Část Bočkajových vojsk porazil v Ožďanech v listopadu Giorgio Basta, který však nedobyl Košice a na zimu se musel stáhnout. 20. listopadu Bočkaj uzavřel spojenectví s Turky, kteří ho uznali za sedmihradského knížete a uherského krále. V prosinci 1604 Bočkaj s podporou Turků a slovenských šlechticů dobyl města na jihu středního Slovenska (Fiľakovo, Krupina, Ďarmoty).
Po zimě, v dubnu až říjnu 1605, dobyl Bočkaj skoro celé Slovensko, kromě hlavního města Uherska Bratislavy, a v květnu a červnu podnikal výpady do Rakouska a na Moravu. Na západě ho zastavily moravské stavy a habsburská vojska. Už v listopadu 1605 však začali šlechtici, kteří se zúčastnili povstání, vést s Habsburky jednání o míru. To pramenilo z obav, že by si Turci jako Bočkajovi spojenci mohli ponechat dobytá města a pevnosti. Bočkaj s jednáním souhlasil z obavy, aby mír nebyl uzavřen bez něho.
V únoru 1606 bylo uzavřeno příměří a 23. června 1606 byl nakonec podepsán Vídeňský mír, podle kterého Bočkaj získal Sedmihradský trůn a tří uherské stolice na hranicích se Sedmihradskem (které se měly vrátit po jeho smrti). Uherští šlechtici získali zpět svá předcházející politická a náboženská privilegia. Mír však měl nabýt účinnost až poté, kdy dojde k uzavření míru mezi Habsburky a Turky. Císař Rudolf II. však s Vídeňským mírem nesouhlasil.
V listopadu 1606 byl nakonec u Hurbanova uzavřen dvacetiletý mír mezi arcivévodou Matyášem Habsburským, Turky a Štěpánem Bočkajem, který tak ukončil patnáctiletou válku, jakož i Bočkajovo povstání. Byla zrušena nařízení, která vydal Rudolf II. proti nekatolíkům, Bočkaj byl uznán za sedmihradského knížete, nejjižnější Slovensko se znovu stalo součástí habsburského území a Habsburkové zaplatili Turkům jednorázovou sumu 20 000 tolarů. Samotný císař Rudolf II. s mírem opět nesouhlasil, čehož nakonec roku 1608 využil arcivévoda Matyáš, aby ho sesadil z rakouského a uherského (ne však českého) trůnu a stal se novým králem a později císařem.
Bočkajova smrt
editovatBočkaj zemřel zanedlouho poté v Košicích. Hajduci byli přesvědčení, že byl otráven svým kancléřem Michalem Káthayem, proto ho poté nechali zabít. Nástupcem Štěpána Bočkaje na sedmihradském trůně se stal 1. února 1607 Zikmund I. Rákóczi.
Galerie
editovat-
Bočkajova busta
-
Bočkajova koruna
-
Socha Štěpána Bočkaje v Debrecínu
-
Pamětní tabule na domě v Košicích, odkud řídil své povstání v letech 1604-1606
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Štefan Bočkaj na slovenské Wikipedii.
Externí odkazy
editovat- Bočkaj ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Štěpán Bočkaj na Wikimedia Commons
Předchůdce: Michal Chrabrý |
Kníže sedmihradský 1604–1606 |
Nástupce: Zikmund I. Rákóczi |