Otevřít hlavní menu

Škola Kung-an

čínská pozdněmingská literární skupina

Škola Kung-an (čínsky v českém přepisu Kung-an pchaj, pchin-jinem Gōng​'ān pài, znaky 公安派), byla čínský literární skupina vzniklá na přelomu 16. a 17. století kolem bratří Jüan Chung-taoa, Jüan Cung-taoa a Jüan Čung-taoa.

Jüan Chung-tao, Cung-tao, Čung-tao a spisovatelé sdílející jejich postoje jsou označování za „školu Kung-an“ podle rodiště bratří, okresu Kung-an v provincii Chu-kuang. Bratři ve svých literárněteoretických esejích odmítali bezvýhradné následování autorit minulosti a kopírování jejich děl, které podle nich omezovalo kreativitu. Uznávali nutnost se učení od mistrů předešlých staletí, ale také vyzdvihovali snahu o vyjádření vlastních přirozených citů, individuální výraz a spontánnost. V tom je silně ovlivnil filozof Li Č’. Nicméně poezie tří bratrů byla vesměs konvenční; od předešlých generací (sedmi dřívějších a sedmi pozdějších mingských mistrů) se lišili napodobováním středně tchangské (zejména Po Ťü-iho), a sungské (Su Š’a) poezie spíše než vrcholně tchangské.[1] V tomto navazovali na Wang Š’-čena, který již před nimi středně tchangské a sungské básníky zahrnul mezi následováníhodné vzory. Více než poezie bratří byla čtena jejich kritika, jejíž závěry v první polovině 17. století získaly obecné uznání, včetně takových básníků jako byli Čung Sing a Čchien Čchien-i).[2][3] Bratři přitom předjímali hédonistické postoje po nich následující pozdněmingské literární generace.[4]

Ke tříbení a šíření svých názorů zakládali a podporovali literární sdružení, jak bylo pro jejich literární generaci typické; kombinovali konfuciánství s buddhismem a taoismem, a věnovali se nejrůznějším prozaickým a encyklopedickým oborům od aranžování květin po popis léčivých rostlin.[1] Oceňovali drama a beletrii jako legitimní literární formy, Jüan Chung-tao podporoval literaturu psanou v hovorovém jazyce, s tím, že i ona je schopna vyjádřit morální pravdy, aniž by ji však stavěl na roveň klasické literatuře z estetického hlediska.[4] Literární styky neomezovali jen vzdělanou džentry, ale byli v kontaktu i s profesionálními malíři, spisovateli a kaligrafy, uměnímilovnými obchodníky, literárně nadanými ženami a kurtizánami. Takto rozšířená kulturní scéna se stala významnou částí mingské literatury o generaci později.[1]

ReferenceEditovat

  1. a b c LYNN, Richard John. Poetry of the Seventeenth Century. In: MAIR, Victor H. The Columbia History of Chinese Literature. New York: Columbia University Press, 2001. [Dále jen Lynn]. ISBN 0-231-10984-9. S. 410–428, na s. 410–412. (anglicky)
  2. NIENHAUSER, William H, a kol. The Indiana Companion to Traditional Chinese Literature. Svazek 1. Bloomington: Indiana University Press, 1986. 1050 s. ISBN 0253329833, ISBN 9780253329837. S. 955–956. (anglicky) 
  3. LU, Tina. The literary culture of the late Ming (1573–1644). In: CHANG, Kang-i Sun; OWEN, Stephen. The Cambridge History of Chinese Literature : Volume 2. Cambridge: Cambridge University Press, 2010. [Dále jen Lu]. ISBN 0521116775, 9780521116770. S. 63–151, na s. 85–86. (anglicky)
  4. a b BRYANT, Daniel. Poetry of the Fifteenth and Sixteenth Centuries. In: MAIR, Victor H. The Columbia History of Chinese Literature. New York: Columbia University Press, 2001. ISBN 0-231-10984-9. S. 399–409, na s. 408–409. (anglicky)