Šestý smysl
Šestý smysl je označení buď pro vnitřní schopnost integrovat vjemy z dílčích smyslů, nebo pro jinak pojímanou schopnost vycítit určitou situaci či potenciální nebezpečí. V běžném použití se šestým smyslem rozumí intuice, tedy schopnost vnímat a podvědomě vyhodnocovat různé nenápadné nebo skryté skutečnosti a souvislosti. Někdy je však jako šestý smysl označována (hypotetická) schopnost jakéhosi nadpřirozeného či „mimosmyslového“ vnímání či vědecky nepopsaného přenosu myšlenek nebo informací.
V tradičním pojetí se lidských smyslů uvádí pět: zrak, čich, sluch, hmat a chuť, proto se pojem „šestý smysl“ používá v různých pokusech tento seznam o jednu položku rozšířit. Obecně však pojem smyslu není přesně vymezen, psychologie a neurologie rozlišují smyslů mnohem více (např. pro vnímání času, polohy atd.)[1] a například Diderotova Encyklopedie zmiňuje na dvacet smyslů.[2][3]
Sensus communis editovat
Tomáš Akvinský uváděl jako šestý smysl takzvaný sensus communis (smysl společný, smysl obecný) neboli sensus interior (smysl vnitřní), který sjednocuje pět ostatních smyslů a je zárukou reálnosti vnímaného (podobně jako shoda s vnímáním jinými lidmi). Jan Ámos Komenský kromě citů (smyslů) tzv. vnějších rozlišoval i tři city (smysly) vnitřní: smysl obecný (pozor, novočesky přibližně pozornost), soud (novočesky úsudek) a paměť.
Intuice editovat
Šestým smyslem se běžně nazývá nevědomé vyhodnocování vjemů, tzv. intuice. Lze jej považovat za silně redukovanou obdobu pojmu „sensus communis“, třebaže s ním zdaleka není totožná.
Tzv. mimosmyslové vnímání editovat
V lidových či parapsychologických pojetích je obvyklé nazývat šestým smyslem i různé hypotetické vědecky nepopsané nebo nemateriální způsoby vnímání. Taková pojetí jsou předmětem odsudků ze strany scientistických skeptiků.
Ohlasy pojmu v umění editovat
Název Šestý smysl má i film z dílny Američana indického původu M. Nighta Shyamalana z roku 1999.
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ Pavel Hartl, Helena Hartlová: Psychologický slovník, heslo smysl, str. 546
- ↑ Irena Vaňková, Iva Nebeská, Lucie Saicová Římalová, Jasňa Šlédrová: Co na srdci, to na jazyku : Kapitoly z kognitivní lingvistiky, Karolinum, Praha, 2005, ISBN 80-246-0919-3. Kap. 3, Kapitoly o smyslech, str. 110
- ↑ Milan Nakonečný: Lexikon psychologie, Praha, 1995, ISBN 80-85255-74-X, str. 250
Literatura editovat
- Irena Vaňková, Iva Nebeská, Lucie Saicová Římalová, Jasňa Šlédrová: Co na srdci, to na jazyku : Kapitoly z kognitivní lingvistiky, Karolinum, Praha, 2005, ISBN 80-246-0919-3. Kap. 3, Kapitoly o smyslech, str. 107–194
