Wikipedie

Šenovská pahorkatina

česká pahorkatina v Šluknovské pahorkatině
(přesměrováno z Šenovská vrchovina)

Šenovská pahorkatina je geomorfologická jednotka, okrsek Šluknovské pahorkatiny. Nachází se v severní části Česka ve Šluknovském výběžku. Její rozloha je 166 km² a nejvyšším vrcholem je Hrazený (608 m).[1]

Šenovská pahorkatina
Hrazený, pohled od Mikulášovic
Hrazený, pohled od Mikulášovic
Nejvyšší bod608 m n. m. (Hrazený)
Nejnižší bod293 m n. m. (Spréva ve Fukově)
Rozloha166 km²(na území Česka)
Střední výška417,5 m n. m.
Nadřazená jednotkaŠluknovská pahorkatina
Podřazené
jednotky		Hrazenská pahorkatina, Mikulášovická pahorkatina
SvětadílEvropa
StátČeskoČesko Česko
NěmeckoNěmecko Německo
Hrazený
Hrazený
Horninylužický granodiorit, čedič, dolerit, lamprofyr
PovodíLabe
Souřadnice50°58′32″ s. š., 14°25′33″ v. d.
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Přírodní poměry editovat

Šenovská pahorkatina je geomorfologický okrsek Šluknovské pahorkatiny o rozloze 166 km² s členitým reliéfem. Nachází se v západní, severní a částečně střední části Šluknovského výběžku. Severní, západní a část jižní hranice tvoří státní hranice s přesahem do sousedního Německa. Jižní hranice pokračuje po lužickém zlomu, údolím Mandavy a z Dolních Křečan pak údolími na sever až ke státní hranici v Jiříkově. Střední sklon území je 5°01' a střední nadmořská výška 417,5 m. Nejvyšším bodem je vrchol Hrazeného (608 m), nejnižším pak hladina Sprévy na státní hranici s Německem u bývalé obce Fukov (293 m). Převládající horninou je lužický granodiorit, jemně až středně zrnitý, biotitický. Ten doplňuje rumburská žula a méně četné průniky třetihorních výlevných vyvřelin, především čediče a příbuzných hornin, dále lamprofyr či dolerit. Územím prochází hlavní evropské rozvodí. K povodí Labe a úmoří Severního moře náleží vodní toky druhého řádu Vilémovský potok (Sebnice), Spréva a Křinice, k povodí Odry a úmoří Baltského moře patří Mandava. Krajina je středně zalesněná a náleží k 4.–5. lesnímu vegetačnímu stupni (bukovému, respektive jedlo-bukovému). Původní lesní porosty se dochovaly jen ojediněle, převládají smrkové monokultury s dominantním smrkem ztepilým (Picea abies), doplněným bukem lesním (Fagus sylvatica), jedlí bělokorou (Abies alba) či modřínem opadavým (Larix decidua). Průměrná roční teplota se pohybuje v rozmezí 6,5–7 °C, průměrné roční srážky pak v rozpětí 700–800 mm. Na jih území zasahuje Chráněná krajinná oblast Labské pískovce.

Vrcholy editovat

Výběr zahrnuje pojmenované vrchy s nadmořskou výškou nad 400 m.

Geomorfologické členění editovat

Geomorfologický okrsek Šenovská pahorkatina se dělí na dva podokrsky:[2][3][4][5]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Prohlížecí služba WMS-ZABAGED® [online]. Zeměměřický úřad [cit. 2021-03-27]. Dostupné online. 
  2. ↑ GLÖCKNER, Petr. Fyzickogeografické a geologické poměry okresu Děčín. Děčín: PS Děčín, 1995. 196 s. ISBN 80-902071-0-3. S. 9. 
  3. ↑ Geomorfologické jednotky [online]. Český úřad zeměměřický a katastrální [cit. 2022-01-30]. Dostupné online. 
  4. ↑ BALATKA, Břetislav; KALVODA, Jan. Geomorfologické členění reliéfu Čech. Praha: Kartografie Praha, 2006. 76 s. 
  5. ↑ DEMEK, Jaromír, a kol. Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Brno: Academia, 1987. 584 s. 

Literatura editovat

  • DEMEK, Jaromír, a kol. Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Brno: Academia, 1987. 584 s. 
  • GLÖCKNER, Petr. Fyzickogeografické a geologické poměry okresu Děčín. Děčín: PS Děčín, 1995. 196 s. ISBN 80-902071-0-3. 
  • KOPECKÝ, Lubomír, a kol. Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1:200 000. M–33–IX Děčín. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. 176 s. 
  • MELICHAR, Jaroslav, a kol. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. 252 s. ISBN 978-80-254-1704-1. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Šenovská_pahorkatina&oldid=23058425“