Šejk nebo šejch, nesprávně šajch[1] (arabsky شیخ‎), je titul arabského, beduinského představitele (staršiny) s významem kmenový náčelník. Geografická oblast či společnost, které vládne šejk, se označuje jako šejchát.

Klasický obraz šejka: podobizna šejka Sattama de Haddadína z Palmýry od ruského malíře Alexandra Jakovleva (1887–1938)

PopisEditovat

Šejk je vůdcem převážně beduínských kmenů, výjimečně mohou velmi vážení muži vést i kmenů několik. Volby jsou téměř „demokratické“ v různých zemích s drobnými obměnami. Jako vůdce jej volí buď každý člen kmene či osady nebo jinde zase rada starších a významných mužů. Šejk musí být muž vážený, moudrý a všemi respektovaný, který je schopen řešit spory mezi obyvateli svého kmene. Zároveň také řeší neshody i s ostatními kmeny. Očekává se, že bude rozhodovat rychle a spravedlivě. K takovému vládci přicházejí se svými problémy i lidé z jiných kmenů. Proti jeho rozsudkům si často netroufnou prosazovat zákon ani vlády současných arabských zemí. Tak i například vrah se může dostat pod šejkovu ochranu, pokud je podle něj nevinný; zákrok vlády by pak byl chápán jako urážka, která by velmi pobouřila celý kmen. Doba vlády ani pravomoci šejka však nejsou neomezené – při ztrátě důvěry nebo pokud nenaplní očekávání kmene, může být okamžitě odvolán.

Práva a povinnostiEditovat

Práva a povinnosti se v různých kmenech a zemích liší. Beduíni jsou většinou muslimové, ale kromě islámského práva se řídí i právem zvykovým. Je součástí tradice dávat šejkům jako voleným kmenovým vůdcům vyšší a širší odpovědnost. Takovéto povinnosti jsou pro ně ovšem i velikou ctí.

  • Jedna z povinností, vycházející z islámu, je pomoc lidem v nouzi.
  • Může rozhodovat o tom, kdo si koho vezme.
  • V jeho pravomoci může být i léčení. Co nevyléčí, přenechává Alláhovi.
  • Řeší spory – v případě nejasností třeba i božím soudem, pomocí rozžhaveného železa přikládaného na jazyk. Některé kmeny beduínů věří, že lhářům naskočí puchýře.
  • V některých zemích bývá i většinovým vlastníkem stád.

Podle místních zvyklostí souvisí s titulem šejka i řada dalších práv a povinností.

Historie (předislámské období – Arabský poloostrov)Editovat

V čele kmene kočovníků (badawí, pl. baduw – kolektivní pojmenování ´arab, pl. a´rab) stojí volený náčelník (šajch, sajiid).[2] Obvykle je volen z jedné prominentní rodiny, ale není absolutistickým vládcem, nemá přímou osobní moc trestat nebo donucovat. Je autoritou (větší či menší podle rodu, zásluh o kmen, osobních vlastností), která ovlivňuje rozhodování rady starších. Rozhodování sporů mezi členy kmene se v tomto období řídí podle zvykového práva (sunna), přičemž konečný verdikt připadá na šejka a radu starších. Velký význam mají zásady krevní msty (ta´r), které ukládají povinnost odplaty. Vina a povinnost se přenáší z úrovně rodiny na rod, někdy i na celý kmen. Krevní mstu je možno nahradit výkupným (dija).

Kmenový polydémonismusEditovat

Na tuto kapitolu je přesměrováno heslo polydémonismus.

Šejk nemá kultovní funkci. Před příchodem islámu byl obvyklým náboženstvím kmenový polydémonismus (animismus, polyteismus), uctívání duchů sídlících ve stromech, pramenech a často v kamenech.[2]

Takové náboženství mělo politický ráz v tom smyslu, že příslušnost ke kmeni se projevovalae v uctívání kmenových božstev, odpadlictví od kmenové víry se rovnalo zradě. Jen několik božstev bylo nadkmenových (bohyně Manát, ´Uzzá, Allát).

Kultovní funkci v kmeni zastávali strážci svatyň (sádin), kmenoví kouzelníci (hákim), věštci (´árif), kteří byli ve spojení s džiny (dobrými nebo zlými démony, jež jim odhalovali tajemství světa). Věřilo se, že i básníci (šá´ir) jsou inspirováni džiny.

ReferenceEditovat

  1. Slovník spisovného jazyka českého. ssjc.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2017-01-18]. Dostupné online. 
  2. a b Přehled politických a kulturních dějin islámských zemí od vzniku islámu do konce 18. století. Díl I., Praha: Karolinum

LiteraturaEditovat

  • Rudolf Veselý. Přehled politických a kulturních dějin islámských zemí od vzniku islámu do konce 18. století. Díl I. Skripta filozofické fakulty Univerzity Karlovy, 2. přepracované vydání. Praha: Karolinum, 1991. ISBN 8070664223

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat