Otevřít hlavní menu
Řecko-baktrijské království
 Seleukovská říše 256–125 př.n.l Indo-řecké království 
Indo-skythské království 
Parthská říše 
geografie
Mapa
Řecko-baktrijské království v době svého největšího územního rozmachu (180 př. n. l.)
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
Státní útvary a území
Předcházející:
Seleukovská říše Seleukovská říše
Nástupnické:
Indo-řecké království Indo-řecké království
Indo-skythské království Indo-skythské království
Parthská říše Parthská říše

Řecko-baktrijské království existovalo zhruba mezi léty 250125 př. n. l. Toto helénistické království se nacházelo ve střední Asii a zahrnovalo území Baktrie, Sogdiany a dalších územních celků.

Království bylo založeno okolo roku 250 př. n. l., kdy příznivou situaci pro cestu k moci využil místní satrapa Diodotos k odtržení rozsáhlého území od tehdejší seleukovské říše. Hlavním městem nového království se stala Baktra (dnešní Balch). Společně s nově vzniklým řecko-baktrijským královstvím se odtrhla i Parthie. Když se Diodotovi nepodařilo Parthii dobýt, uzavřel s ní jeho syn Diodotos II. oboustranně výhodné příměří. Kolem roku 180 př. n. l. pronikli baktrijští Řekové do severní Indie, což vedlo ke vzniku řecko-indického království, jež přetrvalo až do konce 1. století př. n. l.

Provincie řecko-baktrijského královstvíEditovat

Pro vystižení polohy řecko-baktrijského království je potřeba se ujednotit v názvu území, které je popisováno v cizojazyčné literatuře jako Střední, Centrální nebo Vnitřní Asie. Archeologové [1] používají pojem Střední Asie pro označení souhrnného území států Uzbekistánu, Kazachstánu, Tadžikistánu, Kyrgyzstánu a Turkmenistánu a většin území jejich jižního souseda, Afghánistánu.

BaktrieEditovat

Centrální provincie řecko-baktrijského království, Baktrie, se nacházela v severovýchodním Afghánistánu a v jižních částech Uzbekistánu a Tadžikistánu. Baktrie byla vymezena pohořím Hindukúš na jihu a na jihovýchodě a horstvy Hissár a Pamír na severu a severovýchodě. Nacházela se na dolním toku řeky Óxu (mod. Amudarji na území Afghánistánu). Pouze západní hranice je nezřetelná, ležela kdesi ve stepích středního toku Amudarji.

K Baktrii přiléhala ze severu provincie Sogdiana (na území Uzbekistánu a Kazachstánu), provincie Margiana ze severozápadu (na území Turkmenistánu) a provincie Árie (Areia) z jihozápadu (na území západního Afghánistánu). Na jihovýchodě sousedila s oblastí Paropamisadai (Paropamisos u řeky s dřívějším názvem Kófén),[2] která patřila indickému panovníku.

Sogdiana (Sogd)Editovat

Provincie Sogdiana, ležící v Uzbekistánu a Kazachstánu, byla ohraničena ze západu a východu řekami Óxos (mod. Amudarja) a Jaxartés (mod. Syrdarja). Tok řeky Syrdarji se utváří ze dvou řek Naryn a Karadarja pramenících v pohoří Ťan Šanu v Kyrgyzstánu, jejichž soutok je v nejúrodnějším údolí Sogdiany, Ferghana (na území Uzbekistánu, vklíněné mezi územím Kyrgyzstánu a Tádžikisánu). V oblasti oáz mezi řekami Óxos a Jaxartés se nacházela starověká obchodní města Marakanda (mod. Samarkand) a Búchara. Tudy procházela hedvábná cesta z Číny přiblížně od 2. st. př. n. l. (podle záznamu z doby dynastie Chan, 206 př. n. l.-220 n. l.)[3] a pokračovala dále přes pouště Střední Asie až na středozemní pobřeží Malé Asie (památkou na tu dobu je archeology objevený systém drobných opevnění, spojující a chránící dálkové cesty a průchody horskými pásmy v Surchandarijské oblasti jižního Uzbekistánu, kde se nachází opevněné sídlo Šerabádské oázy).[4]

V oblasti východně od Kaspického moře a jižně od Aralského jezera až po řeku Syrdarji, kočovali ve stepích Skythové (Řekové je nazývali Massageti, k ním patřil i kmen Parnů s náčelníkem Arksakem, který založil Parthskou říši).[5]Další oblast stepí v Kazachstánu byla obývána kočovními nomádskými kmeny Šaků (persky Saků), sídlícími na horním toku řeky Syrdarji v Kazachstánu a okolo jezera Issyk-kul v Kyrgyzstánu (odkud je ve 2. st. př. n. l. začali vytlačovat od východu se pronikající kmeny Jue-č´).[6]

MargianaEditovat

V provincii Margianě, sousedící s Parthií, se nacházelo starověké obchodní město, kterým procházela tzv. velká hedvábná stezka z Číny. Město měnilo názvy podle vládců: Alexandreia, Antiocheia Margiané, Merv a dnešní Mary v Turkmenii. Za vlády parthského krále Mithridata I. v letech 171-138 př. n. l. řecko-baktrijské království přišlo o území Margiany. Parthská říše poté bohatla z obchodu se zbožím z Indie a Číny hedvábnou stezkou přes Perský záliv a Mezopotámií až do velkých překladišt´na půdě římské říše.[7]

A za vlády parthského krále Mithridata II. (124-87 př. n. l.) opuštěné území řecko-baktrijského království v důsledku nájezdů Šaků patřilo Parthům. Šaky usídlil v jižním Afghánistánu.

Árie (Areia)Editovat

V úrodné zemědělské oblasti Árie bývalo starověké město Artakoana, vedle kterého poblíž Alexandr Makedoský postavil opevněné město Alexandrie Areia (pozdější Areión, mod. Herát).

Od dob Alexandrova tažení, v řecko-baktrijském království žilo smíšené, zčásti helenizované obyvatelstvo, jeho významnou složku tvořilo iónští Řekové (odtud označení Řeků prákrtským termínem Jóna a sanskrtsky Javana v indických písemnostech).[8]

Seleukovská satrapie BaktrieEditovat

Území Baktrie, Sogdiany, Margiany a Árie bylo součástí říše Alexandra Velikého v letech 329-323 př. n. l. Po smrti Alexandra Velikého, indický panovník Čandragupta Maurja (řecky Sandokottis, vládl 321-302/299 př. n. l.) porazil makedonského vazala v severozápadní Indii a začlenil oblasti Paňdžábu (Pentapotamie, Pětiříčí) a Gandháry (gandhárská pole) do sjednoceného indického státu. Za vlády Alexandrových nástupců, Baktrie připadla seleukovské říše. Král Seleukos I. Níkátór (311-281 př. n. l.) se utkal v boji s Čandraguptou v roce 305 př. n. l., byl poražen a musel postoupit indickému státu provincii Árii, část Gedrósie (mod. Balúčistán), Arachósii (oblast v jihozápadním Afghánistánu) a Paropamisdai. Seleukos I. udržoval diplomatické vztahy s Indií. Vyslal historika Megasthena z Olynthu (350-290 př. n. l.) na dvůr krále Čandragupty, do hlavního města Pátaliputry na řece Ganze (mod. Patny ve státu Bíhar). Megasthenés sepsal dílo Indica o historii a o soudobých poměrech v Indii.[9]Seleukos I. vyslal také rukojmí a poslové (podle podepsané mírové smlouvy) a tak se na Magadhský dvůr usadili Řekové a Makedonci- umělci,řemeslníci, hudebníci, vojáci.[10]Seleukos I. okolo roku 295 př. n. l. jmenoval svého syna Antiocha I. spoluvládcem a místodržitelem pro východní oblasti říše, jako král Antiochos I.Sotér vládl v letech 281-261 př. n. l. Za vlády seleukovců, města založena Alexandrem Velikým, pokud zanikla byla znovu zakládána.

Nezávislé řecko-baktrijské královstvíEditovat

Za panování dalšího seleukovského krále Antiocha II. Thea (261-246 př. n. l.), seleukovský satrapa Diodotos vyhlásil nezávislost Baktrie a Sogdiany. Války, které mezi sebou vedli další dva příbuzní ze seleukovské dynastie, bratři Seleukos II. Kallinikos (246-226/225 př. n. l.) a Antiochos Hiérakos, přispěly k tomu, že v Baktrii se mohlo osamostatnit řecko-baktrijské království s vlastním vojenským králem.[11]Osamostatnění Baktrie bylo také usnadněno vývojem v seleukovských provinciích Parthii a Hyrkánii,které ležely v dnešním Turkmenistánu. Tzv. Arksakovci (ze skythsko-íránského kmene Parnů) kolem roku 248/247 př. n. l. vytvořili novou říši Parthii a král Seleukos II. Kallinikos je nedokázal porazit. Jeho syn, Anthiocos III. Veliký (223-187 př. n. l.) podnikl vojenské tažení v letech 212-205/204 př. n. l. a svedl úspěšné boje v Hyrkánii a Parthii. Hlavní město Baktru ( oblast Balch v okolí města Mazáre Šeríf v severním Afghánistánu) však nedobyl ani po dvou letech obléhání (208-206 př. n. l.) a tak podepsal příměří s baktrijským králem Euthydémem I. (225-190 př. n. l.) a uznal nezávislost řecko-baktrijského království.[12]Okolo roku 205 př. n. l. Antiochos III. pokořil indického vládce Subhágasénu (řecky Sophagasenas) a vrátil se do Sýrie, aby čelil vpádu Římanů.

Králové řecko-baktrijského království (asi 255/250-130 př. n. l.)Editovat

Apollodor Artemitský napsal, že ekonomická prosperita řecko-baktrijského království na počátku 2. st. př. n. l. vytvořila předpoklady pro expanzivní politiku králů ( v Baktrii a Sogdianě byla velmi úrodná půda). Král Diodotos I. (255/250-235 př. n. l.) podnikal neúspěšné pokusy o podmanění území sousední Parthie. Jeho syn, Diodotos II. (235-225 př. n. l.) uzavřel spojeneckou dohodu s panovníkem Arsakem (Parthie se jevila jako vhodný nárazníkový stát). [13]

Euthydémos I. (225-190 př. n. l.) byl uzurpátorem trůnu, přerušil dynastickou návaznost. V letech 208-206 př. n. l. uplatnil své vojenské umění v bitvě s Antiochem III. Velikým a uhájil nezávislost království. Poté rozšířil baktrijské panství o Ašókovy provincie Árii, Paropamisos, Arachósii a Drangianu (údolí řeky Hílmandu v Afghánistánu, mod. Seistán).[14]Rozšířování území řecko-baktrijského království probíhalo v období úpadku indického státu. Indická říše, sjednocena Čandraguptou I. z dynastie Maurjů (321-302/299 př. n. l.) a rozšířena jeho synem Bindusarou (302/299-272/269 př. n. l.) a jeho vnukem Ašókou (272-232 př. n. l.) na celý indický subkontinent, se v průběhu dalších staletí rozpadla na jednotlivá malá království nebo knížectví (nejdéle se udržela v povodí Gangy do roku 185 př. n. l.).[15] Král Démétrios I. Baktrijský, Veliký (190-175 př. n. l. nebo 189-167 př. n. l.), syn Euthydéma I., v osmdesátých letech 2. st. př. n. l. posunul hranice řecko-baktrijského království daleko na jih a na východ. Dobyl oblast dolního toku Indu (Sindh), Gandháru a Paňdžáb. Do severní Indie (Madjadéši) vedl vojenské tažení okolo roku 183/181 př. n. l. směrem na sídelní město dynasti Šangů, Pátaliputru v regionu Magadha.[16] Pataňdžali (současník indického krále Pušjamitry I.) napsal ve svém komentáři k Pániniho gramatice Mahábhášja, že Javanové obléhali Sakétu (v Avadhu) a Mádhjamiku. Mladší purana Gárgísanhita (součást Jugapurány) sdělovala, že Řekové obsadili zemi Paňčalů, Mathuru a postoupili k Pátaliputře. Dodává, že javanovská vojska se musela stáhnou kvůli vnitřním rozbrojům a vrátit se do Baktrie. Démétrios I. musel tažení přerušit- v Baktrii vypukla občanská válka. Řekové ztratili ve prospěch indického krále Madhjadéšu a dočasně i části Paňdžábu a dolního Sindhu. Král Démétrios I. v bitvě v Baktrii padl. Velitel vojska Eukratidés se zmocnil vlády převratem.[17] Král Eukratidés I. (asi 175/170 -145 př. n. l.) byl pro své vojenské schopnosti srovnáván se svým současníkem a západním sousedem, parthským králem Mithridatem I. Parthský král využil zaneprázdnění Eukratida I. ve válkách a připojil provincii Margianu ke svým državám. Eukratidés I. rozšířil své království až k městům Takšašíla a Puškalávati v severozápadní Indii. Musel však do konce svého panování válčit proti nově vzniklým nezávislým panstvím příslušníků Euthydémova rodu v severozápadní Indii a v Afghánistánu (svědectvím jsou nalezené mince s jmény vládců). Je známo přes 30 jmén řeckých vládců z dynastií euthydémovské a eukratidovské.[18] V lokalitě Ai-Chanúm bylo odkryto Eukridatovo královské město s pevností, palácem, svatyněmi, divadlem, gymnasiem. Stříbrné a bronzové mince raženy s portréty králů mají vysokou uměleckou hodnotu.[19] Posledním králem na baktrijském území byl Héliokles (145-130 př. n. l.).

Okolo poloviny 2. st. př. n. l. se přehnala Střední Asií vlna nomádských Šaků, následována ještě ničivějšími kmeny Jue-č´(které byly nuceny ustoupit ze stepí na západních hranicích Číny před svazem bojovných Siungnů, snad Hunů). Právě jue-č´ské kmeny ukončily vládu Řeků. Po roce 130 př. n. l. Řekové museli nedobrovolně opustit své baktrijské království a ustoupit na jih od Hindukúše a na severozápad až ke Gandháře.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Greco-Bactrian Kingdom na anglické Wikipedii.

  1. STANČO, Ladislav. Do srdce Asie: 10 let české archeologie ve Střední Asii. 1. vyd. Praha: Universita Karlova v Praze, Filosofická fakulta, 2012. 106 s. ISBN 978-80-7308-430-1. S. 7. 
  2. ARRIÁNOS. Tažení Alexandra Velikého. Praha: vydavatelství Svoboda, 1972. 347 s. S. 334. 
  3. Ilustrovaná historie lidstva. Velké civilizace: Kultura a společnost starověku. 1. vyd. Praha: vydavatelství Argo, 2006. 463 s. ISBN 80-7203-778-1. S. 118, 120. 
  4. STANČO, Ladislav. Do srdce Asie: 10 let české archeologie ve Střední Asii. 1. vyd. Praha: Universita Karlova v Praze, Filosofická fakulta, 2012. 106 s. ISBN 978-80-7308-430-1. S. 42. 
  5. ŠKODA, Milan. Velké říše kočovníků (Dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie). Praha: nakladatelství Vyšehrad, 2015. 281 s. ISBN 978-80-7429-473-0. S. 15, 40. 
  6. STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. 1. vyd. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 86. 
  7. BURIAN, Jan; OLIVA, Pavel. Civilizace starověkého Středomoří. 1. vyd. Praha: nakladatelství Svoboda, 1984. 547 s. S. 484. 
  8. STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 81. 
  9. STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 66. 
  10. Zaniklé civilizace. 1. vyd. Praha: Reader s Digest Výběr, 2003. 320 s. ISBN 80-8619-65-8. S. 174, 177. 
  11. Dějiny světa. Globální dějiny od počátků do 21. století, Díl 2: Starověké světy a nové říše 1200 př. Kr. až 600 po Kr.. 1. vyd. Praha: nakladatelství Vyšehrad, 2012. 478 s. ISBN 978-80-7429-292-7. S. 186, 190. 
  12. Velký atlas zaniklých civilizací. 1. vyd. Bratislava: nakladatelství Mladé letá, 2000. 320 s. ISBN 80-06-01003-X. S. 227-232. 
  13. ROUX, Jean-Paul. Dějiny Střední Asie. 1. vyd. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2007. 435 s. ISBN 978-80-7106-867-9. S. 61-63. 
  14. STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 82. 
  15. STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 76-79. 
  16. STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 84. 
  17. STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 83. 
  18. STRNAD, Jaroslav; FILIPSKÝ, Jan. Dějiny Indie. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2003. 1185 s. ISBN 80-7106-493-9. S. 83, 85. 
  19. BURIAN, Jan; OLIVA, Pavel. Civilizace starověkého Středomoří. Praha: nakladatelství Svoboda, 1984. 547 s. S. 365. 

LiteraturaEditovat

  • ŚWIDERKOVÁ, Anna. Tvář helénistického světa. Praha: Panorama, 1983. 

Externí odkazyEditovat