Česko-německé vztahy

Vzájemné česko-německé vztahy je souhrnné označení historických vztahů mezi Čechy a Němci a oběma zeměmi. Historie vzájemných vztahů sahá zhruba 1500 let do minulosti.

Česko-německé vztahy
Česko   Německo
Česko a Německo v rámci Evropské unie

Česko a Německo v rámci Evropské unie

ČeskoNěmecko

V současné době mají Česko a Německo 815 km společných hranic. Česko má velvyslanectví v Berlíně, 3 generální konzuláty (v Bonnu, Drážďanech a Mnichově) a 6 honorárních konzulátů (v Dortmundu, Frankfurtu, Hamburku, Norimberku, Rostocku a Stuttgartu). Německo má své velvyslanectví v Praze. Obě země jsou plnoprávnými členy NATO a Evropské unie.

Historické pozadíEditovat

Nejstarší dějiny, středověkEditovat

Čechy a Morava (převážná část moderního českého státu) byly během stěhování národů v 6. století osídleny slovanským národem Čechů. V pozdějších staletích byli přemyslovskými panovníky zváni do českých zemí osadníci a odborníci v oblasti dolování a zpracování kovů. Ti směřovali především do horských oblastí s nalezišti rud. Němečtí osadníci začali postupně tvořit menšinu také v českém vnitrozemí. Přispělo k tomu také poněmčování původních obyvatel, kteří s nimi přicházeli do styku. Vztahy mezi oběma komunitami byly v tomto období obecně přátelské. Po smrti krále Václava III. roku 1306 přešla přemyslovská královská linie v osobě Elišky Přemyslovny postupně na dynastie lucemburskou, jagellonskou a nakonec habsburskou a habsbursko-lotrinskou.

Roku 1348 byla v Praze založena Univerzita Karlova, první v zemích se zastoupením německého obyvatelstva. Vyučovacím jazykem byla latina, koncem 18. století ji nahradila němčina a až do druhé poloviny 19. století byla univerzita kulturně a jazykově formována německy.

Období třicetileté války bylo časem snah českých protestantů odolat snaze císaře Ferdinanda II. o znovuzavedení katolicismu v zemi. V bitvě na Bílé hoře v roce 1620 byla protestantská komunita poražena a nucena opustit české země. Ty se staly byly dědičnými v rámci rakouské říše a němčina se vedle češtiny stala úředním jazykem. Jelikož většina jednání probíhala v němčině, význam češtiny značně poklesl. Její postupná plnohodnotná obnova začala až koncem 18. století v rámci českého národního obrození.

Češi a Němci v Rakouské monarchiiEditovat


Podíl jazykových skupin podle sčítání lidu z roku 1910
Korunní země Počet obyvatel Němčina Čeština Polština
Čechy[1]    6,6 mil.    2,2 mil.    4,2 mil.
Morava[2]  2.604.857    719.462  1.868.985
Slezsko[3]    756.949    332.301    183.938    239.953
Celkem  9.962.000  3.252.000  6.253.000    234.000

Soužití Němců a Čechů v Českém království bylo až na různé excesy zpravidla pokojné ba přátelské, byly udržovány a rozvíjeny bohaté kulturní styky a existovalo mnoho společných aktivit. První pokus o společná česko-německá cvičení na území Čech proběhl v roce 1837 v Jablonci nad Nisou pod vedením Kajetana Jäckla. O deset let později vznikl společný česko-německý Akademický tělovýchovný spolek, z něhož se později zformovaly německého spolku „Prager Deutsche Turnvereien” a českého „Pražská tělocvičná jednota Sokol” v jehož čele stáli Miroslav Tyrš (původně Friedrich Emmanuel Tirsch) a Jindřich Fügner.

Napětí mezi Čechy a Němci přiživované nacionalisty na obou stranách se zvyšovalo a svého vrcholu dosáhlo během první světové války. Čeští a slovenští politici v čele s Masarykem přesvědčili vítězné mocnosti, aby uznaly vznik československého státu na principu národního sebeurčení. Česká část nového státu sestávala z někdejšího Českého království, kde měla zejména v pohraničí domov významná německá menšina. Ta tvořila asi 30 % z celkového počtu obyvatel Československa, a proto v těchto pohraničních oblastech existovaly silné tendence na připojení k Německému Rakousku. S odvoláním na princip sebeurčení se na určitou dobu s Německem skutečně spojily, tyto snahy však násilně ukončila československá armáda.

Samostatnou skupinu německy hovořících obyvatel v českých zemích tvořili Židé. Vyšší společenské vrstvy se zpravidla hlásily k němčině, coby „jazyku obcovacímu“. Zajímavým fenoménem pak byla pražská německá literatura, jejímž zástupcem je například Franz Kafka. V Praze se na přelomu 19. a 20. století zformoval literárně-kulturní spolek Pražský kruh (Prager Kreis). Ten působil v hlavním městě přibližně do roku 1938, kdy přestal existovat, neboť většina jeho členů byla židovského původu.

Druhá světová válkaEditovat

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu usilovala tamní nacistická vláda o rozdmychávání nacionalistických nálad v sousedním Československu a Hitler nařídil místnímu nacistickému vůdci Konradu Henleinovi, aby kladl nepřiměřené požadavky na vládu v Praze a pokusil se ochromit československou demokracii. Etničtí němečtí nacionalisté podporovaní Hitlerem požadovali spojení německy mluvících okresů s Německou říší. Politika appeasementu uplatňovaná západními mocnostmi vůči nacistickému Německu vyústila v Mnichovskou dohodu, jíž Francouzi a Britové souhlasili s postoupením pohraničních oblastí se silnou německou menšinou, včetně klíčového československého hraničního opevnění, Německu. I přes deklarované československo-francouzské spojenectví, na něž prezident Beneš spoléhal, nebyli čeští zástupci k jednání přizváni a byli informováni až po jejím uzavření. Československé vedení uprchlo do Londýna a o několik měsíců později se Hitler zmocnil zbytku Československa a vytvořil zde německý protektorát Čechy a Morava. Během nacistické okupace zahynulo mnoho českých obyvatel a českých i německých Židů.

Poválečný odsun Němců z ČeskoslovenskaEditovat

Po skončení války bylo v rámci všeobecného útěku a odsunů německých menšin vysídleno také německé obyvatelstvo z Československa, přičemž bylo také spácháno mnoho křivd na nevinných. Tyto odsuny prováděla armáda a revoluční gardy. Počet deportovaných etnických Němců se odhaduje na 2,4 milionu. Většina z nich byla deportována do východního a západního Německa, několik tisíc z nich se stalo obětí násilí nebo zemřelo vyčerpáním apod. V Německu se volalo po odškodnění uprchlíků, které česká vláda odmítla, s odvoláním na německou okupaci, válečné nespravedlnosti, podporu německé menšiny nacistické straně, genocidní plány německé vlády a zvěrstva, jako jsou Lidický masakr.

Česko-německé vztahy po druhé světové válceEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Česko-německé vztahy po druhé světové válce.

Vztahy v současnostiEditovat

Po skončení studené války došlo k oteplování vztahů mezi znovusjednoceným Německem a nově demokratickou Českou republikou. V roce 1990 byla v Praze otevřena česká pobočka německého kulturního střediska Goethe-Institut.

Dne 27. února 1992 podepsali německý kancléř Helmut Kohl a československý prezident Václav Havel smlouvu o přátelství, známou jako Česko-německá deklarace. [4] Václav Havel se rovněž omluvil za zločiny spáchané českými občany na Němcích po skončení druhé světové války, za což byl silně kritizován.

V roce 1998 vznikl Česko-německý fond budoucnosti.[5]

V roce 2012 německý prezident Joachim Gauck a český prezident Václav Klaus společně navštívili Lidice, českou vesnici zničenou nacisty v roce 1942, čímž předznamenaly významný krok v česko-německém sbližování. V důsledku Schengenské dohody nejsou mezi oběma státy hraniční kontroly a jejich hranice jsou navzájem zcela otevřené. Občané jednoho státu se také mohou volně pohybovat a pracovat v druhém státě v důsledku svobody pohybu pracovníků v rámci Evropské unie.

Vztahy se Svobodným státem BavorskoEditovat

V prosinci 2010 a listopadu 2011 navštívil Horst Seehofer Česko jako první bavorský ministr, což bylo považováno za důležitý krok ve snaze o urovnání sporů o vyhnání sudetských Němců po druhé světové válce. V únoru 2013 byl Petr Nečas prvním českým premiérem, který navštívil Bavorsko. V projevu před bavorským parlamentem vyjádřil politování nad vyhoštění sudetských Němců z Československa. [6]

4. prosince 2014 otevřel Horst Seehofer zastoupení Svobodného státu Bavorsko v České republice. Mezi hosty zahajovacího ceremoniálu patřil český premiér Bohuslav Sobotka a další ministři obou států. Seehofer ve svém projevu ocenil založení bavorské reprezentace v České republice jako symbol rostoucího přátelství mezi oběma zeměmi. Bavorské zastoupení by mělo být místem pro dialog, přátelství a spolupráci. [7]

Zastupitelské úřadyEditovat

České zastupitelské úřady v NěmeckuEditovat

Německé zastupitelské úřady v ČeskuEditovat

Česko-německá hraniceEditovat

Česko-německá státní hranice je dlouhá 818,8 km. Česko má s Německem nejdelší hranici ze všech států, Německo má s Českem druhou nejdelší hranici po Rakousku, pokud se nepočítá délka pobřeží, kde Německo nesousedí na přímo s nikým.

Související článkyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Czech Republic–Germany relations na anglické Wikipedii.

LiteraturaEditovat

  • Detlef Brandes a Václav Kural (ed. ): Der Weg v Katastrophe. Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938–1947 . Klartext, Essen 1994, 255 pp.
  • Václav Kural: Konflikt anstatt Gemeinschaft? Tschechen und Deutsche im tschechoslowakischen Staat (1918–1938). Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2001, 359 pp.
  • Václav Kural: Místo společenství konflikt. Češi a Němci ve Velkoněmecké říši a cesta k odsunu (1938–1945). Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1994, 296 pp.

Externí odkazyEditovat