České předpony

seznam na projektech Wikimedia

Předpony v češtině patří mezi základní prostředky slovotvorby, kdy se přidáním předpony odvozuje nové slovo od původního výrazu. Používají se i kumulativně, kdy se vkládá více předpon k jednomu základu společně. Užívají se pravé předpony, předpony vytvořené z předložek a předpony cizího původu. Při užití se mohou obměňovat prodlužováním samohlásek (kvantifikací) a vkládáním -e- (vokalizací).

Užívají se zejména u sloves, méně u jmen a příslovcí.

Slovesné předponyEditovat

U českých sloves jsou předpony hlavním slovotvorným prostředkem. Slouží ke změně významu a obvykle i změně nedokonavého vidu na dokonavý. V češtině se vyskytuje následujících 20 slovesných předpon:[1]

základní
tvar
vokalizovaná
varianta
dlouhá
varianta
odpovídající
předložka
do-   dů- do
na-   ná- na
nad- nade-   nad
o-     o
ob- obe-   ob
od- ode-   od
po-   pů- po
pod- pode-   pod
pro-   prů- pro
pře-     přes
před- přede-   před
při-   pří- při
roz- roze-    
s- se-   s
u-   ú- u
v- ve-   v
vy-   vý-  
vz- vze-    
z- ze-   z
za-   zá- za

Zcela zvláštní postavení má záporná předpona ne-, která popírá význam základního slovesa.

Předpony dle původuEditovat

Předpony vlastní nejsou homonymní (stejné svým tvarem) s předložkami: roz-, vy- a vz-.

Předpony nevlastní, též předložkové, jsou všechny ostatní výše jmenované. Někdy mají stejný význam jako předložky nebo je jejich význam velmi blízký. U mnoha sloves se však význam předpony a předložky liší.

Má-li předpona slovesa význam blízký předložce, bývá zpravidla možné použít obou v jedné větě: dojet do cíle, přejít přes most, zalézt za skříň.

Předpony cizí (viz dále) se obvykle připojují ke slovesům cizího původu. Slovesa s těmito předponami jsou obvykle přejímána jako celek a povědomí o jejich stavbě bývá oslabené. Tyto předpony nemají vidovou funkci jako předpony domácího původu.

Vokalizace předponEditovat

Podobně jako u předložek se pro usnadnění výslovnosti mezi předponu a sloveso vkládá -e-. Děje se tak především tehdy, pokud by se na švu předpony a kořene slovesa setkaly stejné či podobně tvořené souhlásky nebo by vznikly obtížně vyslovitelné souhláskové skupiny: sesadit, zesílit, podepsat, zeptat se, rozebrat.

Nejedná se však o striktní pravidlo, ale spíše o tendenci. Existují slovesa, u nichž se -e- nevkládá: poddávkovat, poddolovat, odtrhnout.

Dloužení samohlásekEditovat

Při odvozování sloves předponami od jiných sloves mívá předpona krátkou (případně žádnou) samohlásku. Slovesné předpony však často přecházejí i na odvozená slova náležející k jiným slovním druhům. U podstatných jmen, která mají významovou souvislost se slovesy, se obvykle dlouží samohláska některých předpon (viz přehled výše). Zároveň s tím také dochází ke změnám v kořenech slov a často také ke zkrácení kořenové samohlásky: vyrobit/vyrábět – roba, robek; vyjmout/vyjímat – jimka; zakázat – kaz; prokázat – průkaz; přivést – přívod. U takto vytvořených podstatných jmen obvykle neexistuje protějšek bez předpony (např. *roba, *robek, *jimka, *vod). Přepona s dlouhou samohláskou přechází i na odvozená přídavná jména a příslovce: robní, jimečný, jimečně.

Přepona se nedlouží při odvozovaní podstatných jmen slovesných: prodloužit – prodloužení, vyjmout – vyjmutí.

Pokud se od podstatného jména odvozuje sloveso, předpona se nekrátí: průměr – průměrovat.

Vidová funkceEditovat

Předpony českých sloves mají pravidelně tzv. perfektivizační funkci. To znamená, že připojení předpony k nedokonavému slovesu (imperfektivu) obvykle změní jeho vid a vytvoří z něj dokonavé sloveso (perfektivum), např. končit (nedok.) – dokončit (dok.).

Výjimkou jsou slovesa s dlouhou variantou předpony, která zůstávají nedokonavá: vidět, ležet, ležet. Vid také nemění záporová předpona ne-: nevidět, nedělat. Předpona po- ve významu budoucího času rovněž neperfektivizuje: pojedu, jdu, ponesu, pokvete.

Pokud předpona zároveň mění základní význam slovesa, lze k takto vytvořeným dokonavým slovesům druhotně pomocí přípon vytvořit slovesa nedokonavá (tzv. sekundární imperfektiva): ukončit (dok.) – ukončovat (nedok.), dopsat (dok.) – dopisovat (nedok.), předělat (dok.) – předělávat (nedok.).

V souboru předpon, se kterými lze základní sloveso spojit, bývá obvykle jedna (často z-, s-, u-, na-), která slouží pouze k vytvoření dokonavého slovesa, ale nemění význam. Hovoříme o čistě vidové funkci. Od takto vytvořeného dokonavého slovesa již nelze druhotně vytvořit sloveso nedokonavé. Příklady: zčervenat, skončit, napsat, udělat.

Lexikálně modifikační funkceEditovat

Většina předpon mění (modifikuje) význam základního slovesa. U sloves vyjadřující pohyb obvykle jde o vyjádření prostorového zaměření děje a často ve smyslu stejně znějící předložky, např. odnést (= nést směrem od někoho/něčeho). U jiných sloves mohou být tyto rysy v přeneseném smyslu (metafora). Modifikace slovesného významu někdy přechází v mutaci, kdy odvozené sloveso pojmenovává nový děj, u něhož je základní sloveso pouze průvodní okolností, např. prohrát (= hrou ztratit)

Způsobové funkceEditovat

Význam některých předpon spočívá ve vyjádření množství nebo časového průběhu či fázi děje, např. přibrzdit (neúplná míra děje), přikoupit (dodatečný průběh děje), dokončit (závěrečná fáze děje).

Hodnoticí funkceEditovat

Předpony mohou také vyjadřovat uspokojení z děje (zaplavat si) či jiné subjektivní stanovisko k průběhu děje (odříkat, vynadívat se).

Pořadí předponEditovat

Má-li sloveso více než jednu předponu, jde obvykle o kombinaci předpon lexikálně modifikačních a způsobových, přičemž lexikálně modifikační předpona je připojena blíže základu: předvybrat, poodnášet, doroznášet. Pokud je sloveso v záporu, stojí předpona ne- vždy na začátku slova: nepoodcházet, nevyhazovat.

Pořadí předpon se zachovává i v odvozených slovech: předvýběr.

Ostatní české předponyEditovat

  • bez-
  • bůhví-
  • čertví-
  • čtvrti-
  • kdoví-
  • kolem-
  • krom-
  • lec-
  • leda-
  • lži-
  • málo-
  • mezi-
  • mimo-
  • místo-
  • ně-
  • ne-, ni-
  • nej-
  • nevím-
  • okolo-
  • pa-
  • polo-
  • pra-
  • pro-
  • proti-
  • přes-
  • roz-
  • skoro-
  • sotva-
  • sou-
  • spolu-
  • vele-
  • vně-
  • znovu-[2]

Předpony cizího původuEditovat

Cizím původem se rozumí původ v jiných jazycích, zejména klasických, tj. latiny a klasické řečtiny. Předpony končící na -n- před b- a p- ho mění na -m-. Specifické postavení mají předpony, užívané u fyzikálních veličin k vyjádření násobků jednotek. Tyto předpony jsou uvedeny v samostatném článku Předpona soustavy SI. Některé z nich se užívají i u jiných slov: nanotechnologie, megaburger.

  • a-, an-
  • ab-
  • ad-
  • alo-
  • amfi-
  • ana-
  • ante-
  • anti-
  • arci-
  • archi-
  • bi-
  • de-
  • di-
  • dia-
  • dis-
  • dys-
  • en-
  • epi-
  • ex-
  • extra-
  • hemi-
  • hepta-
  • hetero-
  • hexa-
  • homo-
  • hyper-
  • hypo-
  • i-, ir-
  • in-, im-
  • infra-
  • inter-
  • intra-
  • iso-
  • ko-
  • kon-, kom-
  • kontra-
  • kvadro-
  • kvazi-, quasi-
  • makro-
  • maxi-
  • meta-
  • mezzo-
  • midi-
  • mikro-
  • mini-
  • neo-
  • non-
  • para-
  • pento-
  • per-
  • peri-
  • post-
  • pre-
  • pro-
  • proto-
  • pseudo-
  • re-
  • retro-
  • semi-
  • sub-
  • super-
  • supra-
  • sur-
  • sy-
  • syn-, sym-
  • tetra-
  • trans-
  • tri-
  • ultra-
  • vice-[2]

LiteraturaEditovat

  • Kolektiv autorů Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Příruční mluvnice češtiny. 2., opravené vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-980-5. S. 197–214. 
  • ŠTÍCHA, František, a kol. Akademická gramatika spisovné češtiny. 1. vyd. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2205-9. S. 241–271. 

ReferenceEditovat

  1. UHER, František. Slovesné předpony. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1987. S. 27-28. 
  2. a b Podle ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0154-0. S. 190-194.