Čeněk Zíbrt

český etnograf a historik

Čeněk Zíbrt, vlastním jménem Vincenc Jan Zíbrt (12. října 1864 Kostelec nad Vltavou[1]14. února 1932 Praha[2]), byl český kulturní historik, folklorista a etnograf, knihovník a profesor Karlovy univerzity. Jako kulturní historik uvedl do Čech novou vědní disciplínu, v niž se zaměřil především na život prostého lidu, jeho zvyky a obyčeje. Celkem napsal na 1600 článků a studií a více než 40 publikací, vytvořil tak skutečně rozsáhlé vědecké dílo.[3]

Prof. PhDr. Čeněk Zíbrt
Narození12. října 1864
Kostelec nad Vltavou
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí14. února 1932 (ve věku 67 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
PseudonymE. Horský
Povoláníantropolog, historik, pedagog, bibliograf, folklorista, etnograf, profesor, učitel a publicista
Alma materUniverzita Karlova
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Tématadějiny, etnografie, folkloristika a esoterismus
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pamětní deska, upomínající na Čeňka Zíbrta v Kostelci na Vltavou

Pocházel z majetné selské rodiny, která hospodařila na statku v Kostelci v jižních Čechách. Otec byl řeznický mistr a zároveň provozoval hospodu. V roce 1867 mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče i novorozená sestra.[4] Osiřelého chlapce se ujali prarodiče a později otcova sestra Marie Soulková, která Vincence podporovala a starala se o něj hlavně v době středoškolských studií.[5]

Studoval na gymnáziu v Písku a už jako sextán publikoval první kulturněhistorické a národopisné články v časopisech Květy a Lumír. Na gymnáziu začal používat českou podobu křestního jména Čeněk, ale své příspěvky podepisoval různými pseudonymy. V pozdějších letech vystupoval někdy pod pseudonymem E. Horský.[4]

Maturoval v roce 1884 a pokračoval ve studiu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zejména ho zajímala literární historie, hledání informací o životě a kulturních dějinách českého selského stavu. Významný podíl na jeho zaměření měli profesoři Jan Gebauer, Tomáš Garrigue Masaryk a Josef Kalousek. Roku 1888 byl promován na doktora filozofie. Ve studiu pokračoval na univerzitách v Mnichově, Berlíně, Krakově, Lvově, Varšavě a v Petrohradu. Podnikl několik studijních cest do Norimberka, do Paříže, Ženevy a Basileje.

Roku 1892 obhájil habilitační práci Dějiny kroje v zemích českých od dob nejstarších až po války husitské a vydal programový spis Kulturní historie. Její vznik, rozvoj a posavadní literatura cizí i česká. Začátkem roku 1893 se Čeněk Zíbrt stal soukromým docentem všeobecné kulturní historie se specializací na Rakousko-Uhersko s působností na Filozofické fakultě české univerzity v Praze. [4]

Téhož roku byl přijat jako pomocná síla do knihovny Muzea království českého. Po dvou letech tam získal trvalé zaměstnání a roku 1904 po odchodu knihovníka Adolfa Patery do výslužby byl jmenován na jeho místo. Ve funkci ředitele pracoval až do odchodu do penze v roce 1927. [4] Od roku 1899 Zíbrt řídil jako spoluredaktor nejstarší vědecký časopis český Časopis Musea království Českého a od roku 1905 svěřena mu byla úplně redakce tohoto důležitého orgánu muzejního. Vůči jeho vedení, které v prvé řadě usilovalo o pozitivní čtenářský ohlas, se postupně hromadily protesty historiků a Zíbrt se v říjnu 1913 sám vzdal funkce vedoucího redaktora ze zdravotních důvodů. [4][5]

Roku 1901 byl mu udělen titul mimořádného profesora. Ke svým studentům měl téměř otcovský vztah, některým vypomáhal i hmotně. Rád pořádal kulturněhistorické vycházky, jednou z nejslavnějších byl výlet na český jih v roce 1903. [4]

Léta před 1. světovou válkou byla pro Zíbrta obdobím spojeným s vydáváním Bibliografie české historie, rozsáhlého díla, které však narazilo na odpor určité části české historiografie (tzv. Gollova škola). Byl mu vytýkán nedostatek metodiky a proto se rozhodl v práci nepokračovat a zbytek podkladů zničil.[5] Stihlo ho také zklamání v osobní rovině, když příbuzní bez jeho vědomí přestavěli rodný statek v Kostelci, kam se rád vracel, na moderní zděnou budovu. Od té doby se návštěvám vyhýbal. [4]

Začal se více věnovat venkovu, folklóru a zvykům prostých lidí. V letech 1909–1911 vydal devět svazků národopisných textů pod společných názvem Veselé chvíle v životě lidu českého, v němž zpřístupnil čtenářům bohatý materiál týkající se způsobů a projevů zábavy, oslav a her venkovského lidu v Čechách a na Moravě. V letech 1916–1919 jezdil s dudákem Karlem Michaličkou po českém venkově a představoval českou píseň a dudáckou muziku.

V roce 1924 obnovil vydávání Českého lidu, který vedl až do své smrti. V posledním období svého života většinou dokončoval již dříve rozpracované projekty a národopisné práce. Vyšla kniha Staročeské umění kuchařské (1927), jeho poslední práce Bobr v zemích československých (1929) a sedm svazečků Československého národopisného roku (1928–1930). [4] V roce 1927 odešel do důchodu z funkce ředitele knihovny Národního muzea.[5]

Sblížil se se svou žačkou Zdenou Hochovou, která se stala jeho spolupracovnicí a uvedla ho i do své rodiny. Byla také svědkem cévní mozkové příhody, která Zíbrta postihla v létě 1929 při pobytu ve Vysokém nad Jizerou. V srpnu 1931 se Čeněk Zíbrt oženil s její sestrou Johannou (Hanou) Brožíkovou, ale jejich manželství trvalo jen půl roku. Čeněk Zíbrt zemřel 14. února 1932 v nemocnici na Vinohradech na zhoubný nádor sedacího nervu. Urna s popelem je uložena v rodinném hrobě na Vinohradském hřbitově. [4] [5]

Historik

editovat

Zíbrt patřil mezi nejplodnější české spisovatele. Literárně činný byl od roku 1884, napřed v časopisech, pak řadou samostatných děl a studií z oboru kulturní historie a folkloru. Věnoval se totiž vedle prací o všeobecné historii hlavně studiu lidu československého a chtěje porozumět jeho minulé historii, přirozeným postupem vydal se na studie o nynější lidové tradici v životě lidovém, kdežto Zikmund Winter obírá se hlavně dějinami měst českých a August Sedláček dějinami šlechty. Tím dán jest rozvrh Zíbrtových prací. Jsou to jednak teoretické úvahy o studiu kulturní historie a rozpravy v oboru hlavně dějin středověkých, jednak jsou to obrazy z kulturních dějin českých, jednak srovnávací studie o českém lidu v celém jeho vývoji až po dnešní dobu. Úřad knihovníka dal Zíbrtovi kromě toho podnět k několika pracím na poli knihovědy a pomohl při provádění jeho životního monumentálního díla „Bibliografie české historie“, jejíž vydávání svěřila mu Česká akademie (I. třída). Roku 1900 vyšel I. díl, r. 1902 II., a pak usneseno, aby každý rok byl vydán svazek o 15 arších, a tři svazky aby tvořily vždy další díl. Díl III., vydaný roku 1906, dospěl k válce třicetileté, ve IV. dílu 1. svazek (vyd. 1907) k defenestraci roku 1618. Publikace tato jest jedno z největších děl podobného druhu ve světových literaturách.

Etnograf

editovat

Trvalou zásluhu má Zíbrt o soustavné vědecké pěstění národopisného studia u nás, jehož stal se téměř zakladatelem a vůdcem jakožto redaktor kulturněhistorického a národopisného sborníku Český lid, který založil a vydával společně s Luborem Niederlem roku 1891 a od ročníku V. 1895 samostatně řídil.[4] [5] Sedmnáct dosavadních ročníků Českého Lidu tvoří dnes nepřebernou pokladnici vědomostí všeho druhu o minulosti i přítomnosti lidu českého, slovem i obrazem, a lví podíl mezi spolupracovníky má sám redaktor, ukládaje v každém ročníku směrodatné studie, otiskuje materiály a podávaje přehled o ruchu vědeckém doma i v cizině.

Psal o „Kulturní historii“ do Ottova slovníku naučného.

Veliké zásluhy má Zíbrt i o bibliotéku Musea království Českého. Nejen že ji věnoval svou bohatou knihovnu soukromou, nýbrž získal jí četnými osobními styky, zejména se slavisty přicházejícími do Prahy, množství důležitých publikací slovanských.

Ocenění

editovat

Za svou činnost vědeckou byl Zíbrt poctěn členstvím a hodnostmi učených korporací domácích i v cizině, od České akademie a Královské české společnosti nauk, od antropologické komise při akademii věd v Krakově, od Císařské společnosti etnografů v Moskvě, od společnosti Towarzystwo ludoznawcze ve Lvově, od c. k. ústřední kommisse pro výzkum a zachování uměleckých a historických památek ve Vídni, od Société belge de folklore v Bruselu. Roku 1893 byl zvolen zahraničním členem poradního sboru při světovém kongresu folkloristickém v Kolumbově výstavě v Chicagu a zvolen čestným místopředsedou (pro Evropu) vědeckého sdružení The International Folk-Lore Association v Chicagu. České odborné a muzejní krajinské spolky udělily mu čestné členství atd.

Publikace

editovat

Výběr statí dostupných on-line na Academia.edu

  • Bibliografie české historie. 5 dílů. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1900–1912. Dostupné online.
  • Bobr v zemích československých. Praha: Československá akademie zemědělská, 1929.
  • Česká kuchyně za dob nedostatku před sto lety / nynějším hospodyňkám na vybranou podává Čeněk Zíbrt. Praha: Zemědělské knihkupectví A. Neubert, 1917. Dostupné online
  • Dějiny hry šachové v Čechách od dob nejstarších až po náš věk: studie kulturně-historická. Praha: Č. Zíbrt, 1888. Dostupné online
  • Dějiny kroje v zemích českých až po války husitské. 3 sv., Praha: F. Šimáček, 1891–1892. Dostupné online
  • Dřevěné kostelíky v zemích československých a Podkarpatské Rusi, in: Český lid, 24, 1924, 1, s. 327–338. https://www.academia.edu/28853639/
  • Historia o životu doktora Jana Fausta, znamenitého čaroděje, též zápisích ďábelských i čářích a hrozné smrti jeho. Praha : J. Otto, 1927. Dostupné online.
  • Hoj, ty štědrý večere : Od vánoc koledou do Nového roku. Praha: Šimáček, 1910. Dostupné online. 
  • Hrály dudy: dějiny starodávné selské muziky české, Praha : Čsl. akciová tisk, 1917. Dostupné online.
  • Jak se kdy v Čechách tancovalo: dějiny tance v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku z věků nejstarších až do nové doby se zvláštním zřetelem k dějinám tance vůbec. Praha: F. Šimáček, 1895.
  • Kulturní historie: její vznik, rozvoj a posavadní literaturu cizí i českou stručně popisuje Čeněk Zíbrt. Praha: Jos. R. Vilímek, 1892.
  • Listy z kulturních dějin městských pivovarů v zemích Českých. Praha: Otakar Zachar, 1911.
  • Markolt a Nevím v literatuře staročeské. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, společnost a umění, 1909. Dostupné online.
  • Myslivecké pověry a čáry za starých časů v Čechách. Písek: V. Šimek, 1889. Dostupné online.
  • O českých blouznivcích náboženských odvedených k vojsku r. 1783. Praha: Královská Česká společnost nauk, 1904.
  • Ohlas obřadních písní velikonočních (Haggadah: Chad gadja, Echad mi Iodea) v lidovém podání. Praha: Akademický spolek „Kapper“, 1928.
  • Pivo v písních lidových a znárodnělých. Praha: Otakar Zachar, 1909. Dostupné online.
  • Praha se loučí s Podskalím. Praha: Ústřední matice školská, 1910. Dostupné online. 
  • Řády a práva starodávných pijanských cechů a družstev kratochvilných v zemích českých, 1910. Dostupné online.
  • Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku (Indiculus superstitionum et paganiarum): jeho význam pro všeobecnou kulturní historii i pro studium kulturních přežitků v nynějším lidovém podání: se zvláštním zřetelem k české lidovědě. Praha: Česká akademie věd císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1894.
  • Sladovnické obyčeje, zábavy, slavnosti a pověry v nákladnických domech a pivovárech českých, 1910. Dostupné online.
  • Staročeské umění kuchařské: S původními obrázky. Praha: Stará garda mistrů kuchařů, 1927.
  • Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk: příspěvek ke kulturním dějinám českým. Praha: Jos. R. Vilímek, 1889.
  • Staročeský lucidář: text rukopisu Fürstenberského a prvotisku z roku 1498. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1903. Dostupné online.
  • Staročeský perník: 170 návodů z rukopisův a knih kuchařských staročeských. Praha: Emil Šolc, 1916.
  • Staročeský rukohled a novočeský rukozpyt. Praha: Otto, 1910.
  • Toč se a vrč, kolovrátku...: obrázky z přástek bývalých. Praha : F. Šimáček, 1909.
  • Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: Praha: Vyšehrad, 2006. 
  • Z doby úpadku: kulturně historické obrazy ze XVII. a XVIII. věku. Praha: F. Šimáček, 1905.
  • Zlatý jelen na pražském mostě. Praha: J. Otto, 1914.

(Převzato s úpravami z Ottova slovníku naučného, sv. 27, str. 601—603.)

Reference

editovat
  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých ve vinohradské nemocnici, sign. NEMVIN Z1, s. 141
  3. REVILÁKOVÁ, Naďa. Kalendárium: Čeněk Zíbrt. Plus [online]. 2013-10-07 [cit. 2024-07-09]. Dostupné online. 
  4. a b c d e f g h i j BLÜMLOVÁ, Dagmar; BLÜML, Josef. Čeněk Zíbrt a kulturní historie. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2003. Dostupné online. ISBN 80-7040-670-4. S. 9-40. 
  5. a b c d e f LEBROVÁ, Dobromila. Čeněk Zíbrt, etnograf a kulturní historik – 80. výročí úmrtí. www.pozitivni-noviny.cz [online]. Pavel Loužecký, 2012-02-14 [cit. 2024-07-09]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • Ottův slovník naučný, heslo Zíbrt, Čeněk. Sv. 27, str. 601nn. Dostupné online.
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 
  • BLÜML, Josef. Kulturní historik Čeněk Zíbrt. České Budějovice : Společnost pro kulturní dějiny ve spolupráci s Novou tiskárnou Pelhřimov, 2014. 207 s. ISBN 978-80-905264-3-3.

Životopisy: Jan Neruda, Humoristické listy 1891, č. 29.; T. Hrubý, Studentské Album, 1895, str. 98; Flajšhans, Písemnictví české, 1901, str. 739; Ivan Franko, „Folklorni praci dra Č. Zíbrta“ (čas. Žite i slovo II, Lvov 1894, str. 312—320); Český Lid VI, 1897, str. 294—320; Illustrovaný Svět IV., 1904; Národní Album Vilímkovo, str. 89; Přem. Ot. Plaček, „Bibliografický přehled kulturně-historických a lidovědných prací dra Č. Zíbrta“ (Táborský Kraj, 1905).

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat