Čejkové z Olbramovic

český vladycký rod

Čejkové z Olbramovic byla původně stará česká rytířská (resp. vladycká) rodina, která se v 16. století rozvětvila do mnoha linií. V 18. století jedna z linií dosáhla panského stavu a dokonce i hraběcího titulu. V 19. století rod zcela zchudl a vytrácí se o něm povědomí.

Čejkové z Olbramovic
Erb Čejků z Olbramovic
Erb Čejků z Olbramovic
země České královstvíČeské království České království
mateřská dynastie Janovici
tituly

zakladatel Přech a Odolen
rok založení 13. století
konec vlády 19. století
současná hlava -
větve rodu Dvořečtí z Olbramovic, Podolští z Olbramovic

PůvodEditovat

 
Erb Čejků z Olbramovic na Čejkovském paláci v Praze

Rod rytířů z Olbramovic byl prapůvodně jednou z linií velkého panského rozrodu Janoviců, o kterém jsou zmínky již v první polovině 13. století. V témže století vystupovali členové rozrodu Janoviců mnohokrát v královských službách. Příslušníci rodu z Olbramovic pocházeli z Voticka a zřejmě byli nejvíce spjati s pány z Kolovrat a s rytíři z Chřenovic - tj. s rody, které vzešly taktéž z rozrodu Janoviců - a jejichž sídla se nacházela v bližším okolí.

Rod rytířů (resp. panošů čili vladyků - tj. chudší venkovské šlechty) z Olbramovic se nazýval podle tvrze Olbramovice, která stála pravděpodobně už za prvních Lucemburků.

První známí členovéEditovat

Prvními známými příslušníky rodu rytířů (panošů) z Olbramovic byli Přech a Odolen, již se připomínají k roku 1385. Jejich příbuzným byl i Petr Čejka z Olbramovic, o němž první zmínky pochází z poloviny 15. století, a který byl jedním z nejstarších členů vlastního rodu Čejků. V 15. století se Čejkové definitivně osamostatnili od ostatních rodin s přídomkem z Olbramovic (např. od Dvořeckých z Olbramovic či Podolských z Olbramovic) a v dalším století vytvořili mnoho vlastních odnoží, což oslabovalo a tříštilo majetkovou základnu - a tím i společenské postavení rodu.

Chudnutí roduEditovat

Potomci pana Petra proto zůstávali dlouho pouhými rytíři, a teprve v době baroka byli někteří členové rodu povýšeni do panského stavu. V té době se ovšem rod postupně dostával do stále větší chudoby, následkem čehož se např. němčická větev v 18. století zcela vytratila z historického povědomí.

Na počátku 17. století žilo v Čechách dokonce již devět větví rytířských rodů Čejků z Olbramovic, jež byly vesměs nezámožné a jejich příslušníci jako úředníci či vojáci sloužili jiným bohatším pánům (ve 2. polovině 16. století sloužili jako vyšší úředníci svým příbuzným Žďárským ze Žďáru, v první polovině 17. století pak byli správci králova majetku na Křivoklátu atp.). Rod vlastnil po dlouhou dobu tak většinou jen drobná panství, např. statek Osek, Losiny, dvory v Unhošti atp.

Stavovský direktor Jan Čejka z OlbramovicEditovat

 
Čejkovský palác v Praze, který získal František Čejka z Olbramovic, nese jméno rodu.
 
Čejkovský palác v Liliové ulici na Starém Městě v Praze. Stav po rekonstrukci.
Podrobnější informace naleznete v článku Jan Čejka z Olbramovic.

Rytíř Jan Čejka z Olbramovic se narodil roku 1565 či 1566. Z rodných Čech odešel na Moravu, kde se oženil a postupně získal moravská panství Nové SyroviceBystřice nad PernštejnemBorotín či Jakubov. Na Moravě též zastával vlivný zemský úřad nejvyššího písaře Markrabství moravského. V době stavovského povstání proti Habsburkům (1618-1620) se aktivně zapojil do revolty a stal se moravským stavovským direktorem a defensorem. Po porážce stavovského povstání v roce 1621 byl zatčen, uvězněn a v roce 1622 byl odsouzen k trestu smrti. O rok později však byl díky vlivným přímluvám a díky přestupu ke katolictví propuštěn a téhož roku (dne 8. července 1623, jak dosvědčuje jeho náhrobek na vnější zdi katedrály sv. Petra a Pavla) v Brně zemřel.[1]

Velmistr Václav Jan Čejka z OlbramovicEditovat

Z větve rytíře Jiřího Čejky pocházel i nejznámější pokračovatel rodu v období baroka - velmistr řádu johanitů Václav Jan, kterého roku 1712 povýšil císař a král Karel VI. do panského stavu (baronát) a Karlova dcera - císařovna a královna Marie Terezie jej roku 1748 jmenovala do stavu hraběcího. Václav Jan byl povýšen spolu se svou švagrovou Benediktou, rozenou z Býnova a jejími dvěma syny: Janem a Františkem Čejky z Olbramovic.[2] Hrabě Václav Jan zemřel v 86 letech a i hraběcí větev Čejků již vymřela.

Konec rodu Čejků z OlbramovicEditovat

Některé existující větve vymřely v 17. až 18. století, jiné se ve stále větší chudobě dožily 19. století, ale tehdy se veškeré zprávy o rodu vytrácí. Dnes se někteří lidé se jménem Čejka považují za potomky těchto zchudlých linií.

Rodový erbEditovat

Původní erb rodu měl podobně jako u ostatních Janoviců podobu stříbrno-červené orlice se zlatou pružinou na prsou, která byla ukončena dvěma trojlístky. To vše bylo na modrém štítě. Čejkové jako polepšení při povýšení do hraběcího stavu dostali od Marie Terezie rakouský srdeční štítek s jejími iniciálami MT.

PříbuzenstvoEditovat

Spojili se s rytíři z Adlaru, rytíři Bukovanskými z Boříkova, Fremuty ze Stropčic, rytíři Hradišťskými z Hořovic, Mitrovskými z Nemyšle, rytíři Příchovskými z Příchovic, pány z Říčan, rytíři Služskými z Chlumu, hrabaty z Unwerthu, rytíři a pozdějšími barony a hrabaty Žďárskými ze Žďáru a dalšími rody.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. FRIDRICH, Hynek. Zapomenutá dcera kladenského pána: Kateřina Grizelda Žďárská ze Žďáru a její životní partneři. Posel z Budče. Almanach poutníků na staroslavnou Budeč. (JDE O MUZEJNÍ SBORNÍK SLÁDEČKOVA VLAST. MUZEA V KLADNĚ). 27. září 2014, čís. 31, s. 24-36. ISBN 978-80-904728-7-7. 
  2. DOERR, August von. Der Adel der böhmischen Kronländer; ein Verzeichnis derjenigen Wappenbriefe und Adelsdiplome welche in den Böhmischen Saalbüchern der Adelsarchives im k.k. Ministerium des Innern in Wien eingetragen sind. 1. vyd. Prag: Ministerium des Innern, Adelsarchiv, 1900. 398 s. Dostupné online. S. 234. (německy) 

LiteraturaEditovat

  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty (erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti). Praha: AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Čejkové z Olbramovic, s. 36-37. 
  • Josef Janáček-Jiří Louda, České erby, Praha 1988.
  • Rudolf Anděl a kol., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I-VII, Praha 1981-89.
  • August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého I-VIII, Praha 1931-35.
  • Petr Mašek, Modrá krev, Praha 1999.
  • Bartoloměj Paprocký z Hlohol a z Paprocké Vůle, Diadochos id est successio: Jinak posloupnost..., Praha 1602.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat