Wikipedie

Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením

Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (anglicky Convention on the Rights of Persons with Disabilities) byla přijata Valným shromážděním OSN 13. prosince 2006 a vstoupila v platnost 3. května 2008. Jménem České republiky byla Úmluva podepsána v New Yorku dne 30. března 2007. Tato Úmluva nezavádí žádná nová specifická práva, je založena na principu rovnoprávnosti, zaručuje osobám se zdravotním postižením plné uplatnění všech lidských práv a podporuje jejich aktivní zapojení do života společnosti.

Přijetí úmluvy editovat

Ke dni 22. května 2014 podepsalo Úmluvu celkem 158 států (92 Opční protokol) a ratifikovalo jí 147 států (82 Opční protokol). V platnost Úmluva vstoupila podle svého článku 45 odst. 2 dne 28. října 2009.

Česká republika Úmluvu podepsala 30. března 2007 a ratifikovala 28. září 2009. Na základě článku 10 Ústavy se stala Úmluva po svém vyhlášení dne 12. února 2010 součástí právního řádu ČR. Česká republika podepsala 30. března 2007 rovněž Opční protokol, který vstoupil pro Českou republiku v platnost dne 23. září 2021.

Úmluvu 23. prosince 2010 ratifikovala rovněž Evropská unie.

Vznik úmluvy editovat

Cesta ke vzniku Úmluvy byla velmi zdlouhavá. Její předchůdkyní byla Deklarace práv zdravotně postižených osob z roku 1975. V té bylo poprvé řečeno, že problematika osob se zdravotním postižením je otázka lidských práv. Z hlediska dnešních požadavků se však nejednalo o dokument, který by zajišťoval lidem s postižením ochranu práv. Teprve po 35 letech snažení samotných lidí s postižením, lidskoprávních a neziskových organizací a výboru International Disability Caucus byl v roce 2006 text Úmluvy schválen a mohl započít proces ratifikace jednotlivými státy.

K vytvoření Úmluvy vedly 4 základní důvody. Prvním z nich bylo zviditelnění problematiky lidských práv osob se zdravotním postižením. Druhým pak značná specifika těchto práv. Běžně je kritizována nepružnost právních norem. Každý jsme něčím specifický a lidé s postižením ještě více. Potřeba vytvořit speciální dokument stanovující, upravující a ochraňující jejich práva byl tedy více než na místě. Dalším důvodem k sepsání Úmluvy bylo vytvořit jednotnou právní úpravu práv osob se zdravotním postižením, jelikož zmínky o těchto právech byly rozptýleny do různých dokumentů. Tím byl např. Světový akční plán pro osoby se zdravotním postižením (1982), Standardní pravidla pro vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením (1993) a Všeobecná deklarace lidských práv (1948). Čtvrtým důvodem pak bylo získání údajů o problematice osob se zdravotním postižením.[1]

Definice osoby se zdravotním postižením editovat

Osobou se zdravotním postižením se rozumí osoba mající dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejímu plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními.[2]

Principy a zásady úmluvy editovat

Úmluva je založena na třech základních principech, pilířích: 1) prosazovat, 2) chránit a 3) zajistit práva osob se zdravotním postižením.

Zásady Úmluvy jsou následující:

Obsah úmluvy editovat

Skládá se z preambule a 50 článků. Úmluva připomíná základní práva, jakými jsou rovnost, svoboda, nediskriminace, dodržování lidských práv a právo na vzdělání. Konkrétně v jednotlivých článcích vypichuje práva žen se zdravotním postižením, které se často stávají terčem zneužívání a práva dětí se zdravotním postižením, které by měly mít stejná práva a možnosti jako ostatní děti. Článek 23 odst. 3 uvádí následující: „Státy zajistí, aby děti se zdravotním postižením měly rovná práva na život v rodinném prostředí“. Článek 8 pak ukládá zvyšování povědomí veřejnosti, s cílem vychovávat k vnímavosti k právům osob se zdravotním postižením, jejich pozitivnímu vnímání, podporování uznání, dovedností, zásluh a schopností. Úmluva nezapomíná ani na přístupnost služeb, rovnost před zákonem a ochranu proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání zmíněnou v článku 15. Jako i jiní lidé mají mít lidé s postižením volný přístup k informacím, poskytnutý formou odpovídající jejich potřebám a možnost zapojit se do společnosti. Státy se zavazují plně podporovat a vytvářet podmínky pro dodržování a prosazování těchto práv a v neposlední řadě přijmout účinná a odpovídající nařízení a opatření k odstranění diskriminace osob se zdravotním postižením ve všech záležitostech týkajících se manželství, rodiny, rodičovství a osobních vztahů.

Opční protokol editovat

K Úmluvě byl přijat Opční protokol, který má 18 článků. Opční protokol je dokument zaručující osobám se zdravotním postižením možnost podání stížnosti, pokud stát nedodržuje závazky plynoucí z Úmluvy. Stížnost může podat i osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům. Dotyčný by si nejdříve měl podat žalobu k soudu, pokud by však řízení trvalo dlouho či neúspěšně, může stížnost podat k Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením.

Monitorování práv podle úmluvy v České republice editovat

Od r. 2018 je monitorovacím orgánem podle článku 33 Úmluvy Veřejný ochránce práv. Ten také jmenuje členy Poradního orgánu, který je složen z řad lidí s postižením, zástupců jejich organizací a odborníků zabývajících se problematikou zdravotního postižení.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ ČERMÁK, Michal. Projevy a formy diskriminace osob se zdravotním postižením. Praha. 2012. [online]. Cit. [22-05-2014]. Dostupné:http://svp-vzacnaonemocneni.cz/portal/wp-content/uploads/1-Cermak_Projevy_a_formy_diskriminace_OZP.pdf Archivováno 22. 5. 2014 na Wayback Machine..
  2. ↑ Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, čl. 1.

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Úmluva_OSN_o_právech_osob_se_zdravotním_postižením&oldid=23261135“