Wikipedista:MajkaDlo/Pískoviště/Pokus4

Strukturální funkcionalismus (také sociologický funkcionalismus) je jeden z nejvlivnějších směrů v teoretické sociologii 20. století. Ten vnímá společnost jako komplexní sociální systém složený ze struktur, které plní jednotlivé funkce. Zároveň teorie klade důraz na sociální stabilitu a solidaritu. Tento přístup je makrosociologický, zaměřuje se na sociální struktury, které tvarují společnost jako celek. Každý sociální systém se snaží dosáhnout rovnováhy pomocí plnění funkcí a socializace jednotlivých členů anebo prostřednictvím sociální kontroly. Změny ve společnosti neprobíhají revolucí a nezávisí na individuální změně.

Historie

Teorie má základy v dílech Augusta Comta, jakožto jednoho ze zakladatelů sociologie. Výrazněji ji však ovlivnil Herbert Spencer. Ten vytvořil analogii k organismu, který roste a vyvíjí se, a orgánům, které zabezpečují správné fungování těla, a ukázal tak na přispívání části k celku. Společnost potřebuje uspokojit potřeby, aby byla schopná přežít v daném prostředí. Tvrdil, že složitost systému vede k jeho diferenciaci. Čím je systém složitější, tím je větší diferenciace funkcí. Změny v jedné části systému pak vedou k systémové změně v jiné části systému. Právě Herbert Spencer zavedl pojem struktura (stabilní prvky, které představují systém) a funkce (projev určený k zachování společnosti). Tyto dva pojmy se spolu s pojmem systém řadí mezi tři základní idey strukturálního funkcionalismu. Základ funkcionální analýzy v sociologii položil Emile Durkheim, který se zabýval otázkou, jak si určité společnosti udržely vnitřní stabilitu a přežily. Společnosti podle jeho názoru vytrvaly díky tzv. „kolektivnímu vědomí“ (nemateriálním sociálním faktům), které je souhrnem společných přesvědčení příslušníků dané společnosti. Právě dělba práce v moderní společnosti v mnohých případech nevede k solidaritě

Talcott Parsons

Strukturální funkcionalismus v 20. století je úzce spojený s dílem Talcotta Parsonse, který se zabývá teorií sociální činnosti a teorií sociálního systému. V teorii sociálního systému vycházel hlavně z myšlenek E. Durkheima a M. Webera, a její základy položil v díle The Structure of Social Action. Sociální (společenská) činnost je chování určené k dosažení cíle, který probíhá v určité situaci a je normativně určené. Takovéto jednání probíhá podle ustálených vzorců (patterns). Konkrétní vzorec jednání je výsledkem rozhodnutí, které každá osoba podvědomě provádí. Rozhoduje vždy mezi dvěma alternativami (proměnnými) a to

1. afektivita a afektivní neutralita,
2. orientace na sebe a orientace na kolektiv,
3. univerzalismus a partikularismus,
4. askripce a výkon, neurčenost a určitost.

Volba mezi těmito proměnnými je ovlivněná situací a normativním systémem. Detailně se této problematice věnuje v The Social System. Významnou složkou této teorie je AGIL paradigmat, který tvrdí, že aby systém přežil nebo byl v rovnováze s okolním prostředím, musí se:

• do jisté míry tomuto prostředí přizpůsobit (Adaptation),
• dosáhnout svých cílů (Goal attainment),
• integrovat své složky (Integration)
• a udržet si svoje latentní vzory (Latent pattern maintenance).

Robert K. Merton

Merton dále rozvíjel myšlenky Parsonse a zavedl pojem „sociální dysfunkce“ označující jev, který má pro společnost negativní důsledky v protikladu s eufunkcí, jejíž důsledky jsou prospěšné. Škodlivost dysfunkce, respektive prospěšnost eufunkce je relativní v závislosti na úhlu pohledu. Např. korupce jako taková je pro společnost škodlivá, avšak z pohledu zainteresovaných skupin působí prospěšně. Merton je taktéž autorem pojmu „latentní funkce“ – nezamýšlený důsledek určitého jevu. Za příklad latentní funkce se často uvádí prohibice alkoholu, kde byl primární záměr snížení spotřeby alkoholu (eufunkce) avšak začaly vznikat zločinecké gangy obchodující s ilegálním alkoholem (dysfunkce).

Odkazy