Wikipedista:Blahma/Pohádka o svobodném internetu

Kdysi dávno vznikl Internet – celosvětové propojení počítačů, přes které každý mohl zpřístupňovat ostatním všechno, co chtěl. Přístup měli všichni bez rozdílu a neřešilo se, kdo je kdo. Stačilo vědět, kde který obsah najít. Aby se nacházení obsahu usnadnilo, vznikly vyhledávače. Ty procházely internetem za uživatele a umožňovaly mu pak zpětně najít obsah, o kterém zatím nevěděl nebo jehož adresu zapomněl. Pak někoho napadlo, že obsah může tvořit a na internetu zpřístupňovat i více lidí dohromady, a jiného zas napadlo, že by se takto dala společnými silami tvořit encyklopedie. Cokoliv stvoříme, to může kdokoliv najít (adresa byla jednoduchá a uvnitř vlastní vyhledávání), a celé to bylo plně transparentní, tedy každý mohl nahlédnout pod pokličku a lákalo ho to k zapojení se. Nikdo netvrdil, že má „patent na pravdu“, každý si na svém serveru zveřejňoval, co chtěl, a pluralita názorů, otevřenost a volné šíření informací na něm patřily k základním vlastnostem internetu a právě tyto vlastnosti ho dělaly výjimečným. Dokonce i dětem se začalo vštěpovat, že „raz keď dáš niečo na inťernet, už to odtiaľ nedostaneš“, protože tak to tam prostě technicky funguje.

S příchodem dalších uživatelů ale nad otevřeným prostředím za pár dalších let převládla komerce. Na internetu už tak pak sice byli téměř všichni, ale osobní webové stránky si už nikdo netvořil a téměř všichni se nechali zavřít do zlatých klecí komerčních webů – nejprve svých poskytovatelů připojení, potom vyhledávačů a nakonec sociálních sítí, z nichž se stal internet sám pro sebe. Tato nová komunitní prostředí však už fungovala na úplně jiném principu – vliv provozovatele na obsah, uzavřenost pro vnější svět, reklama. Poté, co se jejich uživatelé nejprve dobrovolně podvolili soukromému provozovateli, získali potřebu se proti jeho chování bránit a protože systémům chyběla otevřenost a projevoval se tzv. vendor lock-in, začali je lidé krotit legislativně. Velká část dnešních „internetových zákonů“ (z oblasti ochrany údajů, autorského práva nebo i daní) vznikla ve skutečnosti jako reakce na chování Googlu nebo Facebooku, byť byly napsány tak, že se aplikují na celý internet. A navzdory všem těmto zásahům lidé tyto služby dále používají a svěřují jim svá data, a to čím dál tím víc. Jediným svobodným přístavem v první stovce nejnavštěvovanějších webů dnes zůstává Wikipedie – otevřená, transparentní a neovlivnitelná. Mnoho lidí si dnes dopisuje po Facebooku, fotí pro Google či Mapy.cz, tvoří rodokmeny na MyHeritage, přepisuje hřbitovní kameny na Find a Grave… a jen málokterý si uvědomuje, že tím bez nároku na odměnu přispívají do databáze, jejímž výlučným vlastníkem a zpeněžitelem je soukromá firma, která když se rozhodne, že je ze dne na den smaže, zruší, zpoplatní či prodá, jednotlivec s tím nic neudělá a pokud si aktivně nevede zálohy (což mnoho služeb ani neumožňuje), o všechen svůj vložený obsah v takovém okamžiku přijde a zůstanou mu jen příslovečné oči pro pláč.

Informace se na internetu volně šíří, ty nechtěné tím víc. Žádný web ale zároveň není věčný. Ani Facebook. Ani Wikipedie. Ale obsah Wikipedie ano. Jak se držím zkrátka na všech sociálních sítích, do Wikipedie přispívám rád. Protože v tom vidím smysl: Díky transparentnosti se mohu sám podílet na tvorbě jejích pravidel a nic z nich se nezatajuje; díky otevřenosti může můj obsah sloužit komukoliv dalšímu a kdokoliv další ho může dále rozvíjet, třeba i v můj zpětný prospěch; a díky používání svobodných licencí vím, že to obrovské dílo, které jsme spolu s miliony dalších „uživatelů internetu“ v původním slova smyslu (User → Wikipedista) už napsali, se ani v případě krachu Wikipedie neztratí. Už teď je totiž zálohován na mnoha místech na světě a kdokoliv by jej mohl vzít a rozjet nad ním „Wikipedii“ novou.

Na Wikipedii si cením právě těchto vlastností, které ji dělají jedinečnou – transparentnost, otevřenost, svobodnost. Hlavně ty jí vysloužily její jedinečné místo na výsluní v sousedství webů multimilionových korporací. Není proto divu, že kampaně vedené proti jejich praktikám občas dopadají i na Wikipedii (nebo na internet jako takový). V okamžiku, kdy se tak děje, je nutno zpozornět a takovým tendencím se postavit. Pokud se web bude dál vzdalovat svým původním principům, budou tyto vlastnosti dále nahlodávány. Proto se mi nelíbí ani selektivní skrývání webových stránek ve vyhledávačích (tím spíš, že jde jen o šidítko, protože původní obsah stále na webu zůstává, jen ukryt před uživateli, kteří o něm neví nebo si ho neumí dohledat a jsou tak udržováni ve falešném pocitu sucha a bezpečí) a pokud to nebude vysloveně nutné, nesouhlasím s návrhy provádět takové zásahy (stejně nutně jen nedokonale funkční) dokonce dobrovolně, formou autocenzury. Co napíšu na internet, za tím si stojím, případně se za to následně omluvím, ale jako technik rozumím, že jednou vypuštěnou věc již nelze vzít zpátky (leda snad právě pod pohrůžkou síly/práva). Věřím, že i v diskuzích o smazání dovedu psát věcně a slušně, takže se po jejich objevení náhodným surfařem nemusím stydět, a tytéž schopnosti očekávám u ostatních. Nechápající návštěvníky lze poučit (klidně může mít každá diskuze někde na začátku výrazný odkaz na vysvětlivky), ale příčí se mi na oko před nimi své z principu samozřejmě dále veřejné procesy zkoušet skrývat či jim dokonce aktivně ustupovat, jen protože by mohla v jejich očích utrpět pověst Wikipedie nebo že jim to konvenuje v jejich snaze ovlivňovat mediální obraz sebe sama. Všichni víme, že Wikipedie má být nestranná a o sobě se nepíše – takže je podle mne jenom logické, že by neměla vycházet vstříc žádostem cizích subjektů o „skrytí“ věcně vedených diskuzí o nich a napomáhat tím ovlivňování jejich veřejné prezentace v jejich prospěch. --Blahma (diskuse) 1. 9. 2020, 22:12 (CEST)