Wikipedie

Vzdušný závod z Londýna do Manchesteru (1910)

Vzdušný závod z Londýna do Manchesteru se odehrál roku 1910 mezi dvěma letci, z nichž každý se pokusil vyhrát let se strojem „těžším než vzduch“ na trase mezi Londýnem a Manchesterem. S myšlenkou takového závodu přišly noviny Daily Mail v roce 1906. Cenu 10 000 liber vyhrál v dubnu 1910 Francouz Louis Paulhan.

Paulhan přistál se svým dvouplošníkem Farman III v Didsbury a vyhrál soutěž

Jako první se o let pokusil Claude Grahame-White, Angličan z Hampshire. Odstartoval z Londýna dne 23. dubna 1910 a jeho první plánovaná zastávka byla ve městě Rugby. Jeho dvouplošník měl následně problémy s motorem a musel znovu přistát poblíž Lichfieldu. Silný vítr znemožnil Whiteovi pokračovat v cestě a jeho letoun utrpěl další škody na zemi, když se převrátil.

Zatímco Grahame-Whiteův letoun byl opravován v Londýně, Paulhan 27. dubna pozdě večer odstartoval a zamířil do Lichfieldu. O několik hodin později se Grahame-White dozvěděl o Paulhanově odletu a okamžitě se ho jal pronásledovat. Druhý den ráno, po bezprecedentním nočním startu, Paulhana téměř dostihl, ale nadváha jeho letounu se ukázala být rozhodujícím hendikepem a byl nakonec nucen přiznat porážku. Paulhan dorazil do Manchesteru 28. dubna brzy ráno a v soutěži zvítězil. Oba letci oslavili jeho vítězství na zvláštním obědě v londýnském hotelu Savoy.

Tato událost znamenala první závod letadel na dlouhé vzdálenosti v Anglii, první vzlet stroje těžšího než vzduch v noci a první let s pohonem mimo město. Paulhan si cestu zopakoval v dubnu 1950, v den čtyřicátého výročí původního letu, tentokrát jako pasažér na palubě britské proudové stíhačky.

Historie editovat

Dne 17. listopadu 1906 vypsaly noviny Daily Mail odměnu 10 000 liber tomu, kdo jako první uletí 185 mil (298 km) mezi Londýnem a Manchesterem s maximálně dvěma zastávkami za dobu méně než 24 hodin.[1] Výzva také stanovila, že start a přistání musí být v místech vzdálených maximálně 5 mil (8 km) od redakcí novin v těchto městech.[2] Motorové létání bylo relativně novým vynálezem a majitelé novin chtěli podpořit rozvoj tohoto odvětví; v roce 1908 nabídli 1 000 liber za první přelet Lamanšského průlivu (25. července 1909 vyhrál francouzský letec Louis Blériot) a 1 000 liber za první kruhový let na vzdálenost 1 míle (1 600 m) provedený britským letcem v britském letadle (30. října 1909 vyhrál anglický letec John Moore-Brabazon).[1] V roce 1910 přijali výzvu novin z roku 1906 dva muži: Angličan Claude Grahame-White a Francouz Louis Paulhan.[2]

Claude Grahame-White se narodil v roce 1879 v anglickém Hampshire. Vzdělání získal na škole Crondall House School ve Farnhamu a později v letech 1892 až 1896 na gymnáziu v Bedfordu.[3] Vyučil se v místní strojírenské firmě a později pracoval pro svého strýce Francise Willeyho, 1. barona z Barnby. V Bradfordu založil vlastní firmu na výrobu motorových vozidel a poté odjel do Jižní Afriky lovit velkou zvěř. V roce 1909 se inspirován Blériotovým historickým přeletem Lamansškého průlivu vydal do Francie, aby se naučil létat, a v lednu následujícího roku se stal jedním z prvních Angličanů, kteří získali osvědčení letce. Založil také leteckou školu v Pau, kterou později téhož roku přesunul do Anglie.[4][5]

Isidore Auguste Marie Louis Paulhan, známější jako Louis Paulhan,[6] se narodil v roce 1883 v Pézenas na jihu Francie. Po absolvování vojenské služby v balónové škole v Chalais-Meudon pracoval jako asistent Ferdinanda Ferbera, než vyhrál soutěž o nejlepší letecký projekt dvouplošníku Voisin. Na tomto letadle se Paulhan naučil létat a 17. července získal licenci Aéro-Club de France č. 10.[7] Paulhan nebyl britskému publiku cizí; v říjnu 1909 se zúčastnil prvního leteckého setkání v Blackpoolu a krátce poté létal na exhibici na automobilovém závodním okruhu v Brooklands.[6] Paulhan se zúčastnil mnoha leteckých přehlídek, včetně několika ve Spojených státech amerických a v Douai, kde v červenci 1909 stanovil nové rekordy ve výšce a délce letu.[8][9]


Grahame-Whiteův první pokus editovat

 
Claude Grahame-White (nedatováno)

Grahame-White se o cestu pokusil jako první. Plánoval vzlétnout 23. dubna 1910 v 5:00 hodin ráno poblíž hotelu Plumes na londýnském předměstí Park Royal. Zhruba od 4:00 hodin ráno se tam shromáždil dav novinářů a zainteresovaných diváků, další přijížděli auty, až jich bylo přítomno asi 200-300. Deník The Times popsal oblohu jako „jasnou a hvězdnatou“ a počasí jako „velmi chladné, protože byl mírný mráz“. Grahame-White dorazil asi ve 4:30 a začal připravovat svůj dvouplošník Farman III. Letoun byl přivezen na pole ze dvora, kde byl uskladněn, a byl nastartován jeho sedmiválcový rotační motor o výkonu 37 kW (50 k). Jakmile se motor zahřál, Grahame-White usedl na své místo. Několik lidí mu popřálo, včetně jeho sestry, matky a Henryho Farmana. Vedl dvouplošník asi 30-60 yardů/metrů po zmrzlé trávě a vzlétl asi v 5:12 ráno, než změnil směr a zamířil na start dráhy - plynoměr ve Wormwood Scrubs, v požadovaném okruhu 5 mil (8 km) od londýnské redakce Daily Mail.[2][10][11]

„ Byl prý "promodralý zimou a několik okamžiků chodil dost těžkopádně". Na pozdravy, kterými ho vítali, se snažil usmívat. Měl znecitlivělé ruce a drkotaly mu zuby. Požádal o jídlo a oheň se slovy: "Umírám hlady". Lady Denbighová, která byla přítomna s lordem Denbighem, mu půjčila svůj muflon a jiná dáma mu kolem krku obtočila kožešiny.

The Times (1910), zpráva o Grahame-Whiteově stavu po přistání v Rugby.

“

— The Times (1910), zpráva o Grahame-Whiteově stavu po přistání v Rugby[11]

Grahame-White, hlasitě povzbuzován tisíci diváky, kteří očekávali jeho přílet, přeletěl startovní bod a otočil se na severozápad směrem k Wembley. Harold Perrin, tajemník Královského aeroklubu, stál na vrcholu plynoměru a mával vlajkou na znamení začátku Grahame-Whiteova pokusu. V 5:35 byl letec nad Watfordem a v 6:15 přeletěl Leighton Buzzard. Davy jásajících diváků ho přivítaly, když letěl nad tratí železnice London and North Western Railway ve výšce asi 120 m (400 stop). Mezitím Perrin a dva mechanici z firmy Gnome et Rhône (která dodala motor použitý na Farmanu III) nastoupili do jednoho ze dvou vozů a mířili do Rugby. Cestou si jeden vůz zkrátil cestu přes pole a narazil do drnu; jeden cestující byl vážně zraněn.[10][11]

Grahame-White se poprvé zastavil v Rugby krátce po 7:15 hodině. Jeden z vozů, který vyjel z Londýna, dorazil asi 10 minut před přistáním a jeho mechanici se věnovali jeho letounu. Zpráva o jeho startu v Londýně se dostala do okolí a shromáždil se velký dav lidí; od letounu je držela skupina skautů. Grahame-White byl odvezen na nedalekou farmu Gellings, kde pil kávu a jedl sušenky a povyprávěl přítomným o své cestě. „Celou cestu byla strašná zima... a mně byla zima už na začátku. Ke konci jsem trpěl očima a prsty jsem měl docela znecitlivělé.“[10] Průměrná rychlost Grahame-Whitea byla odhadována na více než 64 km/h (40 mil za hodinu); několik vozidel, která ho následovala z Londýna, dorazilo až nějakou dobu po jeho sestupu.[11]

Znovu odstartoval asi v 8:25, ale nebyl schopen dosáhnout své další plánované zastávky v Crewe. Asi 30 mil (50 km) za Rugby ho problém se sacími ventily motoru donutil přistát na poli v Hademore, 4 míle (6 km) za Lichfieldem - asi 115 mil (190 km) po 185 mílích (298 km) cesty. Při přistání byl letoun poškozen smykem, o čemž jeho mechanici byli zpraveni telegrafem. Zatímco se prováděly nezbytné opravy, Grahame-White poobědval a pak několik hodin spal, přičemž se o něj starala jeho matka, která přijela autem. Mezitím se shromáždil početný dav diváků, od kterých farmář, jemuž pole patřilo, vybíral vstupné. Vojáci z nedalekých kasáren bránili veřejnosti, aby se dostala příliš blízko k dvouplošníku.[11]

Se zapadajícím sluncem sílil vítr a v 19:00 Grahame-White uznal, že silný vítr znemožňuje další postup. Rozhodl se, že se o to pokusí znovu ve 3:00 ráno v naději, že se mu podaří dosáhnout Manchesteru do 5:15,[10] ale ve 3:30 od pokusu upustil s tím, že odcestuje do Manchesteru a pokusí se o to znovu odtamtud. Nařídil vojákům, aby letadlo přikurtovali, ale jeho pokyny byly ignorovány; následující noci bylo letadlo převráceno silným větrem a vážně poškozeno.[11][12]

Paulhanův pokus editovat

 
Louis Paulhan (1909)

Grahame-Whiteův dvouplošník se vrátil do Londýna a 25. dubna byl opravován ve Wormwood Scrubs, v hangáru Daily Mail. Paulhan dorazil do Doveru z Kalifornie, kde prováděl ukázkové lety.[13] Do soutěže se formálně přihlásil i další soutěžící, Emile Dubonnet, který se měl o několik dní později pokusit o let. Dne 27. dubna 1910 byl Paulhanův dvouplošník (novější model než Grahame-Whiteův) dopraven do Hendonu, na místo, kde se dnes nachází londýnská pobočka Královského leteckého muzea.[14] Byl sestaven za méně než 11 hodin a v 17:21 toho dne Paulhan odstartoval směrem k Hampsteadskému hřbitovu, své oficiální startovní pozici. Tam dorazil o deset minut později, odletěl do Harrow a začal sledovat trasu Londýnské a severozápadní železnice. Železniční společnost se na závod připravila tím, že na správné trati obílila pražce, po kterých se závodníci vydali.[15] Paulhana následoval zvláštní vlak, na jehož palubě byli paní Paulhanová a Henry Farman. Ostatní členové jeho výpravy jeli za ním v autě.[12]

Grahame-White se pokusil o zkušební let již dříve toho dne, ale obrovské davy lidí mu bránily ve snaze a nemohl odstartovat. Poté, co strávil dva dny dohledem nad rekonstrukcí svého letounu, odešel do nedalekého hotelu. Kolem 18:10 ho probudila zpráva, že Paulhan zahájil svůj pokus, a rozhodl se vydat se ho pronásledovat.[15] Tentokrát mu nedělalo potíže uvolnit si místo v davu. Motor jeho dvouplošníku se podařilo nastartovat a v 18:29 hodin minul startovní čáru. Téměř o hodinu později proletěl nad Leighton Buzzard, právě když Paulhan přelétal nad Rugby. Když se přiblížila noc, Grahame-White přistál se svým letounem na poli poblíž železniční trati v Roade v Northamptonshiru.[16][17] O patnáct minut později Paulhan dosáhl Lichfieldu, kde mu asi po 117 mílích (188 km) cesty došlo palivo. Podařilo se mu s dvouplošníkem přistát na poli poblíž železniční stanice Trent Valley.[12][18] Letoun byl přikurtován a Paulhan odjel se svými kolegy přenocovat do nedalekého hotelu. Grahame-White se mezitím ubytoval v domě doktora Ryana. Oba letci měli v úmyslu znovu odstartovat následujícího dne ve tři hodiny ráno.[17]

„ Křičel jsem a zpíval jsem. Myslím, že můj hlas není nijak zvlášť fascinující, ale ve vyšších polohách to nikomu nevadí. Když jsem byl v okolí Rugby, dvacet minut mě bičoval prudký liják. Naštěstí nejsem zvyklý létat v dešti, a proto, i když to bylo nepříjemné, to nemělo na můj let žádný vliv. Pokračoval jsem ve stabilním letu, ačkoli moje výška pozoruhodně kolísala. “

— Louis Paulhan[19]

Grahame-White, který byl stále asi 60 mil (100 km) za francouzským závodníkem, učinil historické rozhodnutí: uskuteční bezprecedentní noční let. Veden světlomety automobilů své skupiny odstartoval ve 2:50 ráno. Během několika minut po vzletu však téměř havaroval; když se nakláněl dopředu, aby si udělal pohodlí, jeho bunda se dotkla spínače zapalování motoru a ten omylem motor vypnul, ale rychle svou chybu napravil a mohl pokračovat. Pomocí světel železničních stanic, která mu ukazovala směr v černé noci, dosáhl během 40 minut Rugby a ve 3:50 ráno minul Nuneaton. Přestože Grahame-White postupoval dobře, nesl velký náklad paliva a oleje a jeho motor neměl dostatečný výkon, aby letoun zvedl nad vyvýšeninu před sebou. Zklamaný přistál v Polesworthu, asi 107 mil (172 km) od Londýna a jen 10 mil (16 km) za Paulhanem.[15] O několik minut později Francouz, který o Grahame-Whiteově postupu nevěděl, pokračoval v cestě. Ve 4:45 hod. proletěl Staffordem, v 5:20 hod. kolem Crewe a v 5:32 hod. přistál na Barcicroft Fields u Didsbury, 5 mil (8 km) od manchesterské redakce Daily Mail, čímž v soutěži zvítězil. Jeho doprovod byl vlakem odvezen na recepci, kterou uspořádal Lord Mayor z Manchesteru.[20] Grahame-White byl o Paulhanově úspěchu informován a údajně zvolal: „Dámy a pánové, cenu 10 000 liber vyhrál Louis Paulhan, nejlepší letec, jakého kdy svět viděl. Ve srovnání s ním jsem jen začátečník. Třikrát hurá Paulhanovi!“[21] Odešel spát, nechal své mechaniky opravit letadlo a později poslal Paulhanovi telegram, v němž mu blahopřál k úspěchu. Grahame-White se pokusil pokračovat v cestě do Manchesteru a doletěl do Tamworthu, ale později od letu upustil.[16][17][21]

Ocenění editovat

 
Paulhanův letoun v Lichfieldu, ve středu 27. dubna ráno.

Paulhanovi byla cena - zlatá kazeta s šekem na 10 000 liber - předána 30. dubna 1910 během slavnostního oběda v londýnském hotelu Savoy. Předsedal mu redaktor deníku Daily Mail Thomas Marlowe (místo lorda Northcliffa) a zúčastnil se ho mimo jiné francouzský velvyslanec Paul Cambon. Grahame-White dostal cenu útěchy v podobě bílostříbrné mísy s nápisem, naplněné červenými a bílými růžemi.[22][23]

„ Jsem v Anglii podruhé a musím říci, že v žádné zemi, kterou jsem navštívil, se mi nedostalo srdečnějšího přivítání. Upřímně věřím, že vítězství, které jsem získal, právem patří vašemu skvělému a odvážnému krajanovi panu Grahame-Whiteovi. [Jsem hrdý na to, že jsem ho měl za soupeře v této vzdušné bitvě. Jménem letců Francie i všech ostatních zemí blahopřeji velkému anglickému časopisu Daily Mail, který svými skvělými cenami dal neocenitelný podnět letecké vědě, a přispěl tak k dobytí vzduchu více než kdokoli jiný. “
— Louis Paulhan, děkovná řeč[23]

Odkaz editovat

Události z 27. a 28. dubna byly prvním leteckým závodem na dlouhé vzdálenosti na světě a zároveň znamenaly první noční vzlet stroje těžšího než vzduch; Grahame-White svým rozhodnutím dokázal, že noční vzlet, let a navigace jsou možné za předpokladu, že pilot je schopen sledovat svou polohu na zemi. Grahame-White to dokázal s pomocí přátel, z nichž jeden svítil světlomety svého vozu na zeď veřejného domu.[24] Paulhanův přílet do Didsbury byl prvním motorovým letem do Manchesteru z jakéhokoli místa mimo město. Jeho úspěch připomíná modrá pamětní deska připevněná na čelní stěně domu 25-27 Paulhan Road, dvojice dvojdomků z 30. let 20. století nedaleko místa jeho přistání.[20]

Během několika týdnů po Paulhanově vítězství nabídl deník Daily Mail novou cenu: 10 000 liber prvnímu letci, který za jediný den urazí okruh kolem Británie dlouhý 1 000 mil (1 609 km) s 11 povinnými zastávkami v pevně stanovených intervalech. Úkol splnil M. Beaumont 26. července 1911 za přibližně 22,5 hodiny. Paulhan a Grahame-White se později v roce 1910 znovu utkali o novinovou cenu 1 000 liber za největší souhrnný přelet, kterou Paulhan vyhrál.[1]

Pětadvacáté výročí letu bylo oslaveno 16. ledna 1936 ve Francouzském aeroklubu v Paříži. Na banketu byli přítomni Paulhan a Grahame-White spolu s francouzským ministrem letectví Victorem Denainem, princem Georgem Valentinem Bibescu (prezident FAI), Haroldem Perrinem a řadou dalších významných osobností a také prvními letci a konstruktéry, jako byli Farman, Voisin, Breguet, Caudron, Bleriot a Anzani.[25]

Ačkoli byl v té době již v důchodu, 28. dubna 1950 - v den čtyřicátého výročí letu z roku 1910 - Paulhan zopakoval cestu z Londýna do Manchesteru, tentokrát jako cestující na palubě Glosteru Meteor T.7, dvoumístné cvičné varianty první britské proudové stíhačky. Po cestě rychlostí 644 km/h (400 mph) 67letý Francouz prohlásil: "C'était magnifique ...". Bylo to vše, o čem jsem kdy v letectví snil - žádné vrtule, žádné vibrace." Deník Daily Mail ho pobavil v Královském aeroklubu v Londýně, kde ho doprovázel jeho bývalý soupeř Claude Grahame-White.[26]

Odkazy editovat

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 1910 London to Manchester air race na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c The New Daily Mail Prizes. [s.l.]: Flight, hosted at flightglobal.com, 5 April 1913. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2016. S. 393. 
  2. ↑ a b c Claxton 2007, s. 72–73
  3. ↑ Obituary, The Old Bedfordian, No.9, April 1960, p.34
  4. ↑ GRIMSDITCH, H. B. Oxford Dictionary of National Biography. www.oxforddnb.com. May 2008. Dostupné online [cit. 19 May 2010]. DOI 10.1093/ref:odnb/33512. (anglicky) 
  5. ↑ Claude Grahame-White. [s.l.]: Flight, hosted at flightglobal.com, 28 August 1958. Dostupné online. S. 64. 
  6. ↑ a b M. Louis Paulhan. [s.l.]: The Times, hosted at infotrac.galegroup.com, 12 February 1963. Dostupné online. 
  7. ↑ VILLARD, Henry Serrano. The Blue Riband of the Air. Washington D.C.: Smithsonian Institution, 1987. Dostupné online. ISBN 0-87474-942-5. S. 33–4. 
  8. ↑ Pauley & Museum 2009, s. 56
  9. ↑ Vivre Dans Les Yvelines. Le Parisien. 30 January 2003. Dostupné v archivu pořízeném dne 03-09-2012. (francouzsky) 
  10. ↑ a b c d The London-Manchester £10,000 flight prize. Flight. Flight, hosted at flightglobal.com, 30 April 1910, s. 326. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2016. 
  11. ↑ a b c d e f Flight by Aeroplane. [s.l.]: The Times hosted at infotrac.galegroup.com, 25 April 1910. Dostupné online. 
  12. ↑ a b c The London-Manchester £10,000 flight prize. Flight. hosted at flightglobal.com, 30 April 1910, roč. II, s. 327. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2016. 
  13. ↑ GRAHAME-WHITE, Claude. In the Air. [s.l.]: Flight, hosted at flightglobal.com, 20 April 1950. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2016. S. 495. 
  14. ↑ HARPER, Harry. London to Manchester 1910. [s.l.]: Flight, hosted at flightglobal.com, 20 April 1950. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2016. S. 493. 
  15. ↑ a b c London to Manchester. £10,000 More for Prizes. [s.l.]: Flight, hosted at flightglobal.com, 7 May 1910. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2016. S. 351. 
  16. ↑ a b Claxton 2007, s. 73
  17. ↑ a b c The London-Manchester £10,000 flight prize. [s.l.]: Flight, hosted at flightglobal.com, 30 April 1910. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2016. S. 328. 
  18. ↑ Brady 2001, s. 84–85
  19. ↑ Aviators Tell of Great Race. [s.l.]: The New York Times, written for The London Daily Mail, hosted at query.nytimes.com, 28 April 1910. Dostupné online. 
  20. ↑ a b Scholefield 2004, s. 211
  21. ↑ a b Loser Acclaims Victor. [s.l.]: The New York Times, hosted at query.nytimes.com, 29 April 1910. Dostupné online. S. 3. 
  22. ↑ London to Manchester. £10,000 More for Prizes. Flight. flightglobal.com, 7 May 1910, roč. II, s. 350. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2016. 
  23. ↑ a b The Aeroplane Race. [s.l.]: The Times, hosted at infotrac.galegroup.com, 2 May 1910. Dostupné online. 
  24. ↑ Brady 2001, s. 86
  25. ↑ A Flight that Lives. [s.l.]: Flight, hosted at flightglobal.com, 23 January 1936. Dostupné online. S. 90. 
  26. ↑ 1910 Prizewinner Flies Again. [s.l.]: The Times, hosted at infotrac.galegroup.com, 28 April 1950. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • BRADY, Tim, 2001. The American Aviation Experience: A History. Illinois, US: Southern Illinois University Press. Dostupné online. ISBN 0-8093-2371-0. 
  • CLAXTON, William J., 2007. The Mastery of the Air. Middlesex, UK: Echo Library. Dostupné online. ISBN 978-1-4068-4626-3. 
  • PAULEY, Kenneth E.; MUSEUM, Dominguez Rancho Adobe, 2009. The 1910 Los Angeles International Aviation Meet. US: Arcadia Publishing. Dostupné online. ISBN 978-0-7385-7190-4. 
  • SCHOLEFIELD, R.A., 2004. Manchester's Early Airfields, an extended article in Moving Manchester. Transactions of the Lancashire and Cheshire Antiquarian Society. Stockport, UK: Lancashire & Cheshire Antiquarian Society. ISSN 0950-4699. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vzdušný_závod_z_Londýna_do_Manchesteru_(1910)&oldid=23541834“