Wikipedie

Viktor Schauberger

rakouský filozof a vynálezce

Viktor Schauberger (30. června 1885 Holzschlag am Plöckenstein – 25. září 1958 Linec) byl rakouský lesník, vynálezce a spisovatel.

Viktor Schauberger
Viktor Schauberger
Viktor Schauberger
Narození30. června 1885
Holzschlag am Plöckenstein
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí25. září 1958 (ve věku 73 let)
Linz
RakouskoRakousko Rakousko
Povolánílesník, vynálezce, spisovatel, inženýr, biolog a pracovník v lesnictví
Webpks.or.at/en/
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Viktor Schauberger se narodil jako páté dítě lesnického mistra v rakouském Holzschlagu. Od malička projevoval velký zájem o přírodu a směřoval k pokračování rodové tradice lesních správců, táhnoucí se již od poloviny 17. století, kdy se Stefan Schauberger, potomek zchudlého šlechtického rodu von Schauburg, přestěhoval z rodného Bavorska do Horních Rakous a začal se věnovat péči o lesy.[1]

Mladý Viktor se na otcovo přání přihlásil k akademickým studiím v oboru lesní techniky, ale teorie ho příliš nebavila a proto studia přerušil a začal studovat praktičtěji orientovanou lesnickou školu, kterou úspěšně dokončil roku 1904. Po získání nezbytné praxe, byl roku 1911 přijat do služby na knížecí Schaumbursko-lippské lesní správě ve Steyrlingu. Zde v prakticky lidskou rukou nedotčené přírodě, odlehlého loveckého revíru knížete, kterou dostal na starost, nastoupil na cestu svých budoucích technických objevů.[2]

Tvůrčí činnost editovat

Principy editovat

Viktor Schauberger je zakladatelem tzv. vírové technologie. Vše jak říká odkoukal z živé i neživé přírody. Jeho osobní heslo znělo: pochop přírodu a kopíruj ji. Na základě svého pozorování si postupně vytvořil a ucelil teorii přirozeného pohybu v přírodě. Příkladem mohou být přirozeně tekoucí řečiště, pohyb pstruha ve vodě bystřiny, nebo hada na hladině. Při svých pozorováních přírody se stával svědkem až fantastických jevů, popisuje například spontánní vznik vírů na jezeře, kameny vynášené na hladinu nebo kmeny cestující spirálovitě vodopádem vzhůru.[3]

Ostře kritizoval technologie využívající principu spalování (exploze, expanze). Odpor a teplo, které vznikají v konvenčních strojích, jsou dle jeho teorie projevem nesprávného (opačného) pohybu látek, který vede k destrukci přírody a postupně i lidstva. Dále varoval před holosečným kácením lesního porostu, které dle něj způsobovalo vysychání půdy, odumírání stromů a likvidovalo prameny pitné vody. Stejně tak nesouhlasil s nepřirozenými zásahy do vodních toků, které měly mít za následek podemlívání břehů a destrukci fauny. Koryta řek měla být konstruována s ohledem na přirozený pohyb vody tak, aby se proud soustředil do středu, nikoliv do stran.[4]

Technická zařízení, na kterých pracoval, byla navržena tak, aby se látky (nejčastěji voda a vzduch) pohybovaly přirozeně po spirálovitých drahách, stejně jako například ve sluneční soustavě. Správný pohyb látek ve vhodném prostředí má dle Schaubergera vést k uvolnění přírodních konstruktivních sil, jakési přidané hodnoty, nad rámec dodané a vydané energie, a slouží k transformaci látek na jiné (i v rámci evoluce). Příroda má tohoto jevu využívat například při tvorbě (revitalizaci) vody, kdy jsou do ní v podzemí ve vířivým pohybem vzniklém vakuu vázány minerály.[5]

Vyvíjená technická zařízení editovat

Na základě svých teorií pracoval na vývoji strojů a zařízení, na které během života získal řadu patentů.[6] Některá zařízení se dochovala i na dobových fotografiích. Plány se pravděpodobně nedochovaly, vývoj měl probíhat pouze z náčrtků nebo ústnímy pokyny.[7] Rukopisy, modely a prototypy některých zařízení jsou umístěny v Schaubergerově muzeu v Bad Ischlu v horním Rakousku. V některých částech Rakouska se stále nacházejí zbytky jeho kanálů na plavení dřeva.

Širší veřejnost se o Schaubergerovi poprvé doslechla, když sestrojil plavební zařízení pro svoz dřeva z obtížně přístupných lesů pomocí relativně malého množství vody z horských bystřin, svedené do speciálních koryt Zde byla voda uváděna do pohybu zákrutami střídavě zleva doprava, přičemž byla zároveň vedena pomocí speciálních lopatek do vířivého pohybu. Takto měl snížit náklady na přesun jednoho kubíku dřeva z tehdejších 13 šilinků na 1. Podobná plavební zařízení uměl údajně sestrojit pouze on, nikdo jiný nebyl schopen jeho dílo okopírovat.[8]

Dále sestrojil a úspěšně odzkoušel několik pomůcek a způsobů, jak stavět koryta řek tak, aby se nezanášela a pojmula při povodních co nejvíce vody.

Je též autorem několika zemědělských strojů pro šetrnější obdělávání půdy, založených na využití nemagnetických kovů, coby materiálu přicházejícího do kontaktu s půdou. Orání běžným železným pluhem mělo mít za následek nadměrné vysychání ornice a narušení vstřebávání živin.[1]

Dlouhodobě se zabýval otázkou mizejících pramenů a snižující se kvality pitné vody. Jeden z jeho vynálezů měl být schopný vyrábět pramenitou vodu, a to podobným způsobem, jak k tomu dochází v přírodě. Přístroj vejčitého tvaru se naplnil vodou a doplnil o stopové prvky, které byly deficitní, zároveň se do vody přidal oxid uhličitý. Voda se poté uvedla pohonnou jednotkou do vířivého pohybu, střídavě doleva a doprava, přičemž se obsah postupně podchladil na +4 °C. Tímto způsobem mělo dojít ke vzniku vakua a navázání oxidu uhličitého a stopových prvků do vody.[2]

Domácí elektrárna editovat

Dále se zabýval prototypem domácí elektrárny, která se měla chovat jako perpetuum mobile. Jeho hlavním principem měla být speciální trubice inspirovaná zprvu obyčejným vírem ve vodě, později tvarem rohu antilopy kudu - trubice ve tvaru spirály s postupně se zmenšujícím průměrem. Těchto trubic umístil na dutou hřídel několik tak, aby bylo spojení průchozí s dutou hřídelí. Tuto hřídel umístil do nádoby s vodou pomocí dvou ložisek tak, aby spodní konec hřídele byl pod vodou. Hřídel připojenou na elektromotor roztočil. Vlivem odstředivé síly se v hřídeli vytvořil podtlak a začal vodu nasávat hřídelí vzhůru, ta pak vtéká do spirálových trubic, kde se správným pohybem urychluje a nakonec vystřikuje ze všech trubic na jedno místo, které si představme jako kružnici uvnitř nádoby. Na toto místo namontoval prstenec s vnitřním ozubením. Celá hřídel se spirálovými trubicemi ze kterých stříká voda na ozubený prstenec se měla při určitých otáčkách začít roztáčet sama ještě rychleji vlivem jednak tryskání vody ze všech trubic proti směru otáčení a podruhé narážením vody na zuby prstence. Při dosažení stavu takového, že už není potřeba dále dodávat energii hřídeli, aby se točila, se motor vypne a spustí se elektrický generátor připojený na tu samou hřídel a začne vyrábět elektřinu. Stroj by se neměl sám zastavit, protože ho dále roztáčí trysky spirálových trubic, které dodávají energii tím, že se v nich voda urychluje.[3]

Další vynálezy editovat

Už za války měl pro Německo vyvíjet létající stroj nazvaný Respulsin. Není o tom však žádný známý doklad. Další rotační stroj, tzv. klimator, měl pomocí prostého mechanického aparátu ohřívat vzduch.[4] Ani o něm nebyl, kromě náčrtků, nalezen žádný přímý důkaz, stejně je tomu i u tichého motoru pro ponorky.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ SCHAUBERGER, Viktor. The Fertile Earth: Nature's Energies in Agriculture, Soil Fertilisation and Forestry. [s.l.]: Gill Books, 2000. 220 s. ISBN 9781858600604. 
  2. ↑ SCHAUBERGER, Viktor. Zušlechťování vody. Časopis Imploze. Čís. 36, s. 30–32. 
  3. ↑ COATS, Callum. The Energy Evolution: Harnessing Free Energy from Nature. 1. vyd. Hume Avenue Park West Dublin 12: Gill Books, 2000. 254 s. Dostupné online. ISBN 978-18-5860-061-1. S. 130,138. 
  4. ↑ SCHAUBERGER, Viktor. Kalte und heiße Maschinen - Kühl - und Heiz Maschinen. Mensch und Technik, vol. 2. 1993. 

Literatura editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Viktor_Schauberger&oldid=23728400“