Wikipedie

Viktor Pivovarov

ruský výtvarník
Tento článek pojednává o ruském výtvarníkovi. Možná hledáte: Viktor Pivovarov, ruský pravoslavný arcibiskup.

Viktor (Vitalij Dmitrijevič) Pivovarov (* 14. ledna 1937 Moskva) je ruský výtvarník žijící v Praze.

Viktor Pivovarov
Viktor Pivovarov (2015)
Viktor Pivovarov (2015)
Narození14. ledna 1937 (87 let)
Moskva
Alma materMoskevská státní univerzita tisku Ivana Fedotova
Povolánímalíř
OceněníInnovacija
ChoťIrina Michajlovna Pivovarovová (do 1974)
DětiPavel Vitaljevič Pepperštějn
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Viktor Dmitrievič Pivovarov se narodil v Moskvě (v tehdejším Sovětském svazu). V letech 1951–1957 navštěvoval Kalininovo moskevské umělecko-průmyslové učiliště. V roce 1962 absolvoval umělecké oddělení Moskevského polygrafického institutu u A. Gončarova.[1] Dlouhá léta se věnoval ilustracím poezie a knih pro děti. Výtvarně doprovodil více než padesát knih a spolupracoval s časopisy Murzilka (Мурзилка) a Vesjolye kartinki (Весёлые картинки). Za ilustrace ke knize F. M. Dostojevského Sen směšného člověka byl v roce 1971 oceněn zlatou medailí na Mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku.

 
Viktor Pivovarov popisuje svou tvorbu na výstavě v Národní galerii v Praze, Veletržní palác 2021

Od roku 1967 byl spolu s Erikem Bulatovem, Vladimirem Jankilevským, Iljou Kabakovem a Eduardem Štejbergem členem moskevské skupiny Šretěnskij Bulvar.[2] Působení v oblasti knižní ilustrace ovlivnilo východiska jeho volné umělecké tvorby, kdy spolu s Kabakovem rozvinuli koncepci tzv. alb, vnitřně sepjatých listů, kombinujících obraz s textem.[3] Spolu s dalšími podobně naladěnými představiteli neoficiální umělecké scény byl zařazen mezi autory Moskevského konceptualismu, kteréžto pojmenování se ujalo díky obsahu článku teoretika umění a filosofa Borise Groyse z roku 1979. [4]

Od roku 1982 žije v Praze. O přestěhování z Moskvy do odlišného kulturního prostředí v roce 2020 řekl: „Zní to směšně, ale objevil jsem sám sebe. Byl jsem jako strom, vytrhnutý z půdy, ve které jsem vyrostl, a zasazený na jiné místo. Možná jsem ani nebyl zasazen, ten strom možná visel ve vzduchu. Musel jsem najít nový kořen. (...) První věc, kterou jsem tady v Čechách objevil, byla prázdnota. A díky tomu jsem objevil, že jsem si z domova něco i vyvezl: své dětství. (...) Z něj jsem začal podruhé růst. Byl to vzrušující objev.”[5]

Jeho první manželka Irina Michajlovna Pivovarova je básnířka a autorka dětských knih.[6] Syn Pavel Viktorovič Pepperštejn je mezinárodně uznávaným spisovatelem, výtvarným umělcem, kritikem a teoretikem umění.[7] Současnou Pivovarovovou manželkou je česká kurátorka a teoretička umění Milena Slavická, s níž se seznámil v roce 1978, během její pracovní návštěvy Moskvy.[8]

Dnes je jeho tvorba ceněna v Česku i Rusku. Jeho výstavy se konaly také v Německu, Rakousku, Maďarsku, USA, Itálii nebo na Slovensku.[9] V roce 1999 se stal laureátem Ceny Revolver revue.[10]

Dílo editovat

Ilustrace knih editovat

V roce 1967 vytvořil sérii monotypů Pokušení svatého Antonína, kterou považuje za počátek svého díla.[1] Ilustroval přes padesát dětských knih, před přesídlením do Prahy vytvořil ilustrace k ruskému překladu povídky Anička skřítek a Slaměný Hubert (Анечка Невеличка и Соломенный Губерт)[11] od Vítězslava Nezvala. Ilustroval více než padesát knih a spolupracoval s časopisy Murzilka (Мурзилка) a Vesjolye kartinki (Весёлые картинки). V roce 1989 vyšel v Československém spisovateli v Praze výběr z poezie Borise Pasternaka Hvězdný déšť s Pivovarovými ilustracemi.

Literární tvorba editovat

Viktor Pivovarov je autorem několika knih, které vyšly v ruštině. Z jeho vlastní literární tvorby byla do češtiny přeložena kniha pro děti Velké a malé (Albatros, 1982)[12]. V roce 2018 vydalo nakladatelství Torst jeho autobiografickou knihu Zamilovaný agent. V originále poprvé vyšla v roce 2001 a pro české vydání byla rozšířena o části, věnované českých kolegům a kolegyním. [13] [p 1]

Zastoupení ve sbírkách editovat

Ocenění ve vlasti editovat

Ruské zdroje označily Viktora Pivovarova za "klasika moskevského konceptualismu". V zemi mu byly uspořádány čtyři velké výstavy:[14]

Menší výstavy Viktora Pivovarova v Moskvě se konaly v letech 1993 a 1996.

Výstavy v České republice a Československu editovat

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ Články a rozhovory týkající se Viktora Pivovarova přinesla Revolver Revue č. 22/1993 (rozhovor Ničeho jsem se nedotýkal a kompot jsem nepil), 20/1992 (Pivovarův text o fotokolážích Roberta Portela), č. 25/1994 (montáž kreseb, výstřižků, textů a fotografií ) a v č. 36/1997 (článek o Andreji Platonovovi), č. 94/2014 (v rámci rubriky Ateliéry)

Reference editovat

  1. ↑ a b gif.ru Viktor Pivovarov (rusky). www.gif.ru [online]. [cit. 2015-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-08. 
  2. ↑ Viktor Pivovarov | abart. cs.isabart.org [online]. [cit. 2020-05-18]. Dostupné online. 
  3. ↑ Artlist - databáze současného umění: Viktor Pivovarov. www.artlist.cz [online]. [cit. 2020-05-18]. Dostupné online. 
  4. ↑ Jsem ještě insider?. www.advojka.cz [online]. [cit. 2020-05-18]. Dostupné online. 
  5. ↑ Trvám na tom, že nemám žádnou identitu. Jsem Nikdo, říká ruský výtvarník Pivovarov. Plus [online]. 2020-01-17 [cit. 2020-05-18]. Dostupné online. 
  6. ↑ Katalog UV Karlsruhe, Pivovarova: Odnaždy Katja s Manečkoj. kvk.bibliothek.kit.edu [online]. [cit. 2015-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-08. 
  7. ↑ Pavel Pepperštejn a ti ostatní. www.advojka.cz [online]. [cit. 2020-05-18]. Dostupné online. 
  8. ↑ Vzpomínky z „malého gulagu“, který si lidé udělali sami. Teroru se tu na sobě dopouštěli bližní. Info.cz [online]. [cit. 2020-05-18]. Dostupné online. 
  9. ↑ Databáze Artlist, Viktor Pivovarov
  10. ↑ Revolver revue.cz, Viktor Pivovarov
  11. ↑ V.Pivovarov: Anička skřítek a Slaměný Hubert (Анечка Невеличка и Соломенный Губерт, ilustrace, 1980)
  12. ↑ Databáze NK ČR, Pivovarov, Viktor: Velké a malé
  13. ↑ Torst – informace o knize. www.torst.cz [online]. [cit. 2020-05-10]. Dostupné online. 
  14. ↑ časopis Russkij kommersant, 4.2.2011. www.kommersant.ru [online]. [cit. 2015-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-02-05. 
  15. ↑ Viktor Pivovarov: Moskevská gotika | Národní galerie Praha. www.ngprague.cz [online]. Národní galerie v Praze, 2021-05-14 [cit. 2021-07-09]. Dostupné online. 
  16. ↑ Cake and Lemon Eaters. Viktor Pivovarov a Ged Quinn, Rudolfinum 2014. www.galerierudolfinum.cz [online]. [cit. 2015-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-08. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Viktor_Pivovarov&oldid=23841660“