Wikipedie

Valerian Magni

italský kapucín, misionář a provinciál v Čechách

Valerian Magni, italsky Valeriano Magni, původním jménem Massimiliano (Maxmilián) Magni (15. října 1586, Milán – 29. července 1661, Salcburk) byl italský kapucínský mnich, filosof, spisovatel, diplomat, blízký spolupracovník a zpovědník pražského arcibiskupa kardinála Arnošta Harracha. V době pobělohorské se podílel na katolické reformě, byl však zastánce nenásilného postupu rekatolizace.

Valerian Magni
Rodné jménoMassimiliano Magni
Narození11. října 1586
Milán
Úmrtí29. července 1661 (ve věku 74 let)
Salcburk
Alma materKlementinum
Univerzita Karlova
Povolánífilozof, diplomat, mnich a misionář
Nábož. vyznáníkatolicismus
RodičeKonstantin Magnis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Valerián Magni pocházel z italského šlechtického rodu Magnisů. Byl velmi schopný kněz i diplomat a je zajímavým příkladem smířlivého a relativně tolerantního přístupu v rámci katolické církve 17. století. V rakouské monarchii ovšem tehdy převládl nekompromisní postup, reprezentovaný okruhem panovníkových rádců a jezuity. Přesto byl Valerián Magni dle slov Jana Amose Komenského údajně „zchytralý svůdce“.[1]

Život a činnost editovat

Narodil se 15. října 1586 v Miláně jako Maxmilián Magni, byl třetím synem ze sedmi dětí italského šlechtice Konstantina z Magni († 1606). V roce1588 se celá rodina přestěhovala do Prahy na Malou Stranu.

25. března 1602 Maxmilián vstoupil do řádu kapucínů a přijal jméno Valerian. Po noviciátu a navazujícím studiu filosofie a teologie v Praze se v roce 1609 stal kazatelem v kostele sv. Doroty ve Vídni. Od roku 1613 působil v Linci, kde se stal v roce 1619 představeným tamějšího kapucínského kláštera. Roku 1621 absolvoval diplomatickou misi do Francie, roku 1630 do Mantovy.

V roce 1623 se stal kvardiánem kláštera kapucínů v Praze[2] a rok poté se stal představeným - provinciálem celé česko-rakouské kapucínské provincie.[3] V roce 1626 složil hodnost provinciála a řeholního života v klášteře se (se souhlasem Říma) vzdal, aby se stal se rádcem arcibiskupa Arnošta Harracha. S pražským primasem sdíleli názor o nadřazenosti moci duchovní nad světskou a spolu snili o univerzálním panování katolické církve.[1]

Roku 1635 se Magni účastnil mírových jednání v Praze jako teologický poradce. V letech 1622–1623 byl poradcem vévody Maxmiliána I. Bavorského. Od roku 1645 působil jako misionář v Sasku, Hesensku, Braniborsku a Gdaňsku.

Papežskou kongregací Pro šíření víry (Propaganda fide) byl v červenci 1625 určen za spolupracovníka pražského arcibiskupa kardinála Arnošta Harracha a v této funkci působil do roku 1634. Jeho úkolem bylo pomáhat uskutečnit v pobělohorských Čechách katolickou obnovu. Usiloval o církev začleněnou do českých poměrů a nezávislou na habsburské moci. Spolu s kardinálem Harrachem se pokoušel prosadit mírný postup rekatolizace. Připouštěl jistou toleranci vůči protestantům a ne jejich striktní vyhánění, spojované mnohdy s nelidským zacházením. Násilí při hlásání víry odmítal. Tyto myšlenky se neúspěšně pokoušeli prosadit při jednáních ve Vídni roku 1626 do Obnoveného zřízení zemského.

Požadoval také svobodu Karlovy univerzity a zrušení jezuitského monopolu ve vzdělávání. Nakonec se podařilo pro českou církev prosadit finanční výtěžek ze solné daně za zcizené majetky, účast duchovních na sněmech a zřízení biskupského semináře. Další plán na zřízení čtyř nových biskupství se podařilo plně dokončit až za panování císaře Josefa II. I když po prvních jednáních chtěl na svou funkci rezignovat, postupně se pustil do reformní práce v duchu přijatých pravidel. Kardinála Harracha zastupoval také v letech 1628–1629 v Římě, kde představil a hájil výsledky dosažené při jednáních. Svými postoji si získal řadu odpůrců u císařského dvora, zejména mezi jezuity, proti kterým vystupoval. Jeho největším protivníkem byl jezuita Lamormain, zpovědník císaře Ferdinanda II. Proti jezuitům vystupoval soustavně, za což sklidil kritiku také od svých představených v Římě.

Za svůj spis (Apologia Valerii...), který se podobal Pascalovým Listům proti jezuitům, byl v roce 1661 ve Vídni zatčen a uvězněn – zprvu v klášteře a pak ve veřejném vězení. Po intervencích u císaře Leopolda I. byl propuštěn, ale ještě téhož roku v Salcburku zemřel.

Dílo editovat

  • De acatholicorum credenti regula iudicium (1628) V tomto spise Magni sugestivně vyvrací evangelické stanovisko o tom, že Bible je jediným zdrojem víry. Jeho „Soud“ vyvolal polemickou odezvu J. A. Komenského, který proti Magnimu napsal dva spisky.[1]
  • Judicium de catholicorum ei acatholicorum regula credendi. (1641)
  • De luce mentium et aius imagine (1642)
  • Principia et specimen philosophiae (1652)
  • Acta disputationis habitae Rheinfelsae apud S. Goarem (1652)
  • Epistola Valeriani Magni ... ad ... Bonauenturam Ruthenum ... De questione, utrum primatus Rom. Pontificis super universam ecclesiam probari possit ex solo sacro textu (1653)
  • Commentarius De homine infami personato sub titulis M. Jocosi Seueri Medii (1654)
  • Apologia Valerii Magni contra imposturas Jesuitarum (asi 1660) Obrana V. Magniho proti jezuitským obviněním... vyšlo bez souhlasu nadřízených.
  • Opus philosophicum (vydáno 1661, Litomyšl)
  • Christiana et catholica defensio, Adversum Societatem Jesu haeresi vel atheismo infectam (1661)

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ a b c HAUBELT, Josef: České osvícenství. Nakladatelství Svoboda, Praha 1986. Str. 70–75
  2. ↑ MATĚJKA, Pacifik. Seznamy představených kapucínských klášterů podřízených provincialátu v Praze (1599-2015). Paginae historiae. 2005, čís. 13. 
  3. ↑ MATĚJKA, Pacifik. Seznam provinciálů, definitorů a ostatních představených správních jednotek kapucínského Řádu s historickým sídlem v Praze (a Vídni). Paginae historiae. 2006, čís. 14, s. 260-343. 

Literatura editovat

  • CATALANO, Alessandro. Zápas o svědomí: kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667) a protireformace v Čechách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 637 s. ISBN 978-80-7106-942-3. 
  • CACCAMO, Domenico. „Šíření víry, česká církev a dobově podmíněná tolerance Valeriana Magniho“, in: Baroko v Itálii – baroko v Čechách, Praha 2001.
  • SOUSEDÍK, Stanislav. Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím. Praha, Vyšehrad 1997, s. 139–161.
  • SOUSEDÍK, Stanislav. Valerián Magni: 1586–1661: kapitola z kulturních dějin Čech 17. století. Praha: Vyšehrad, 1983.
  • HEINZ, Haushofer. Valerian Magni. In: Neue Deutsche Biographie (NDB) 15, Berlin 1987, s. 659–661.
  • NOVÁK, Jan Václav. Jan Amos Komenský, jeho život a spisy. Praha: Dědictví Komenského, 1932. Dostupné online. Kapitola Polemické spisy proti Valeriánovi Magni, s. 358–366. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Valerian_Magni&oldid=23222970“