Wikipedie

Václav Chaloupecký

český archivář, historik, knihovník, profesor, publicista, vysokoškolský pedagog a vědecký spisovatel

Václav Chaloupecký (12. května 1882 Dětenice – 22. listopadu 1951 Dětenice) byl český historik, hlavní představitel historiků na Slovensku meziválečného období, žák prof. Josefa Pekaře. Ve studentském období i básník v okruhu anarchistických buřičů pod pseudonymem Banjom.

prof. PhDr. Václav Chaloupecký
Rektor Univerzity Komenského
Ve funkci:
1937 – 1938
PředchůdceVratislav Bušek
NástupceJán Lukeš
Děkan Filozofické fakulty UK v Bratislavě
Ve funkci:
1929 – 1930
Narození12. května 1882
Dětenice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí22. listopadu 1951 (ve věku 69 let)
Dětenice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materUniverzita Karlova
Profeseknihovník, archivář, pedagog, spisovatel, historik, básník a učitel
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život editovat

V letech 1903–1907 studoval na Filozofické fakultě UK (zde také doktorát 1907).[1] V téže době publikoval modernistickou poezii pod pseudonymem Banjom a byl členem Volného sdružení literárního Syrinx.[2] Po absolutoriu pracoval jako lobkovický archivář a knihovník v Roudnici nad Labem (1907–1919).[3] Následně byl jmenován státním inspektorem slovenských archivů a knihoven (1919–1938),[1] paralelně docent (1922) a řádný profesor (1922–1938) československých dějin na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Na bratislavské univerzitě vykonával řadu akademických funkcí (mj. 1929–1930 děkan, 1930–1931 proděkan filozofické fakulty, v letech 1937–1938 rektor, 1938–1939 prorektor univerzity),[4] v roce 1939 se stal řádným profesorem na pražské FF UK, kde přednášel (s výjimkou válečných let) do roku 1951.[1]

Jeho zásluhy ve vědním oboru československé dějiny byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění (řádným členem zvolen 5. března 1938, mimořádným 23. dubna 1932, v letech 1946-1951 tajemník I. třídy ČAVU)[5] a Královské české společnosti nauk (mimořádný člen od 1939, dopisujícím se stal 7. ledna 1925).[5] Byl čestným členem Rumunské akademie věd, působil také v Československé radě badatelské, kde od roku 1935 zastával funkci předsedy jejího historického odboru[1] a v Učené společnosti Šafaříkově.[3]

Dílo editovat

  • Jan IV. z Dražic, poslední biskup pražský (1908)
  • František Palacký (1912)
  • Dvě úvahy o národním probuzení na Slovensku (1920)
  • K nejstarším dějinám Bratislavy (1922)
  • Československé dějiny (1922)
  • Staré Slovensko (Sp. fil. fak. Brat. 1923)
  • Unsere Grenze gegen Ugarn (1923)
  • Das historische recht der magyarischen Nation auf die territoriale Integrität (1923)
  • Na úsvitě křesťanství (1924)
  • Dvě studie k dějinám Podkarpatska (1925)
  • Padělky staroslovenských zpěvů historických (1925)
  • K dějinám valdenských v Čechách před hnutím husitským (1925)
  • Česká hranice východní koncem XI. století (1926)
  • Slovenské diaecese a tak řečená apoštolská práva uherská (1928)
  • Martinská deklarace a její politické osudy (1928)
  • O znaku Slovenska (1929)
  • Nitra a počátky křesťanství na Slovensku (1930)
  • Zápas o Slovensko – 1918 (1930)
  • Der modus vivendi und die Slowakei (1931)
  • Kniha Žilinská (1934)
  • Svatý Vojtěch a slovanská liturgie (1934)
  • Universita Petra Pázmánya a Slovensko (1935)
  • Středověké listy ze Slovenska. Sbierka listov a listín písaných jazykom národným z rokov 1462-1490 (1937)
  • Počátky státu českého a polského (1937)
  • Svatováclavský sborník (1939)
  • Arnošt z Pardubic: první arcibiskup pražský (1346-1364) (1941)
  • Na úsvitě křesťanství (1942)
  • Odkaz minulosti české (1946)
  • Valaši na Slovensku (1947)
  • Karlova universita v Praze 1348 až 1409 (1948)
  • Středověké legendy prokopské : jejich historický rozbor a texty (1953)

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ a b c d Biografický slovník archivářů českých zemí, s. 257.
  2. ↑ SLABÝ, Zdeněk; RÁŽ, Arnošt. Cesta k lidem. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1957. 196 s. S. 24. 
  3. ↑ a b Český biografický slovník XX. století I, s. 545.
  4. ↑ Prof. PhDr. Václav Chaloupecký [online]. Univerzita Komenského v Bratislave [cit. 2014-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-05-04. (slovensky) 
  5. ↑ a b Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 115.

Literatura editovat

  • Biografický slovník archivářů českých zemí / Jaroslava Hoffmanová, Jana Pražáková. Praha : Libri, 2000. 830 s. ISBN 80-7277-023-3. S. 257.
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H-J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. 
  • KUDĚLKA, Milan, a kol. Československá slavistika v letech 1918–1939. 1. vyd. Praha: Academia, 1977. 469 s. S. 374–375. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 : biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 180–181. 
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 115. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 545–546. 
  • DUCHÁČEK, Milan. Václav Chaloupecký: hledání československých dějin. Praha: Karolinum, 2014. 515 s. ISBN 978-80-246-2482-2.
  • DUCHÁČEK, Milan; BÍLKOVÁ, Jitka, a kol. Václav Chaloupecký a generace roku 1914: otazníky české a slovenské historiografie v éře první republiky. Liberec: Technická univerzita v Liberci; Turnov: Pekařova společnost Českého ráje, z.s.; Praha: Ústav dějin Univerzity Karlovy a Archiv Univerzity Karlovy, 2018. 435 s. ISBN 978-80-7494-434-5.

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Václav_Chaloupecký&oldid=23357414“